Článek
Začalo to nenápadně. Pustila jsem si jeden díl Extrémních proměn. Příběh ženy, která vážila přes 150 kilo a nemohla se ani hrát se svými dětmi na zahradě. Ženy, která se zadýchávala při chůzi do schodů a která se styděla jít na třídní schůzku. Ženy, která se rozhodla, že takhle už žít nechce.
A pak jsem udělala tu chybu – podívala jsem se na komentáře na internetu.
„To je nereálné, nikdo nemůže zhubnout 60 kilo za rok.“
„Určitě to pak všechno nabrala zpátky.“
„To je jen pro sledovanost, ve skutečnosti je to nebezpečné.“
„Kdyby opravdu chtěla zhubnout, nepotřebovala by k tomu televizi.“
A tak dále, a tak dále. Stovky komentářů od lidí, kteří seděli doma na gauči, cpali se brambůrky a kritizovali někoho, kdo měl odvahu změnit svůj život před zraky celého národa.
Jasně, Extrémní proměny nejsou dokonalý pořad. Je to reality show, která potřebuje drama, emoce, výsledky. Je to zjednodušený pohled na složitý proces hubnutí a změny životního stylu. A ano, ne všichni účastníci si svou novou váhu udrží navždy.
Ale víte, co ten pořad má a co jeho kritici nemají? Výsledky. Skutečné, hmatatelné výsledky. Lidi, kteří se z obézních, nemocných a nešťastných jedinců stali zdravějšími, aktivnějšími a často i šťastnějšími verzemi sebe sama.
A to je to, co kritiky tak štve. Protože je mnohem jednodušší říkat, že něco nejde, než to zkusit a možná selhat. Je jednodušší kritizovat někoho, kdo se snaží, než se snažit sám.
Vzpomínám si na jeden konkrétní díl. Muž kolem čtyřicítky, otec dvou dětí, vážil přes 180 kilo. Nemohl se svými dětmi sportovat, nemohl je vzít na atrakce v zábavním parku, protože by se nevešel do sedačky. Jeho manželka se bála, že jednoho dne přijde domů a najde ho mrtvého – infarkt, mrtvice, cokoliv.
Ten muž plakal před kamerami. Přiznal svůj strach, svou bezmoc, svou závislost na jídle. A pak začal cvičit. Začal jíst zdravě. Začal se měnit – fyzicky i psychicky.
A víte, co bylo na konci? Zhubl 85 kilo. Běhal se svými dětmi. Objímal svou ženu, aniž by mezi nimi bylo břicho jako třetí osoba. Usmíval se. Žil.
A pod videem s jeho příběhem? Komentáře typu: „To určitě dlouho nevydrží.“ „Bez kamer by to nedokázal.“ „Stejně to všechno nabere zpátky.“
Proč? Proč je pro nás tak těžké přát druhým úspěch? Proč musíme shazovat jejich výsledky, jejich dřinu, jejich změnu?
A tak místo inspirace cítíme závist. Místo obdivu cítíme hořkost. A místo abychom řekli: „Když to dokázal on, dokážu to i já,“ říkáme: „To stejně nemůže vydržet.“
Ale víte, co je na tom nejsmutnější? Že tímhle přístupem ubližujeme hlavně sami sobě. Protože když věříme, že změna není možná, že úspěch je jen dočasný, že snaha je zbytečná – proč bychom se pak sami měli snažit?
Jasně, Extrémní proměny mají své mouchy. Ano, hubnutí v reálném životě většinou trvá déle a není tak dramatické. Samozřejmě, ne každý má k dispozici osobního trenéra, nutričního poradce a psychologa.
Ale základní princip zůstává stejný: Změna je možná. Těžká, bolestivá, pomalá – ale možná. A to je poselství, které by nás mělo inspirovat, ne dráždit.
Protože pravda je taková, že většina kritiků by pro sebe nehnula ani prstem. Je jednodušší kritizovat někoho, kdo cvičí šest hodin denně, než sami vstát z gauče a jít na dvacetiminutovou procházku. Je jednodušší zpochybňovat výsledky někoho jiného než se pokusit dosáhnout vlastních.
A tak sedí doma, píšou nenávistné komentáře a přibírají další kila, zatímco kritizují ty, kteří se rozhodli něco změnit.
Nedávno jsem narazila na rozhovor s jednou z účastnic Extrémních proměn, několik let po natáčení. Přiznala, že část váhy nabrala zpět. Ne všechno, ale část. A víte, co řekla?
„I kdybych nabrala všechno zpátky – a to se nestane, protože teď už vím, jak na to – těch šest měsíců, kdy jsem byla fit, aktivní a zdravá, by stálo za to. Protože jsem poznala, jaké to je žít, ne jen přežívat.“
A to je to, co kritici nechápou. Že i dočasný úspěch je pořád úspěch. Že i snaha, která nevede k dokonalému výsledku, je pořád lepší než žádná snaha. Že život není o tom být dokonalý, ale o tom být lepší, než jsme byli včera.
Takže až příště uvidíte někoho, kdo se snaží změnit svůj život – ať už v televizi nebo ve vašem okolí – zkuste mu fandit místo kritizování. Zkuste se inspirovat místo závidění. A hlavně, zkuste se zamyslet, co děláte vy sami pro to, abyste byli lepší verzí sebe sama.
Protože kritizovat je snadné. Změnit se je těžké. A právě proto si ti, kteří se o změnu pokusí – ať už uspějí nebo ne – zaslouží náš respekt, ne naše posměšky.
A pokud patříte mezi ty, kteří by pro sebe nehnuli ani prstem, ale mají plnou pusu kritiky pro ostatní – možná je čas podívat se do zrcadla a zeptat se, kdo je tady skutečně hodný posměchu.
Protože na konci dne není důležité, co si o vás myslí ostatní. Důležité je, co si o sobě myslíte vy sami, když se večer podíváte do zrcadla. A troufám si říct, že účastníci Extrémních proměn, i přes všechny své nedokonalosti a možné návraty k starým zvykům, mají v tomhle ohledu náskok před svými kritiky.
Tak co, přidáte se k těm, kteří se snaží, nebo zůstanete mezi těmi, kteří jen kritizují?
