Článek
A právě tohle se mi stávalo každý týden, když jsem vzala mámu k sobě domů. Jenže co s tím? V jednašedesáti letech nemůže člověk nechat svou osmdesátiletou matku, aby se toulala po městě v bačkorách, když venku padá sníh. Anebo může?
Mámě diagnostikovali Alzheimerovu chorobu před třemi lety. Nejdřív to byly drobnosti – nemohla najít klíče, opakovala stejné historky, občas zapomněla vypnout sporák. Zvládaly jsme to. Bydlela ve svém malém bytě, já jsem k ní chodila každý den, nosila jí nákupy, kontrolovala léky. Ale pak přišel ten den, kdy ji sousedka našla, jak v noci bloudí po ulici v noční košili a hledá svého manžela. Táta přitom zemřel už před patnácti lety.
Ten den jsem se rozhodla, že si mámu vezmu k sobě. Mám jednopokojový byt s ložnicí, takže jsem jí dala ložnici a sama spím na rozkládacím gauči v obýváku. Když pracuju jako grafička pro reklamní agentury, potřebuju klid a soustředění, ne maminku, která mi co dvacet minut klepe na dveře a ptá se, kdy bude oběd, přestože jsme před chvílí obědvaly.
Ale nejhorší jsou ty útěky. Stačí, abych se na chvilku zamyslela nad projektem, a najednou je ticho podezřelé. „Mami?“ Žádná odpověď. „Mami, kde jsi?“ A pak ten zvuk telefonování a strach, že tentokrát maminku už nenajdu.
Poprvé jsem ji našla na nádraží. Seděla na lavičce s kabelkou na klíně a vyhlížela vlak, který podle ní měl přijet. Vlak, kterým jezdila do práce před čtyřiceti lety. Podruhé stála před naším starým domem a hádala se s majiteli, že je to její dům a že má klíče, jen je nemůže najít. Potřetí volali z obchodu na rohu, že tam maminka už hodinu vybírá rohlíky a nemůže si vzpomenout, kolik jich má koupit.
A pak přišel den, kdy zazvonil soused z druhého patra, že moje maminka sedí na schodech a brečí, protože si nemůže vzpomenout, kde bydlí. Vyběhla jsem v pantoflích z bytu, abych ji uklidnila a odvedla domů. Ten soused, Petr, stál vedle ní a držel ji za ruku. Bylo mu asi čtyřicet, vysoký, prošedivělé skráně, modré oči a kupodivu velmi trpělivý výraz člověka, který jako by přesně věděl, co dělat.
„Paní Vránová trochu zapomněla cestu domů, tak jsem jí dělal společnost,“ řekl s úsměvem, když mě uviděl. Maminka se na mě podívala a najednou vypadala úplně jasně: „Jano, kde jsi byla? Už na tebe půl hodiny čekám!“ Jako by ona čekala na mě, ne já na ni. Poděkovala jsem Petrovi a rychle jsme se vrátily do bytu. Při odchodu mi podal vizitku: „Kdybys potřebovala pomoct. Nebo jen kafe a rozhovor s někým, kdo to chápe.“
Ukázalo se, že Petr není jen soused z druhého patra, ale taky lékař. A jeho specializace? Neurologie se zaměřením na degenerativní onemocnění mozku. To snad nemůže být náhoda. O týden později maminka zmizela znovu. Tentokrát jsem ji nemohla najít nikde v okolí. Zavolala jsem Petrovi a on přijel během deseti minut. „Kam chodila dřív? Jaká místa pro ni byla důležitá?“ ptal se, zatímco jsme prohledávali okolí.
Nakonec jsme ji našli v malé kavárně, kde jsme s mámou chodily každou neděli, když jsem byla malá. Seděla tam, pila kávu a čekala na mně – na mě z roku 1985. Když jsme dorazili, usmála se na Petra a řekla: „Vy musíte být ten nový učitel, o kterém Janička pořád mluví.“
Od té doby se z Petra stal náš záchranný kruh. Když jsem potřebovala odevzdat práci, pohlídal mámu. Poradil mi, jaké léky by jí mohly pomoci, doporučil terapie, které by mohly zpomalit postup nemoci. A taky mi ukázal, že život s člověkem s demencí může být těžký, ale ne nemožný.
A někdy, když maminka usnula a my jsme seděli u vína a povídali si, jsem měla pocit, že se mi vrací něco, co jsem dávno ztratila – radost. Petr se smál mým vtipům, poslouchal moje stížnosti a nikdy mě nesoudil, když jsem přiznala, že někdy už nemůžu dál.
Jednou večer, bylo to asi tři měsíce po našem prvním setkání, mi řekl: „Víš, moje babička měla Alzheimera. Pět let jsme se o ni starali s mámou. Bylo to těžké, ale dodnes jsem vděčný za každý den, co jsme s ní mohli být.“
V tu chvíli jsem pochopila, proč je tak trpělivý, proč mu nevadí sedět s mojí mámou a vysvětlovat jí pořád dokola, jak se jmenuje a proč je u mě doma. A taky jsem pochopila, že tohle není jen soused, který pomáhá.
Dnes máme s Petrem vztah, který je těžké pojmenovat. Není to klasické chození – většinu večerů trávíme ve třech s mojí maminkou, koukáme na staré filmy nebo hrajeme jednoduché hry. Ale je to vztah plný pochopení, respektu a někdy i smíchu, když máma řekne něco, co dává smysl jen v jejím světě.
Minulý týden jsem mámu našla, jak sedí v kuchyni s Petrem a ukazuje mu staré fotky. Na jedné z nich byl můj táta. Maminka se na Petra podívala a s úplnou jistotou řekla: „Jsi na něj podobný, víš? Proto tě Jana má tak ráda.“
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že někdy i ta nejhorší věc, jako je Alzheimerova choroba, může přinést do života něco dobrého. Někoho dobrého.
