Článek
Dcera už dospěla do věku, kdy je schopná vyhodnotit, co jí přináší prospěch. A zdatně této nabyté schopnosti využívá. Někdy její hru prohlédnu, někdy se jí povede mě solidně obalamutit.
Je však oblast, ve které mám velký problém vyhodnotit, kde je pravda. Touto oblastí je nemoc.
Loterie buď, anebo
Dcera byla jednu dobu hodně nemocná. Z naprosto zdravého dítěte jsem doma měla neustále nemocné dítě na antibiotikách. Se streptokokem jsme si užili opravdu své, a když jsme se konečně dostali z koloběhu opakujících se angín, řádně jsme to oslavili.
Její nemoci vedly k tomu, že mě vyhodili z práce (nedivila jsem se jim) a já jsem si našla práci z domova. Abych ale mohla pracovat, tak si mé nemocné dítko užívalo pohádek. Nešlo to jinak, protože kdo zná spálové angíny, tak ví, že je dětem špatně jen první dny a další týden už jen doma dobírají antibiotika a nudí se.
Jenže se ukázalo, že to naší malé cácoře chybí a pochopila, že když je zdravá, musí do školy. A tak se u nás doma začal opakovat ranní scénář, kdy dcera jednou za čas zkoušela, že jí bolí hlava nebo jí je blbě.
Zpočátku jsem jí na to vždy skočila a zůstala doma. Hlavně jsem si to mohla dovolit, když jsem pracovala z domova.
Později jsem pochopila, že to je její snaha, jak si odpočinout od školy, a hlavně jsem se vrátila do práce. Takže jsem zvolila jiné řešení - dcera jde do školy vždy, když není viditelně nemocná nebo nemá teplotu.
„Bolí tě bříško? Tak uvidíš ve škole, jak ti bude,“ naučila jsem se reagovat na každé stesky mé princezny.
Ta následně naštvaně odchází do školy říkajíce, jak má zlou mámu, že jí nevěří. Ta zlá máma pak v práci hypnotizuje telefon, zda jí nevolá učitelka, a přemýšlí, zda tentokrát opravdu neměla dceři věřit.
Nutno podotknout, že dcera to od té doby vzdala a přestala si vymýšlet. Takže jsem částečně „vyhrála“. Stejně ale narážím na tento problém i nadále. Když totiž onemocní syn, tak pár dní na to lehne i dcera. Jenže často lehne stylem, že má „jen“ malou rýmičku, zatímco brácha má třeba bronchitidu. Ale když je doma on, může být přeci i ona, no ne?
Opravdu se snažím poznat, kdy se dceři jen nechce a kdy je to opravdu nemoc (byť začínající), ale ve většině případů se jedná o loterii.
Jak poznat simulaci?
Simulování je situace, kdy dítě předstírá nemoc nebo jiný problém, aby dosáhlo určitého cíle, například vyhnulo se povinnostem, získalo pozornost nebo zvláštní výhodu. Jak ale poznat, zda jde o opravdový problém, nebo o dobře hranou scénu?
Jsou situace, kdy je to naprosto zřejmé a viditelné - dítě má skleněné oči, silnou zelenou rýmu, kašle, má teplotu, průjem, zvrací… Zde není o čem debatovat. Stejně tak nemůžete zpochybnit bolest v krku, když dítě špatně mluví, chraptí (ačkoliv má dcera dokáže i toto skvěle napodobit) a mluví tzv. jako by mělo knedlík v krku.
Ale bolest břicha bez dalších projevů či bolest hlavy? No, to je je výzva!
Děti, které simulují, často nemají svůj příběh dobře promyšlený. Pokud se ptáte na podrobnosti, mohou se jejich odpovědi měnit nebo ztrácet logiku. Dítě například tvrdí, že ho bolí břicho, ale zapomene na to, když se začne bavit nebo si hraje.
Ano, některé nemoci jdou ve vlnách a jsou časové intervaly, kdy je člověku hůře a kdy lépe. Ale když vám ráno dítko řekne, že je mu tak blbě, že ani z postele nevyleze, a následně běhá po bytě jakoby nic, asi tušíte, že jste byli obelháni.
Malí simulanti také občas přeženou dramatizování. Například za námi chodí a sahají si na čelo, že mají určitě teplotu. Nebo hlasitě sténají, jak jim je zle, ačkoliv objektivně vidíme, že je to hrané. Pokud totiž nemocné děti mají něco společné, tak je to skutečnost, že jsou nápadně tiché a klidné.
A ještě vám dám poslední tip, na který jsem postupem času přišla - den bez telefonu a televize. Jakmile si nejsem jistá, zda dcera nezůstala doma zbytečně, zakážu televizi a mobil.
„Když tě bolí ta hlava, tak nemůžeš koukat na obrazovku,“ říkám jí s úsměvem.
Druhý den většinou dcera peláší do školy s tím, že už je jí dobře. Anebo se druhý den projeví opravdu nějaká nemoc a není co řešit.
