Článek
Sedím u stolu, unavená po celém dni v práci, a přemýšlím, kdy jsem naposledy strávila opravdový čas se svými dětmi. Nemyslím tím chystání svačin, hlídání domácích úkolů nebo rychlý polibek na dobrou noc. Myslím skutečný čas – smích, rozhovory, sdílení drobných radostí, které dělají z domova domovem. A dochází mi smutná pravda: skoro si to nepamatuji.
Dnes jsem například šla domů se záměrem, že se budu věnovat synovi, protože dcera je na táboře a mohli bychom si tak užívat čas jen pro nás dva. Slibovala jsem si v duchu deskové hry, Lego, možná hřiště… Jenže jsem přišla domů a uvědomila jsem si, že mám druhou práci, ve které mi hoří termín a musím vše stihnout. A tak jsem otevřela počítač a pracovala… a když jsem počítač zavřela, syn už spinkal v posteli. Bravo matko, to se ti zase něco povedlo.
Peníze nejsou všechno. Ale bez nich to taky nejde
Dnešní doba není jednoduchá. Náklady na život rostou, děti něco potřebují neustále. Kroužky, školní výlety, telefon, obědy, oblečení – seznam je nekonečný. Každý měsíc se snažím, aby bylo na všechno, co je třeba pokrýt, a tak mám kromě své hlavní práce ještě přivýdělky stranou. Občas si vezmu i práci navíc v rámci své hlavní práce - koruna ke koruně.
Každý měsíc jsem pyšná na to, že jsme to s partnerem zvládli - vše jsme finančně zabezpečili. Jenže hluboko v sobě vím, že děti potřebují naši přítomnost víc než naše peníze.
Nelze mít všechno
Nechci přestat pracovat. Nemůžu. A samozřejmě, že je možná čas přehodnotit, jestli to všechno stojí za to, když u toho přicházím o to nejdůležitější – vztah se svými dětmi.
Chci být máma, na kterou budou vzpomínat ne kvůli tomu, co jim koupila, ale kvůli tomu, co s nimi prožila.
Jenže já mám více výdělků z prostého důvodu - syn miluje hokej a dcera miluje tenis. A my jako rodiče jsme za to moc rádi, protože naše děti jsou venku a věnují se něčemu jinému než televizi nebo mobilu.
Jenže jakmile se jednou rozhodnete udělat něco dobrého pro děti, obrátí se to proti vám jako bumerang. Oba sporty stojí dost peněz, a to nemluvím o výbavě. Navíc jako sportovci musí kvalitně jíst, a tedy utratíme spoustu peněz za jídlo. A takto by se dalo pokračovat - všechno souvisí se vším a původní náklady, kdy jsme počítali „jen“ klubové platby, se vyšplhaly do astronomických výšin.
A tak se snažíme, vyděláváme, kde se dá. A naše děti se pořád ptají, kde je táta nebo kdy položím ten počítač. A my jim neumíme odpovědět, protože ony to nechápou. A můžeme jen doufat, že v dospělosti pochopí, že to nebylo proto, že bychom s nimi nechtěli být, ale z lásky k nim.
