Článek
Martina Gavriely má za sebou nepříjemnou zkušenost v rámci nemocnice. Ačkoliv byla naprosto spokojená s přístupem personálu, velmi ji zklamalo, jak v nemocnicích neberou v potaz dětskou psychiku.
Opravdu to nejde nebo jen nechtějí?
„To odcházení, kdy má dítě strach a klepe se a vy to dítě nemůžete držet za ruku, když usíná a odejit, až když usne. Opravdu na tomhle je potřeba v ČR zapracovat,“ popisuje na instagramu nejtěžší moment, kdy oba plakali.
Není první ani poslední maminkou, která toto zažila. Dalo by se zde spekulovat o mnoha důvodech, proč nemocnice nechtějí rodičům vyjít vstříc.
Stejně tak by se ale dalo argumentovat, že existují způsoby, jak to zvládnout. Například by řešením bylo dítě přiuspat v náručí maminky či jiné milující osoby, a teprve poté odvézt na operační sál.
Jde to, opravdu ano. Dcera byla na zákroku, při kterém jsem s ní byla až do doby, než ji lehce uspali.
Teprve poté začali s intubací a celkovou anestezií. Dokonce i kanylu zavedli až poté, co už dcera nevnímala. Dceru jsem celou drbu držela za ruku a byla jsem u toho, když se poté probudila.
Na celý tento zákrok vzpomíná hezky a má z něj jen hezké vzpomínky. Na kontroly chodila bez obav a neproběhla ani jedna plačtivá scéna.
Lékaři byli hotoví hned, dcera má trauma dodnes
Oproti tomu operace slepého střeva, to byla noční můra od začátku až do konce. Dceru odvezli plačící a volající maminko.
U probuzení jsme být nemohli, protože nemocnice trvala na tom, že na JIP být přes noc nemůžeme.
Dcera tedy usínala s pláčem a probouzela se do tmy nemocničního pokoje, kde byla sama. Volání maminky jí nepomohlo a pláč pouze rozzlobil personál. Tak jí píchli injekci na uklidnění a bylo to.
Pro ně to bylo hotové - dítě plakalo, oni ho uklidnili léky. Jenže pro nás to tím teprve začalo.
Dcera se několik týdnů po hospitalizaci v noci budila a plakala. Začala se počůrávat a i ze spaní hystericky řvala. Teprve asi po dvou měsících jeden ze záchvatů pláče skončil křikem na mě, že je sama.
Uklidňovala jsem ji, že jsem zde s ní, ale ona mi řekla, že v tu noc v nemocnici jsem tam nebyla. Ona mě volala, vše ji bolelo a já jsem tam nebyla. Byla tam jen zlá sestra, co se na ni zlobila, že všechny vzbudí.
Neuplynul den, abych si nevyčítala, že jsme nebyli s partnerem důslednější a netrvali na tom, že tam jeden z nás zůstane.
Dcera má navíc od té doby hrůzu z bílých plášťů a jakmile musíme k doktorce, neobejde se to bez pláče a křiku.
Být spolu je normální
Právě tyto zkušenosti mnoha maminek nakonec vedly k iniciativě Být spolu je normální.
„Projektem reagujeme na stávající problém, kdy stále velká část českých nemocnic porušuje práva dětí tím, že omezuje přítomnost rodičů nebo jiných pečujících osob. Tato praxe je přitom v rozporu s platnou legislativou,“ uvedla na tiskové konferenci při příležitosti představení kampaně vedoucí projektu Ágnes Bučinská Němečková z Českého helsinského výboru.
Projekt podpořilo i mnoho známých osobností. Zmínit lze Olgu Lounovou či Kristýnu Leichtovou.
„Jsem pevně přesvědčena, že absolutní většina rodičů nebo těch, kdo o děti pečují, může fungovat jako podpora a partner nejen pro dítě, ale i pro zdravotníky a může zdravotníkům ulehčovat jejich náročnou práci,“ uvedla k projektu Lilia Khousnoutdinova.
Za tuto iniciativu jsem velmi ráda a díky ní už vím, že mohu zůstat se svým dítětem. Lékaři často argumentují, že rodiče jsou hysteričtí a přidělávají jim práci. Věřím ale, že rodiče začínají být hysteričtí až v době, kdy mají strach o své dítě a chtějí být s ním. Když jim lékaři nebudou toto právo ubírat, budou rodiče i děti ve větším klidu.
Zdroje: Instagram, Český helsinský výbor
