Hlavní obsah

Chtěla jen posunout koncert o hodinu. Místo toho si u bývalého sbormistra objednala jiný sbor

Foto: gemini.com

Bývalý sbormistr tvrdil, že na plakátu jen připomněl, kde dřív působil. Pěvecký spolek Mezi mosty žádal, aby pod jeho názvem přestal nabízet placené koncerty. Pořadatelka městské slavnosti přišla k soudu se dvěma potvrzeními.

Článek

„Kdybych tě tenkrát neposadila k našemu pianu, dodnes diriguješ leda stěrače,“ řekla Hana Vítková.

Dva členové výboru na lavici za ní se zasmáli. Robert Konečný si přitáhl mikrofon, ale soudkyně Lucie ho předběhla.

„Kdo koho posadil k pianu, probereme, až bude předmětem sporu židle. Paní Vítková, ukažte nám prosím, pod jakým názvem pan Konečný nabízí koncerty.“

Hana zastupovala Pěvecký spolek Mezi mosty, který před jedenácti lety založila a jehož byla předsedkyní. Rozložila na stole výtisk plakátu. Uprostřed byl Robert s rukama zdviženýma k nástupu. Pod fotografií stálo: Robert Konečný, sbormistr, zakladatelské roky: Pěvecký spolek Mezi mosty, z. s. Vpravo dole byl kód s výzvou k rezervaci koncertu.

„Je tam taky něco nepravdivého?“ zeptal se Robert.

Hana přejela prstem po slově zakladatelské. „Když jsme zakládali spolek, chodil jsi k nám jednou za týden na záskok.“

„A pak jsem deset let dělal všechno od aranží po nošení beden. Klidně tam napíšu roky se sborem, jestli ti to udělá radost.“

„Spolek vám nechce zakázat, abyste uváděl, kde jste pracoval,“ řekla Lucie. „Domáhá se toho, abyste pod jeho názvem nenabízel vystoupení jiného souboru. Jak se ten váš soubor jmenuje?“

„Zatím nijak. Mám osm zpěváků. Pořadatelé volají mně, protože vědí, co ode mě čekat.“

Ze spolku odešel v lednu. Chtěl menší sestavu, která by mohla brát placená vystoupení i v týdnu. Výbor odmítl slíbit termíny, na které se jeho lidé nemohli uvolnit z práce. Šest zpěváků přešlo k Robertovi, dva našel přes inzerát. Spolek si našel jinou sbormistryni. Oba soubory dál zkoušely ve stejné základní umělecké škole, jen každý jiný večer.

„Kdo z nich by za tebou šel, kdybys jim neslíbil honorář?“ zeptala se Hana.

„Nevím. Ptala ses někoho, proč šel?“

Tentokrát se za Hanou nikdo nezasmál. Lucie obrátila plakát ke stranám a poklepala tužkou na kód. „Co se otevře tady?“

Robert vysvětlil, že zájemce přejde na rezervační stránku, kde může vybrat termín a místo. Na snímku, který spolek přiložil k žalobě, bylo nahoře Robertovo jméno a pod ním formulář. Název spolku na něm nebyl.

„A co vidí člověk, když mu přijde potvrzení?“ zeptala se Lucie.

„Mně chodí jiné oznámení. Jen že mám novou rezervaci.“

Pořadatelka slavnosti Klára Bártová čekala za dveřmi. Když ji zavolali dovnitř, nejdřív si odložila látkovou tašku, potom ji zase zvedla a vyndala z ní desky. Mezi mosty si na slavnost objednala v únoru e-mailem přímo u Hany. Chtěla půlhodinu zpěvu před večerní kapelou. Na jaře se měnil program a ona potřebovala posunout vystoupení z pěti na šest.

„Ten plakát jste našla při hledání kontaktu?“ zeptala se Lucie.

