Článek
Zatímco mnoho dospělých vnímá lechtání jako nevinnou zábavu, u dětí může tento prožitek vyvolat pocit bezmoci a dokonce i trauma, zvláště pokud jejich nesouhlas není respektován.
Vzpomínám si, že když jsem byla malá, můj starší brácha se vyžíval v lechtání. Je mnohem starší a v době, kdy jsem byla dítětem, byl již dospělý a měl svou vlastní rodinu. Možná právě proto nevěděl, jak komunikovat se svou mladší sestrou. A tak místo komunikace zvolil škádlení a blbnutí.
Jeho lechtání bylo intenzivní a co se zpočátku jevilo jako vtipné, se postupně přesunulo do nepříjemného pocitu, že už je to moc. Čím více jsem ale prosila, aby přestal, tím více on pokračoval, protože o tom lechtání přeci je. Postupem času jsem si vytvořila vůči jakémukoliv lechtání úplnou averzi a dodnes ho nemám ráda.
To samé s potápěním pod vodu. Nesnesu, když mě někdo potopí hlavu pod vodu a drží mi ji tam. Pro někoho legrace, pro mě okamžitý záchvat paniky. Opět způsobený nevinnými dětskými hrami.
Myslela jsem si dlouho, že jsem jen přecitlivělá, ale zjistila jsem, že to vadí i mým dětem. Jakmile je začnu lechtat, je to v pohodě do té doby, než už to na ně začne být moc a dají najevo, že už chtějí přestat. Jednou jsem to nerespektovala (ále, tak to chceš polechtat ještě více) a dceru jsem rozplakala.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jí dělám to, co mně samotné nebylo příjemné. Lechtáním jsem ji totiž dostala do pozice, že ona je zcela podřízená mně a já nad ní mám moc. A když jsem poté nerespektovala její hranici a nevyslyšela slovo „dost“, změnila jsem nevinnou hru na zoufalství.
Co je na lechtání problematického?
Lechtání působí na tělo jedinečným způsobem, protože dráždí nervová zakončení, což způsobuje neovladatelné reakce smíchu. Tento smích však neznamená vždy, že se dítě skutečně baví.
Psychologové upozorňují, že i když se dítě směje, nemusí to znamenat, že je v pohodě. Smích může být reakcí na nepříjemné pocity, nikoli radost. U malých dětí je navíc smích často doprovázený pocitem ztráty kontroly a nemožnosti zastavit situaci, což může vést k úzkostným stavům.
Děti mohou také zažít nepříjemný tlak, když dospělí neustále opakují fráze jako „Ale ty se směješ, tak to musí být zábava!“ nebo „Neboj se, je to jen hra.“ Tím se vytváří nesoulad mezi jejich vnitřními pocity a vnějšími reakcemi, což jim ztěžuje důvěřovat vlastním instinktům a vyjadřovat nesouhlas.
Trauma, které byste nečekali
Pokud dítě vnímá lechtání jako něco nepříjemného a dospělí na to nereagují, může to vyvolat pocity bezmoci. Dlouhodobé opakování takových situací může dokonce ovlivnit vnímání hranic a naučit dítě, že jeho protesty nejsou důležité.
V extrémních případech může být tato zkušenost traumatická, což se může projevit v jejich chování a emoční stabilitě i v dospělosti.
Některé děti jsou navíc citlivější než jiné, a co může být pro jedno dítě vtipné, může pro druhé znamenat skutečný stres. Tento rozdíl je důležitý, protože nevhodně provedené lechtání může dítěti vzít pocit bezpečí, což může dlouhodobě ovlivnit jeho vztah k těm, kteří jsou mu blízcí.
Nechte lechtání hrou
Děti se lechtaly vždycky a vždycky budou. Jsou to ty krásné chvilky ráno v posteli, kdy nemusíte vstávat a užíváte si rodinnou chvilku. Není důvod přestávat s lechtáním, ale je nutné si uvědomit, že i během hry je třeba respektovat hranice dítěte.
Děti ne vždy jasně řeknou „stop“, ale existují různé neverbální signály, které mohou naznačovat jejich nepohodlí. Pokud dítě odvrací zrak, vyhýbá se očima, ztuhne, rychleji dýchá nebo má zjevné známky nepohody, je to jasný signál, že situace už není příjemná. Starší děti mohou začít reagovat výrazněji a aktivně se pokoušet uniknout.
Respektování těchto signálů a přijetí toho, že dítě může mít jiný pohled na zábavu, je zásadní. Povzbuzujte děti, aby vám daly vědět, pokud jim něco není příjemné. Pomáháte tím budovat zdravý vztah k jejich osobním hranicím, což je zejména u děvčat velmi důležité.
Zdroje: autorský článek, EuroKids
