Hlavní obsah

Soused odmítal odvézt karavan z Alenina dvora. U soudu si pak poslechl vlastní slib

Foto: gemini.com

Kvůli sousedovu karavanu se Aleně nedostala dodávka ke garáži. U soudu žádá, aby ho Pavel odvezl. Každý z nich ale tvrdí něco jiného o tom, dokdy směl na jejím dvoře stát.

Článek

Řidič dodávky stáhl okýnko a vystrčil hlavu do deště. „Když to vezmu kolem toho oje, zadkem vám škrtnu o svod. A z ulice vám ty desky tahat nemůžu, jsem tu sám.“

Alena se protáhla mezi karavanem a svodem bokem. V garáži už měla nachystané dva stojany. Z desek chtěla udělat pracovní stůl na čalounění a police na role látek, které doma skladovala za gaučem. Řidič sklopil hlavu k displeji a místo potvrzení o převzetí vyplnil, že se na pozemku nedalo složit zboží.

Pavel přišel k plotu v pantoflích. Přes rameno měl přehozenou bundu, ani si do ní nestrčil ruce.

„Odpoledne se na něj přijede někdo podívat,“ řekl.

„A když si ho nevezme?“

„Tak někdo další.“

Alena ukázala za něj. Vrata měl otevřená, na nových dlaždicích byly dvě mokré stopy od pneumatik. „Nebo si ho vezmeš ty. Domů.“

Pavel se vrátil pod střechu a podíval se na telefon. Zájemce mu před chvílí napsal, že za tu cenu ani nevyjede z Brna. Aleně to říct nechtěl. Minulý zájemce v karavanu odhrnul deku z lavice, a když na modrém potahu našel tmavou skvrnu, začal se hned dohadovat o slevě. Tu skvrnu Pavel znal od dětství. Táta tam jednou postavil horkou pánev, protože venku začalo pršet a uvnitř už ji neměl kam dát. Pavel pak kvůli novým fotkám na inzerát koupil náhradní potah. Pořád ležel doma v předsíni zabalený.

Aleně napsal až večer: „Domlouvali jsme se do prodeje.“ Odpověď přišla hned. „Nedomlouvali. Odvez ho, prosím.“

O několik měsíců později soudkyně Lucie na začátku jednání shrnula, co Alena žádá: aby Pavel odstranil svůj karavan z jejího dvora. Potom Alena poprvé slyšela souseda vyprávět celou jeho verzi v kuse. U plotu se v poslední době dostali sotva ke druhé větě. Teď Pavel vysvětloval, že mu dvůr nabídla sama. Po otcově smrti nevěděl, co s karavanem, a u něj zrovna předělávali vjezd. Oba přece počítali s tím, že ho prodá.

„Já s prodejem počítala taky,“ řekla Alena. „Ale ne s tím, že u mě bude stát tak dlouho, jak se ti zlíbí.“

Pavel se k ní otočil. „Vždyť jsi mi tam vodila lidi.“

„Dvakrát jsem odemkla bránu, když jsi byl v práci.“

„A co jste mu řekla po té druhé prohlídce?“ zeptala se Lucie. Pavel už otevíral ústa, ale soudkyně dodala: „Ptám se paní Vackové. Vaši odpověď si poslechnu hned potom.“

Alena si vzpomněla na pána, který si lehl na její dlažbu, aby se podíval na spodek karavanu. Když se zvedl, podala mu smetáček, ať si opráší záda. „Bylo to v pátek koncem července. Pavel už přes nový vjezd jezdil. Řekla jsem mu, ať karavan zatím nechá u mě. Na pondělí měl domluveného ještě jednoho člověka.“

„Řeklas: Nech ho tam zatím, mně nepřekáží.“

Při slově nepřekáží Alena sklopila oči. To mu opravdu řekla. Ještě tehdy brala domů maximálně sedáky od židlí, které unesla po dvou. Se stěhováním práce do garáže začala, až když jí majitel provozovny oznámil, že bude prostor pronajímat jako celek a její kout už jí nenechá.

