Článek
Lidé trpící misofonií na tyto zvuky reagují intenzivním pocitem nepříjemnosti, hněvu, úzkosti, a v některých případech až paniky.
Server Daily Mail zmiňuje britskou studii, dle které touto poruchou trpí až pětina z nás.
„Misofonie je víc než jen být obtěžován zvukem. Misofonie může způsobit pocity bezmoci a uvěznění, kdy lidé nemohou uniknout nepříjemnému zvuku,“ uvedla autorka studie, doktorka Jane Gregoryová z katedry experimentální psychologie na Oxfordské univerzitě
Přestože se nejedná o nemoc, která by přímo ohrožovala život, její důsledky mohou být psychicky i sociálně velmi náročné.
Původ a projevy misofonie
Slovo „misofonie“ pochází z řeckého „misos“ (nenávist) a „phonia“ (zvuk), což doslova znamená „nenávist ke zvuku“. Tento název výstižně popisuje podstatu této poruchy – silnou averzi k určitým zvukům, které u lidí bez misofonie obvykle nevzbuzují žádné silné emoce.
Termín poprvé použili profesor Pawel Jastreboff a lékařka Margaret M. Jastreboffová v roce 2001.
Nejčastěji jsou spouštěcími faktory zvuky spojené s lidskými tělesnými funkcemi, jako je právě hlasité dýchání, žvýkání či polykání. Avšak u některých jedinců mohou být problematické i další opakující se zvuky, například cvakání klávesnice, klepání prsty nebo klikání myší.
Projevy misofonie mohou být velmi individuální. Někteří jedinci mohou cítit pouze mírné podráždění, zatímco u jiných může dojít k extrémnímu vzteku, či dokonce k fyzickým projevům úzkosti, jako je bušení srdce, pocení či svalové napětí.
Lidé, kteří touto poruchou trpí, mohou být vnímáni jako přecitlivělí či podráždění. Často se dostávají do konfliktů s okolím, například kvůli tomu, že kritizují někoho za zvuky, které vydává (např. hlasité dýchání). Tím se mohou postupně izolovat a vyhýbat společenským událostem, což zvyšuje riziko rozvoje úzkostných poruch či deprese.
Podstata misofonie je nejasná
Ačkoliv je misofonie poměrně nově rozpoznanou poruchou, existuje stále málo výzkumů zaměřených na její přesnou neurologickou a psychologickou podstatu.
Server Current Biology zveřejnil studii z roku 2017, dle které se u lidí s misofonií zvyšuje aktivita v oblastech mozku zodpovědných za emoce a dlouhodobé vzpomínky.
Další studie, zveřejněná v roce 2021 v The Journal of Neuroscience, uvádí, že misofonie není reakcí na zvuky jako takové, ale je projevem aktivity v částech motorického systému, které se podílejí na produkci těchto zvuků. Jinak řečeno poruchu možná vyvolávají pohyby spojené se zvukovými spouštěči.
Že odborníci opravdu tápou, dokazuje i citace tří švýcarských psychiatrů zveřejněná na serveru Lidovky.
„Někteří vědci hlásají, že misofonii lze považovat za komplex symptomů, které patří k charakteristikám generalizované úzkosti nebo schizotypické poruchy osobnosti. Připouštějí ale, že je třeba provést studie,“ řekli s tím, že je možná souvislost mezi misofonií a určitými typy osobnosti.
Diagnostika a léčba
Misofonie není dosud oficiálně klasifikována jako samostatná diagnóza v mezinárodních klasifikacích duševních nemocí, což může komplikovat její diagnostiku a léčbu.
Lidé s touto poruchou se často cítí nepochopeni, neboť jejich symptomy mohou být bagatelizovány nebo mylně interpretovány jako příznaky úzkostných či obsesivně-kompulzivních poruch.
Léčba misofonie je zatím v experimentální fázi, nicméně několik přístupů se ukazuje jako účinných. Kognitivně-behaviorální terapie (CBT) může pomoci pacientům rozpoznat a změnit negativní myšlenkové vzorce a reakce na spouštěcí zvuky.
Dále je možné využít techniky relaxace, které pomáhají zvládat intenzivní emocionální reakce. Někteří odborníci také doporučují zvukovou terapii, která zahrnuje postupné vystavování se zvukům v bezpečném prostředí s cílem snížit jejich negativní vliv.