„Poslal mi ho kolega z infocentra. Pan Konečný u nás dirigoval předloni, tak mě nenapadlo, že by to byli jiní lidé. Otevřela jsem formulář, vybrala šestou a do poznámky napsala, že jde o posun vystoupení.“

Robert se naklonil dopředu. „Tam bylo jenom ‚posun na 18.00 dle programu‘. O Haně nic.“

„Proč bych vám psala o paní Vítkové? Myslela jsem, že děláte pro jeden sbor a oba vidíte stejnou objednávku.“

V deskách měla vytištěné oba e-maily. V prvním Hana potvrzovala dohodnutou cenu i termín v pět. Druhý přišel po odeslání formuláře. Lucie nechala Kláru najít stejnou zprávu v telefonu. Pod časem a místem stálo: Účinkující: Pěvecký spolek Mezi mosty, z. s. Níž byly pokyny k zaplacení zálohy a bankovní údaje. Příjemce: Robert Konečný.

„Myslela jsem, že teď peníze řeší pan Konečný,“ řekla Klára. „Já jsem potřebovala vědět, jestli mám v šest plné pódium.“

Zálohu město poslalo Robertovi. Pár dní před slavností Klára poslala pokyny k příjezdu v jednom e-mailu Haně i Robertovi, aby oba věděli, kudy mají se sborem zajet za pódium. Hana odpověděla, že v pět budou připravení a potřebují jedenáct židlí a prostor na stojany. Robert napsal, že v šest přiveze osm zpěváků a že budou zpívat vestoje. Klára oběma hned zavolala. S Hanou nakonec šestou dohodla, Robert zálohu vrátil. Dvě jeho zpěvačky si kvůli koncertu už vyměnily směnu.

„Ten formulář jste používal už dřív?“ zeptala se Lucie.

Robert přikývl. Když ještě vedl Mezi mosty, zřídil ho na svém účtu, aby se poptávky neztrácely mezi příspěvky na sociálních sítích. Do potvrzení tehdy zadal jméno spolku i jeho účet. Po odchodu vyměnil fotku a nadpis formuláře a pro zálohy nastavil vlastní účet. Jméno účinkujícího v potvrzení nepřepsal.

Lucie před něj položila ještě jeden e-mail ze spisu. „Zálohu městu jste vrátil v červnu. Tohle je potvrzení rezervace pro knihovnu ze čtrnáctého července. Zase je tam jako účinkující spolek. Co jste po té záměně změnil?“

„Na stránku jsem připsal, že nabízím koncert s osmi zpěváky.“

„A proč jste nechal název spolku v potvrzení?“

Robert pustil roh výtisku, který do té chvíle přidržoval. „Neměli jsme vlastní. Když jsem knihovně volal, paní mi řekla, že si nás pamatuje z adventu. Tehdy jsem tam byl ještě s Hanou.“ Odmlčel se. „Nevysvětlil jsem jí to. Bál jsem se, že bude chtít je.“

Hana se otočila k výboru, jako by odtud ještě čekala nějakou poznámku. Pak přeložila plakát napůl, přesně v místě, kde měl Robert obličej.

Po krátké přestávce Lucie vyhlásila rozsudek. Robertovi uložila, aby při rezervaci placených vystoupení neoznačoval svůj soubor plným názvem spolku. Na plakátu šlo o údaj o dřívějším působení a na veřejném formuláři název spolku vůbec nebyl. Teprve potvrzení jím označovalo toho, kdo měl přijet zpívat. Klářina výpověď a obě její rezervace ukázaly, že nešlo jen o nešťastnou formulaci: město si kvůli ní objednalo dva různé sbory a poslalo zálohu na druhý koncert. Potvrzení pro knihovnu dokládalo, že Robert v tom pokračoval i poté, co se o záměně dozvěděl.

Na další zkoušku přinesl Robert návrh nové pozvánky. Starý rezervační odkaz vypnul. Na nové pozvánce byl zatím jen jeho e-mail. Nahoře nechal prázdné místo, protože se pořád nedohodli na názvu. Pod ním byla jeho fotografie, ještě ta ze starého plakátu. Alžběta od altů se zeptala, kam přijde těch osm jmen, která mu poslala.

„Myslel jsem, že budou dole,“ řekl Robert.

Alžběta se natáhla přes piano a ukázala na volný pruh. „Vždyť se vejdeme sem.“

Robert si na telefonu otevřel rozpracovanou pozvánku. Fotografii posunul dolů a do volného místa vložil všech osm jmen. U Alžběty pak na její pokyn opravil chybějící háček. Byla první, kdo si pozvánku stáhl a poslal dál.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz