Článek
Základní úlohou OSPODu je vstupovat do situací, kdy je podezření, že dítě není v bezpečném prostředí – ať už kvůli zanedbávání, týrání nebo neschopnosti rodičů se o něj adekvátně postarat.
Mezi ochranou a podezřením
Pro mnoho lidí ale už samotná přítomnost úředníků evokuje „přílišný zásah do rodiny“. Slovo OSPOD tak často vyvolává strach, že „vezmou dítě“, i když k tomu ve skutečnosti dochází až jako k poslednímu kroku.
„Měli jsme jen neshody s partnerem, nikdy jsme dítěti neublížili. Přesto jsme museli vysvětlovat věci cizím lidem, kteří o nás věděli jen to, co jim někdo anonymně řekl,“ řekla mi jednou známá, matka dvou dětí, která měla s OSPODem opakované zkušenosti.
Naprosto jsem jí chápala - z běžného pohledu byl tento zásah pro ni nepříjemný a rodině nijak nepomohl. Jenže přišel anonym a bylo na něj třeba reagovat. Kdyby totiž pracovnice nereagovala a v rodině se něco dělo, skončila by jako pracovník z Brandýsa nad Labem, který očividně neměl potřebu prošetřovat podněty. Odnesly to nevinné děti a díky tomuto jednotlivci i celý institut.
Komunikace jako kámen úrazu
Jedním z nejčastějších důvodů frustrace je způsob komunikace úředníků. Rodiče často popisují jednání OSPODu jako necitlivé, formální a občas i arogantní. Mnozí si stěžují na to, že úředníci mají „moc rozhodovat o osudu rodiny“, ale málokdy naslouchají s opravdovým porozuměním.
Na druhé straně stojí pracovníci OSPODu, kteří často čelí obrovskému pracovnímu vytížení, nepochopení veřejnosti a tlaku na to, aby chránili dítě za každou cenu.
Pro mě osobně je největší frustrací v práci to, že ať udělám cokoliv, je to špatně. Odeberu dítě, jsem špatná. Nechám dítě v nevyhovujících podmínkách, jsem špatná. Každé rozhodnutí si musím nejprve odůvodnit sama sobě, následně nadřízenému, poté soudu, a nakonec všem zainteresovaným osobám, které mají na řešení různé názory.
Zároveň jsem „jednou nohou v kriminále“ - viz aktuální soudní řešení pochybení zmíněného pracovníka. Když zanedbám svou práci a dítěti se něco stane, jsem zodpovědná já. S tímto chodím každý den do práce a z práce.
A mimochodem - žádnou moc OSPOD nemá. I kdyby nějaká pracovnice sebe více chtěla dítě z rodiny odebrat, bez důkazů a rozhodnutí soudu to nemůže udělat. A tak víme, že to v nějaké rodině není vůbec dobré, ale jen dohlížíme a čekáme, dokud nebudeme mít důkaz pro soud. A tím se vracím k té odpovědnosti a kriminálu… Takže ne, nemáme moc, spíše bezmoc.
Přála bych dětem krásné dětství
Vrátím se ještě jednou k pracovníkovi, který z nějakých důvodů nezvládl svou práci a způsobil tak několika dětem trauma, ze kterého se možná už ani nedostanou. Hanba mu. Opravdu ano! Pokud měl nějaké osobní problémy nebo svou práci nezvládal, měl odejít.
Ani nechci myslet na to, že možná prostě pracovat nechtěl a myslel si, že mu to projde. Bohužel i tací se najdou. A najdou se v každém zaměstnání. Jenže OSPOD není jen zaměstnání, je to svým způsobem poslání. Každý den pracovníci bojují s novelami, metodikami a byrokracií. Mezi všemi těmi papíry pak marně hledají ten zájem dítěte. A jen ti, kdo chápou, že se tato práce dělá srdcem, tak ten zájem najdou, a jednají dle toho.
Jenže kvůli takovým, jako je zmíněný pracovník, lidé volají po zrušení této, pro ně zbytečné, instituce.
Já bych OSPOD také zrušila! Přála bych dětem na celém světě rozumné rodiče, kteří se o ně během rozvodu nehádají. Přála bych dětem, aby jejich rodiče nebrali drogy a nebyli alkoholici, kvůli čemuž pak děti zůstávají bez řádné péče. Přála bych dětem, aby je rodiče neponižovali, nemlátili je a netýrali. Moc bych všem dětem přála, aby jejich dětství bylo krásné a bez zbytečných traumat. Aby jim lidé, kteří je mají milovat, neubližovali. Přála bych dětem, aby nebylo třeba hájit jejich zájmy.
Přála bych si, abych nemusela pracovat na OSPOD, protože by taková instituce nebyla třeba.
Zdroj: Seznam zprávy
