Článek
Bylo nebylo, stali se z nás rodiče sportujících dětí. V dnešní době, a zejména v Praze, vnímám velký problém v tom, jak děti tráví svůj volný čas.
A tak jsme syna dali na hokej, ke kterému přibyl ještě fotbal. Dcera vyzkoušela více sportů, a nakonec zakotvila u tenisu a postupně přidává tréninky.
A z nás, rodičů, se stali taxikáři, kteří vozí děti sem a tam.
Nonstop v práci
A ze mě se stala doslova chodící kancelář.
Vybrali jsme si totiž sporty, které nepatří mezi nejlevnější, a je třeba pořádně máknout, abychom je ufinancovali. Zároveň jsou v podstatě neslučitelné s jakýmkoliv zaměstnáním, protože tréninky začínají ve 13 hodin.
A tak jsem si našla několik prací z domova, všude nosím svou aktovku s notebookem a neustále po telefonu řeším mejly nebo telefonáty s jedním ze šéfů.
Na tenise, na hokeji i na fotbale tedy sedím klidně na zemi a datluji do notebooku. Pak ve spěchu běžím pro děti, které mezitím dohrály, rychle domů, domácí úkoly, večeře, uspávání…
Rodina v troskách
Když se doma všichni sejdeme, jsou děti nabité energií a my s partnerem naprosto vyřízení.
A tak si v poslední době velmi často kladu otázku, zda je to takhle v pořádku. A stále častěji má odpověď zní, že nikoliv.
Snažíme se, věnujeme se dětem a děláme to pro ně rádi. Ale veškerý tenhle kolotoč kolem jejich sportů naprosto zničil našíi rodinu.
Z nás rodičů jsou chodící zombie, kteří trpí nedostatkem spánku. Večer tedy oba doslova odpadneme. Není tudíž velkým překvapením, že vztah dostává zabrat. Objevuje se tak přímá úměra mezi náročným sportovním týdnem a hádkami.
A ani děti to s námi nemají jednoduché. Nervy z toho, abychom byli všude včas a únava, bývají často důvodem, proč zvyšujeme hlas častěji, než bychom chtěli.
Nenacházím odpovědi
Kdo je tedy v tomhle uzpůsobení šťastný? Chtěla bych věřit, že jsou to naše děti, které si užívají společná soustředění s kamarády. Děti, které na tréninky chodí natěšené a které se tam smějí.
Jsou to ale ty samé děti, které pláčou, když prohrají turnaj nebo zápas. Jsou to samé děti, které si občas postesknou, že kamarádi zůstali v družině nebo šli až po spaní.
Ty samé děti, které nechápou, proč se zase zlobím, když vlastně neudělaly nic tak hrozného.
Chybí zde podpora rodiny
V pochybách, zda by našim dětem nebylo nakonec u toho počítače lépe, hledám odpovědi na internetu. A dochází mi, že systém sportu v Čechách je celý na nic.
Kromě toho, že sportovat mohou jen děti, jejichž rodiče na to mají peníze (minimálně v námi vybraných sportech to tak je), tak zde naprosto chybí systém péče o tyto děti a jejich rodiny.
Skloubit školu a sport? Skoro nemožné! Školu nezajímají sportovní aktivity, klub nezajímá škola. Dali jste dítě na sport, tak si to vyřešte.
Dítě pláče a je demotivované po prohraném zápase? Ocenila bych radu, jak dítěti pomoci tyto emoce zpracovat. A ocenila bych i radu pro sebe. Jak se s tímto pláčem vyrovnat, jak se vyrovnat s pochybnostmi a jak dítě co nejlépe podpořit.
Ano, mohu si najmout nějakého sportovního psychologa. Ale viděli jste jejich ceníky? Proč nemají takové lidi kluby?
A dalo by se pokračovat. Těch problémů je totiž tolik, že jde z toho až hlava kolem. A na jednu rodinu toho pak je už moc.
A tak se vracím k původní otázce, zda nám tohle všechno za to stojí. A jak dlouho asi jako rodina zvládneme tento maraton, který by byl mnohem snadnější, kdyby stát pochopil, že je třeba více podpořit sport v Čechách?
Stačilo by třeba více financovat sport pro děti, abychom si nemuseli kupovat i zápasové dresy či platit dalších milion poplatků. Rodiče by pak nemuseli mít několik zaměstnání, aby sport ufinancovali.
