Článek
Děti se učí mluvit nasloucháním. Od raného věku napodobují tón, slova a způsoby vyjadřování svých rodičů. Pokud rodiče často používají laskavý a povzbuzující jazyk, děti mají tendenci dělat totéž.
Naopak, pokud je v domácnosti běžné křičet, kritizovat nebo používat vulgární výrazy, děti tyto vzorce přebírají a považují je za normu.
Po kom to ten kluk jen má?
Například dítě, které slyší své rodiče často říkat „děkuji“ a „prosím“, bude pravděpodobně tyto zdvořilé fráze používat také.
Naopak dítě, které vyrůstá v prostředí plném negativních slov, může mít problémy s navazováním harmonických vztahů, protože jeho jazykové vzorce odrážejí nedostatek empatie nebo respektu.
A právě rodiče těchto dětí pak bývají nejvíce překvapení, když je paní učitelka pozve na konzultační hodiny a oznámí rodičům, že jejich dítě je velmi vulgární.
„Po kom to jen může mít? Vždyť my doma mluvíme slušně, nehádáme se,“ reagují běžní rodiče na slova učitelky s nehraným šokem.
Doma se pak dítěte ptají, kde se tato slovo naučilo? Jak mohlo spolužákovi říct „ať jde do…“, kde to jen slyšelo?
Zde můžeme dát střih na stejnou rodinu o chvíli později, když emoce a vztek dosáhnou maxima a rodiče se začnou hádat, kdo z nich tu výchovu takhle pokazil.
„Jdi do …,“ řekne pak ve vzteku jeden z nich během obhajoby, že jeho vina to opravdu není.
Někteří si to v ten moment uvědomí a začnou na tom pracovat, jiní jsou schopní po této menší výměně názorů pokračovat ve zpovídání dítěte, kde takové slovo slyšelo.
Chovám se jako vy, drazí rodiče
Slova jsou důležitá, ale ještě větší vliv má chování. Rodiče, kteří se k sobě chovají s úctou, vyjadřují emoce zdravým způsobem a řeší konflikty klidně, dávají dětem příklad, jak zvládat různé životní situace.
Děti pozorují, jak rodiče reagují na stres, jak komunikují s ostatními a jak zvládají neúspěchy – a tyto vzorce chování si osvojí.
Pokud například rodič řeší problémy trpělivě a s rozvahou, dítě se naučí, že konflikty lze řešit bez zbytečného stresu nebo agrese.
Naopak rodiče, kteří často ztrácejí nervy, mohou nevědomky učit své děti, že frustraci je třeba ventilovat hněvem.
Vidí dítě svého tátu, jak se za volantem rozčiluje a mlátí do volantu, protože ho naštval jiný řidič? Asi těžko se pak můžeme divit, že ve vzteku začne mlátit do věcí kolem sebe a vypustí ze sebe slovník, který z jeho úst způsobí zděšení.
Maminka neustále pomlouvá a hledá špínu na všechny kolem? Malá dívenka celé své dětství toto chování sleduje a těžko se jí pak může někdo divit, že ve třídě jen pomlouvá a ubližuje.
Rozpor mezi slovy a chováním je pro dítě nejhorší
Samostatnou kapitolou jsou pak rodiče, kteří dítěti našeptávají jedno a navenek pak vyžadují druhé.
„Když tě naštve, dej mu pěstí,“ dává otec rady svému synovi, kterého otravuje spolužák.
Syn si otcovo radu vezme k srdci a druhý den opravdu vlepí svému sokovi jednu dobře mířenou mezi oči. Ředitelka si následně pozve otce žáka, aby ho o incidentu informovala.
Otec, který vedl před synem silácké řeči, najednou spustí, že vůbec nechápe, co to do toho kluka vjelo. Vždyť oni ho vychovávají k tomu, aby nikomu neubližoval a vše řešil v klidu.
„Ale táto, vždyť si včera říkal, že mu mám dát pěstí,“ oponuje syn, ze kterého nakonec jeho otec ještě udělá lháře, protože to on přeci nikdy neřekl.
Chlapec odchází zmatený, otec ho podrazil. Otec si zachránil reputaci před paní ředitelkou, je spokojený. A hned venku svého syna pochválí, že to udělal dobře, jen to přeci nemohl říct před paní ředitelkou.
Co z takového dítěte vyroste, to si už každý můžete domyslet sám. Snad jen napovím, že stejný otec se pak bude ptát, kde se ve výchově syna stala taková chyba.
