Každý den je stejný, jen zoufalství je větší. Jako bych jen čekala na smrt, zatímco vařím a uklízím

Kdykoliv mám snahu o tom mluvit, dostane se mi odpovědi, že to takhle mají všechny mámy. To ale neznamená, že je to takto v pořádku.

Každé ráno vstávám unavená, jako bych ani nespala. Kruhy pod očima jsou tmavší, obličej ve zrcadle strhanější. Nenechte se mýlit, chodím spát brzy, ale v noci se několikrát vzbudím.

Budí mě plná hlava povinností. S hrůzou se někdy v noci probudím a uvědomím si, že jsem na něco zapomněla. To pak většinou už do rána nespím.

A tak jsem ráno nevyspalá, unavená a protivná. Jenže odpočinek není možný. Připravit svačiny do školy, odvézt děti do školy a běžet do práce. Mám psychicky velmi náročnou práci s velkou zodpovědností. Paradoxně si ale jen zde odpočinu.

Pak hned letím pro některé z dětí, abych ho odvedla na kroužek. Zde pracuji - buď dodělávám resty z hlavní práce nebo dělám další dva přivýdělky. Pak domů, večeře, úkoly, učení na testy, hádky s dětmi o to, kdy půjdou spát a zda si opravdu musí čistit zuby každý večer. Do toho vyprat, připravit seznam na nákup, uklidit…

Usínám s hlavou plnou myšlenek na to, co jsem ještě nezvládla dodělat a vůbec se netěším na ráno, protože začne vše nanovo.

Můj život nebyl vždy procházkou růžovým sadem a upřímně jsem ani v těch nejdivočejších snech nevěřila, že bych jednou mohla mít dvě tak úžasné děti, jaké mám. Ani jsem nikdy nevěřila, že bych jim mohla dopřát věci, které mají.

Zpočátku jsem věřila, že mi děti mohou vynahradit to, že nemám čas na sebe. Dělaly mi radost a já z této radosti žila. Užít si svůj život mohu přeci později.

Jenže po deseti letech mi došly síly. Žít jen pro ostatní a nemít chvíli pro sebe? To si muselo vybrat svou daň. A já jsem vyhořelá máma.

Jenže zatímco v práci si s vyhořením umím poradit díky supervizím a intervizím, v osobním životě tyto nástroje nemám a chybí mi.

Lidé kolem mě mají jasno - musíš začít dělat něco jen pro sebe. Je to prý strašně jednoduché. Jenže když někdo žije deset let jako máma a hospodyně, tak to tak jednoduché není.

Kamarádky se buď odstěhovaly nebo už mají jiná přátelství s někým, kdo nemluví jen o dětech. Takže když už se mi podaří, že bych nějaký večer snad mohla někam jít, nemám s kým.

A doma už si tak zvykli na mou přítomnost, že se můj případný večerní odchod považuje za něco nepřístojného, co snad ani nemohu myslet vážně.

„A kam že to jdeš? Na víno? A proč?“

Já vlastně ani nevím. Najednou si připadám divná, že chci utéct od vlastních dětí. Hlavou mi začnou běhat myšlenky typu „co jsi to za mámu, že utíkáš od svých dětí“ a raději pak zůstanu doma.

Chtěla bych se na víkend sebrat a odjet na wellness. Nebo se sbalit a odjet na týden s kamarádkou na hory. Kéž by to bylo tak jednoduché! Maminky kolem mě to normálně dělají. Chodí do divadel, jezdí na dámské jízdy. Jenže prý nemohu mít všechno. Když mám děti na náročné škole, které navíc sportují, tak zároveň nemohu být společenská žena, co bude někde trajdat.

Posledních deset let jsem se stylizovala do role matky, co se vždy obětuje, protože prý musí, a prý nemám být sobecká a myslet pořád na sebe. Mám děti, tak co jsem čekala.

Čekala jsem zábavu, rodinné výlety, krásné společné chvíle… Jenže místo toho každý den jen přežívám. Jak zastavit tenhle začarovaný kruh jménem mateřské vyhoření? Toť jedna z mých aktuálně největších výzev.