Článek
Byl obyčejný čtvrteční večer. Takový, jaké jsme žili už roky. Děti konečně usnuly po dlouhém přemlouvání a pohádkách. Petra zase zlobil zub a Tomášek nechtěl pustit moji ruku. Tušily to dětské duše dřív než já? Možná.
Věděla jsem, že něco není v pořádku. Ty dlouhé hovory za zavřenými dveřmi. Zvláštní pracovní večery, které se protahovaly do noci. Ta propast v posteli, která se mezi námi zvětšovala, i když jsme leželi jen centimetry od sebe.
„Nemůžu takhle dál,“ řekl mi před týdnem u snídaně, mezi doušky kávy a mazáním chleba dětem do školy. Jako by oznámil, že došlo mléko. Tak samozřejmě, tak klidně. Jako by mi právě nevrazil nůž mezi žebra.
„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se, ale věděla jsem to dávno. Cítila jsem to v kostech. V tom, jak se na mě přestal dívat. Jak se mě přestal dotýkat.
„Dáme si pauzu,“ odpověděl a já se skoro rozesmála nad tou frází z amerických filmů. Pauzu? V patnáctiletém manželství s hypotékou a dvěma dětmi?
A teď tu stál. V ložnici, kterou jsme zařizovali s takovou láskou. Skládal si trička do kufru s pečlivostí, která mě vždycky štvala. Každý pohyb promyšlený, přesný – zatímco můj život se rozpadal v chaotických kusech.
„Kam půjdeš?“ zeptala jsem se a vlastní hlas mi zněl cize.
„K Markovi, než si něco najdu,“ odpověděl bez vzhlédnutí. Marek, jeho kamarád ze střední. Svobodný, bezstarostný. Žádné děti, žádné závazky. Žádná unavená manželka s kruhy pod očima.
„Je to kvůli někomu?“ Otázka, kterou jsem si slíbila nepoložit. Ta nejpokořující.
Zaváhal. Na zlomek vteřiny. A já věděla.
„Ne, to ne,“ zalhal. „Prostě potřebuju prostor.“
Prostor. Další z těch prázdných slov. Sedmnáct let spolu, a najednou potřebuje prostor jako teenageři po třech měsících chození.
Měla jsem křičet. Měla jsem plakat, házet věci, prosit ho, ať zůstane. Viděla jsem to ve filmech, četla v knihách. Ženy, které bojují o své manželství dramatickými gesty.
Ale já jen stála. Neschopná pohybu, neschopná slov. Pozorovala jsem, jak se můj život balí do středně velkého černého kufru, který jsme spolu koupili na naši poslední dovolenou.
„Co řeknu dětem?“ zeptala jsem se nakonec.
„Řekneme jim to spolu. O víkendu. Že si tatínek potřebuje odpočinout.“
Přikývla jsem. Jako bychom se bavili o tom, co bude k večeři.
Zavřel kufr. Ten zvuk – cvaknutí zámku – se mi zapsal do paměti jako výstřel.
„Zavolám ti,“ řekl a políbil mě na tvář. Ten polibek byl tak zdvořilý, tak cizí. Jako by mi děkoval za obsluhu v restauraci, ne jako by se loučil s matkou svých dětí.
Díval se na mě, jako by čekal na mou reakci. Na požehnání? Na drama? Na cokoliv.
Ale já jen stála. A on odešel.
Dole klaply dveře. Nastartovalo auto. A ticho našeho domu najednou znělo jinak – prázdně, cize.
Šla jsem se podívat na děti. Spaly, nevědomé, že až se probudí, jejich svět už bude jiný. Tomášek objímal medvídka, kterého mu táta přivezl z pracovní cesty. Petra měla na tváři stopy po slzách – kvůli bolavému zoubku, nebo proto, že její dětské srdce tušilo víc než moje?
Nejzvláštnější na ztrátě je to prázdno potom. Ten moment, kdy nevíš, jestli máš brečet, křičet, nebo začít něco dělat. Tak jen stojíš, protože cokoli jiného by znamenalo přiznat, že se to opravdu děje.
Déšť začal bubnovat na střechu. A já konečně našla sílu se pohnout. K oknu. Sledovat mizející světla auta, které odváželo kus mého života pryč. Zítra bude nový den. Zítra budu silná. Pro děti. Pro sebe. Dnes v noci jsem jen stála.
