Článek
Řeč je o koncesionářských poplatcích pro Českou televizi a Český rozhlas, které od letošního roku čeká velká proměna.
A není to změna ledajaká. Zatímco dosud jste museli platit jen když jste měli doma televizor nebo rádio, teď se pravidla mění. Stačí mít v kapse chytrý telefon nebo tablet a rázem se z vás stává poplatník. Je to jako kdyby vám někdo řekl, že musíte platit za jízdenku na autobus jen proto, že máte boty, kterými byste teoreticky mohli do autobusu nastoupit.
Částky také nejsou zrovna malé. Za televizi si připlatíme 15 korun měsíčně navíc, tedy ze 135 na 150 korun. Rozhlas si také ukrojí větší díl z našich peněženek – místo 45 korun budeme platit 55 korun měsíčně. Pro běžnou rodinu to znamená další položku v už tak napjatém rozpočtu.
Do této situace vstupuje jako rytíř na bílém koni Andrej Babiš. Jeho recept je jednoduchý – poplatky prostě zrušit. „Když budeme ve vládě, koncesionářské poplatky zrušíme,“ prohlásil na sociální síti X loni v prosinci. A není sám – poukazuje na to, že v Evropské unii je sedmnáct zemí, které podobné poplatky vůbec nemají.
Šéf hnutí ANO má v plánu velké změny ve fungování České televize a Českého rozhlasu. Chce, aby se obě instituce platily ze státní kasy, což je model, který funguje například v severských zemích jako Švédsko a Dánsko. Babiš by navíc rád spojil ČT a Český rozhlas do jedné velké organizace. Tvrdí, že tím ušetří spoustu peněz, ale odborníci nad jeho nápadem kroutí hlavou a jeho argumenty zpochybňují.
Platit poplatky nemusí úplně všichni. Zákon pamatuje na lidi se zdravotním postižením – konkrétně na neslyšící a nevidomé, kteří jsou od placení osvobozeni. Úlevu mohou získat i rodiny s nízkými příjmy, které nedosahují ani 2,15násobku životního minima. Ty ale musí svou tíživou finanční situaci dokládat každého půl roku.
Tohle všechno mi připomíná staré české rčení „Každá legrace něco stojí“. Jenže tady je to složitější – není totiž jasné, kdo je na tom vlastně lépe. Někdo říká, že díky poplatkům máme nezávislá média, jiní zase tvrdí, že je to zbytečné vyhazování peněz.
Systém kontroly je zatím velkou neznámou. Veřejnoprávní média sice mohou porovnávat seznamy poplatníků s databázemi odběratelů elektřiny, ale zjistit, kolik má kdo v domácnosti chytrých telefonů nebo tabletů, to už je oříšek. Do bytu vám bez soudního příkazu nikdo vlézt nemůže.
V současnosti to funguje tak, že když nejste registrovaní jako poplatník, přijde vám výzva. Na tu musíte do 30 dnů reagovat – buď se přihlásit k placení, nebo čestně prohlásit, že žádný přijímač nemáte. Ale představte si, jak by tohle fungovalo s mobily a tablety. Měli byste posílat čestné prohlášení o tom, kolik máte v domácnosti chytrých zařízení?
Je to jako kdybyste měli dokázat, že nemáte, co nemáte. Zatím nikdo nepředstavil funkční systém, jak by se tahle kontrola měla provádět. A tak zůstává velkou otázkou, jestli nebude celý systém stát jen na důvěře a čestných prohlášeních občanů.
Je to jako když neustále měníte pravidla uprostřed hry. Nikdo si nemůže být jistý, co bude platit zítra. A tak zatímco politici vedou své bitvy a slibují různá řešení, běžní občané si lámou hlavu nad tím, zda jim příští měsíc v peněžence přibude nebo ubude. Jedno je ale jisté, tahle debata jen tak neskončí. Bude rezonovat českou společností ještě dlouho po letošních změnách.
Zdroje:
