Článek
Nebyl výřečný, ale když už něco řekl, dávalo to smysl. Věci jsme řešili spolu, nenarážela jsem na žádné stěny, neřešili jsme žádné krize. Tak jsem si říkala: asi mám štěstí. A po třech letech jsme se vzali. Bylo mi 28 let, jemu o pár víc. Všichni kolem říkali, že jsme mladí, ale mně to nepřišlo. Já jsem měla jasno. Nebylo proč čekat.
A pak jsme se vzali a v tom klidu začaly bublat věci, kterých jsem si předtím nevšimla. Nebo které možná ani nebyly, jen se objevily, až když člověk ztratí ten odstup. Jeden byt. Jeden účet. Jedna postel. Jedna kuchyně. A tam to začalo. Nenápadně. Malými poznámkami. „Ty dneska nevaříš?“ „Myslel jsem, že uděláš něco teplého.“ „Polívku si teda dám z pytlíku?“ A já zůstávala stát s hrnkem čaje v ruce a vůbec nechápala, co se děje.
Ne že bych neuměla vařit. Umím. Ne že bych nevařila ráda. Vařím, když mám chuť. Ale tohle nebyla chuť. Tohle byl požadavek. Každodenní. Automatický. Bezděčný. Jako by to byla samozřejmost. Jako by tím, že jsme se vzali, vznikla nějaká povinnost, o které jsem já nevěděla. Povinnost teplého talíře. Každý den. Bez výjimky.
Dlouho jsem to brala jako drobnost. Jako něco, co prostě řekne ze zvyku, protože to tak měl doma. Jeho máma vařila denně. Prý odpoledne přišla z práce, sundala kabát a rovnou šla ke sporáku. Říkal to s obdivem. A já to vnímala jako fakt. Tak to prostě někde mají. Jenže časem mi došlo, že on to tak chce i u nás. Že je pro něj problém, když přijdeme domů oba stejně unavení, a já mu řeknu, že večeříme chleba. Ne proto, že bych nechtěla. Ale protože je pátek večer, mám za sebou osm hodin v práci a jediné, na co se zmůžu, je sednout si a vypnout. A místo toho slyším, že „přece něco malého bych udělat mohla“. A že on by to ocenil. A že přece není tak těžké hodit něco na pánev. Není. Ale když se to říká denně, přestává to být o pánvi.
Začalo mi to lézt na nervy. Ne ta jedna konkrétní večeře. Ale to očekávání. Ten samozřejmý nárok. Ta logika, že žena vaří. Že když je doma, tak u toho musí stát. Že když si někoho vezme, tak s tím podepisuje i jakousi „kuchařskou smlouvu“. Jenže já jsem si ji nepodepsala. A necítím, že bych měla.
Začali jsme se kvůli tomu hádat. Vždycky to začalo nevinně. U polévky. U vajíček. U toho, že prý dělám věci naschvál. Ale nebyla to pravda. Nešlo o naschvál. Šlo o to, že jsem se nechtěla proměnit v něco, co nejsem. Že nechci být manželkou podle šablony z 80. let. Že mě nebaví vnímat domácnost jako projekt, kde mám já vařečku a on dálkový ovladač. Vždyť chodíme oba do práce. Vyděláváme oba. Uklízíme oba. Tak proč by vaření mělo být výhradně moje? Protože mám dělohu?
Byla jsem z toho unavená. Ne z vaření. Ale z vysvětlování. Z toho, že musím pořád vysvětlovat, proč jsem nevařila, místo aby on někdy sám řekl: „Dneska to vezmu já.“ Nikdy to neřekl. A když jsem to zkusila navrhnout, přišlo jen: „Ale já nejsem moc dobrý kuchař.“ Já taky nebyla, když mi bylo patnáct. Ale pak jsem se to naučila. A on může taky. Jenže on nechce. Protože nemusí. Protože je snazší říct: „Myslel jsem, že něco uděláš.“
Byly dny, kdy jsem to skousla. Kdy jsem to udělala. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Protože jsem si říkala – tak jo, dneska mám chuť. Ale jakmile to bylo vnímané jako standard, šla chuť pryč. Jakmile se z dárku stane nárok, přestane to být radost. A přestane to být dobrovolné. A o to tady jde. O to, že se něco, co bylo dřív spontánní, stalo povinností. A že když jsem tu povinnost odmítla, bylo to vnímáno jako problém.
Mluvila jsem o tom s kamarádkami. Jedna mi řekla, že to má doma podobně. Že její muž čeká večeři denně. Ale ona vaří ráda, tak jí to nevadí. Jiná řekla, že to by si doma líbit nenechala. Že u nich vaří ten, kdo má zrovna čas. A že to funguje. A já jsem si uvědomila, že vlastně nejde o univerzální pravdu. Že nejde o to, kdo vaří. Ale jak se k tomu došlo. Jestli je to dohoda. Nebo tichý nátlak. Jestli je to o domluvě. Nebo o tradici, která se vkrade do vztahu a bere si, co chce.
Můj muž není zlý člověk. Ale v tomhle je zaslepený. Nechápe, proč mi to vadí. Nechápe, proč to řeším. „Vždyť je to jen jídlo.“ Ale právě proto. Protože je to jen jídlo, nemělo by být důvodem ke konfliktu. A přesto je. Ne kvůli jídlu, ale kvůli tomu, co za tím je. Protože já v tom slyším něco jiného než on. Já v tom slyším, že se očekává, že se přizpůsobím. A on v tom slyší jen polívku. A tak si nerozumíme.
Začala jsem vařit méně. Ne na protest. Ale proto, že chci. Když mám chuť, vařím. Když ne, nevařím. Řekla jsem mu to jasně. A řekla jsem to klidně. Že nejsem jeho máma. Že nejsem součást kuchyňské linky. Že se sice milujeme, ale to neznamená, že musíme mít stejné představy o tom, jak vypadá večer. A že jestli má hlad, může si klidně něco udělat sám. Není dítě. A já nejsem školní jídelna.
Nevím, kam nás to dovede. Možná si zvykne. Možná se naučí vařit. Možná si naopak řekne, že chce něco jiného. Že chce partnerku, která ho čeká s teplým talířem. Nevím. Ale vím, že nechci žít život podle scénáře, který jsem si nenapsala. A že nechci být hodnocena podle toho, jestli voní guláš. Vztah není restaurace. A já nejsem služba.
Možná jsme mladí. Možná máme ještě spoustu věcí, které se musíme naučit. Ale jedno vím jistě – respekt nezačíná u hrnce. Začíná u ochoty slyšet, že druhý to má jinak. A že jeho čas má stejnou hodnotu jako ten můj.