„Řekla jste mu, že má po pondělku karavan odvézt?“ zeptala se Lucie.

„Ne. Řekla jsem, že kvůli jedné prohlídce ho nemusí přes víkend tahat k sobě. Co bude po ní, jsme neřešili.“

„Já jsem to nebral jako svolení na víkend,“ řekl Pavel. „Když mi řekla, že jí nepřekáží, počítal jsem, že tam může zůstat, než ho prodám. Nebudu s ním přece jezdit tam a zpátky kvůli každému, kdo nakonec ani nepřijede.“

„A když jste ho k paní Vackové teprve vezl, co jste jí slíbil tehdy?“

V žalobě Alena citovala dvě věty z hlasové zprávy, kterou jí Pavel poslal před příjezdem. Nahrávku měla uloženou celou. Lucie ji nechala přehrát od začátku.

Pavel uslyšel vlastní hlas a za ním cvakání směrovky. „Já ho stejně dám na inzerát, ať s ním pak nemusím šoupat sem a tam. Kdyby se prodal od tebe, bylo by to nejlepší. Ale jak se u mě bude dát zase projet, odvezu ho. Fakt ti tam nezůstane.“ Pak se ještě ptal, jestli má večer zazvonit, nebo si branku zase odemkne klíčem, který měl kvůli zalévání rajčat.

„Když jste se pak bavili po té prohlídce,“ řekla Lucie, „mluvili jste spolu i o tom, že tam karavan necháte až do prodeje?“

Pavel si odsunul telefon, na kterém měl otevřený inzerát. Chtěl ukázat, že s cenou už dvakrát šel dolů. Teď mu došlo, že se ho na cenu nikdo nezeptal.

„O prodeji jsme se ten pátek nebavili. Jen o tom, kdo přijede v pondělí.“

Podle předávacího protokolu firma předala vjezd k užívání v červenci. Pavel namítl, že práce ještě nebyla úplně hotová. Chyběla krytka u pohonu vrat a u sloupku zůstala prasklá dlaždice. Lucie se zeptala, zda kvůli některé z těch závad musel nechávat auto venku.

„Ne. V červenci jsem tam poprvé zajel. Od té doby tam parkuju normálně.“

„A vešel by se tam už v červenci i karavan?“

„Vešel. Musel bych si předtím vyjet autem na ulici.“ Pavel pokrčil rameny. „Táta to dělal taky tak.“

Alena se na něj podívala. Když jeho táta couval s karavanem, stával Pavel venku a ukazoval mu, kolik ještě zbývá k pilíři. Jednou otec vystoupil, šel se tam podívat a řekl, že jestli tohle je dvacet centimetrů, tak Pavel nesmí doma nic měřit. Smáli se tomu oba. Alena už už chtěla říct, že mu při couvání klidně ukáže, ale vybavila si prázdné stojany v garáži a neřekla nic.

Lucie po přestávce vyhlásila rozsudek: Pavel má karavan z Alenina dvora odstranit. Podle původní domluvy ho měl odvézt, jakmile bude jeho vjezd zase průjezdný. Pavel sám potvrdil, že s karavanem mohl zajet domů už v červenci. Na tom nic neměnilo, že ho Alena po opravě ještě nechala na dvoře kvůli další prohlídce. Ani podle Pavlovy výpovědi se tehdy nedohodli, že karavan zůstane až do prodeje. Tak si její svolení vyložil jen on.

V sobotu Pavel vyvezl auto na ulici a přetáhl karavan k sobě. Napodruhé se trefil mezi pilíře, aniž musel vystoupit. Pak stáhl inzerát a rozbalil nový potah. Přiložil ho k lavici, ale zase ho složil. Starý modrý potah se skvrnou od pánve ještě držel dobře, jen u okna se páral šev.

U Aleny právě couvala dodávka s deskami. Počkal, až řidič odjede, a teprve potom se šel zeptat, jestli by se na ten šev někdy podívala.

„Přines mi jen ten potah,“ řekla Alena. „V úterý už budu mít stůl.“

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz