Ty čteš dceři Popelku? A víš, že ji učíš, že ženy jsou bez mužů zcela bezradné?

Jako dítě jsem milovala pohádky od Disney. Popelka, Sněhurka či Malá mořská víla - to byly pohádky mého dětství a já se těšila, jak s nimi jednou seznámím svou dceru.

Když byly dceři asi tři roky a byly jsme na nějaké dětské sešlosti, tak se zde otevřela debata na téma knih vhodných pro děti. Tato debata mě doslova šokovala.

Mnohé maminky totiž vyřadily některé knihy z knihoven svých malých dcer, protože pro ně nejsou vhodné. A patřily mezi ně výše zmíněné princezny.

„A proč jste je daly pryč? Vždyť jsou to krásné pohádky, klasika pro malé princezny?,“ zeptala jsem se zcela nechápavě.

Dostala jsem okamžitě přednášku o tom, jak tyto dětské příběhy učí dívky, že jsou bez mužů neschopné.

Napadlo mě, že se jedná o nějaký úlet dané skupiny maminek, ale zjistila jsem, že se toto téma probírá napříč internetem a diskuzemi.

V mnoha klasických pohádkách je ženská hrdinka pasivní postavou, jejíž hlavní kvality spočívají ve fyzické kráse, poslušnosti a schopnosti udržovat domácnost.

Příběh Popelky je z velké části založen na tvrdé práci v domácnosti. Popelka slouží své maceše a sestrám, uklízí, vaří a jediné, co ji vysvobodí, je princova láska, kterou si „zaslouží“ svou krásou a skromností.

Poté, co Sněhurku zlá královna vyžene, nachází útočiště u sedmi trpaslíků, pro které začne vařit, uklízet a pečovat o jejich domácnost.

Celý její příběh Šípkové Růženky spočívá v čekání – usne na sto let, dokud ji nezachrání princ polibkem. Sama přitom nic aktivně neřeší.

Tyto pohádky opakovaně ukazují, že ideální princezna je ta, která je submisivní, krásná a zručná v domácích pracích.

Dalším problémem pohádek o princeznách je představa, že dívky nepotřebují usilovat o vlastní štěstí. Místo toho je jim vštěpováno, že na „záchranu“ musí čekat – ať už jde o polibek od prince nebo o svatbu, která jim zajistí „šťastný konec“. Tento přístup podceňuje schopnost dívek být aktivními hybatelkami vlastního osudu a místo toho je učí trpělivě přijímat svůj úděl.

Osobně mi toto přijde opravdu velmi přehnané. Ale dle mnohých jsou pohádky mocným nástrojem, který pomáhá formovat naše chápání genderových rolí. Dívky, které vyrůstají na příbězích o pasivních princeznách, mohou prý být podvědomě ovlivněny tím, že jejich role ve společnosti je omezena na péči o druhé, zatímco chlapci jsou učeni být aktivními zachránci.

A proto se moderní pohádky v posledních letech snaží tento stereotyp bořit. Disney například od 90. let přišel s hrdinkami, které mají vlastní cíle, ambice a odvahu se za ně postavit.

Místo čekání na prince se Mulan přestrojí za muže a bojuje za záchranu své rodiny i celé země.

Elsa není definována romantickým vztahem, ale svou snahou pochopit a přijmout vlastní sílu.

Příběh Vaiany se točí kolem jejího odhodlání zachránit svůj lid a obnovit rovnováhu v přírodě.

Tyto moderní pohádky ukazují, že dívky mohou být silné, nezávislé a schopné překonávat překážky vlastními silami. Opravdu je ale třeba vyřazovat z knihoven Popelku?