Článek
Jen těch pět slov napsaných jeho roztřeseným rukopisem. Stála jsem tam v pyžamu, bosá na studené dlažbě, a zírala na ten papírek, jako by mi mohl prozradit víc, než na něm bylo napsáno. Voláním na jeho mobil jsem strávila snad hodinu. Vyzváněl, ale nikdo to nebral. Pak jsem zkoušela zprávy – nejdřív normální, pak naléhavé, pak zoufalé. Ticho. S každou hodinou jsem propadala větší panice. Co když se mu něco stalo? Nebo co když mu nic není, jen už mě nemiluje? Nevěděla jsem, čeho se bát víc.
Tomáš a já jsme spolu pět let, z toho dva roky manželé. Nikdy předtím nezmizel, nikdy se takhle nechoval. Teda, byly tam náznaky, že něco není v pořádku. Poslední měsíce byl zamlklý, chodil spát později než já, často jsem ho našla, jak civí do prázdna. Když jsem se ptala, co se děje, říkal, že je jen unavený z práce. Věřila jsem mu. Nebo jsem si to aspoň namlouvala. V úterý odpoledne jsem zavolala jeho rodičům. „Ne, neohlásil se, ale víš, jaký je. Vždycky si všechno řeší po svém,“ řekla jeho máma klidným hlasem, který mě vytočil doběla. Jak může být tak klidná? Její syn zmizel, nechal doma telefon, peněženku, doklady, a jí to připadá normální?
Ve středu jsem málem zavolala na policii. Zastavila mě jen myšlenka, že jestli se Tomáš vrátí a zjistí, že jsem na něj poslala policii, asi by mi to nikdy neodpustil. Místo toho jsem zavolala jeho nejlepšímu kamarádovi Martinovi. „Jo, vím o něm,“ přiznal po chvíli mlčení. „Je v pořádku, ale víc ti říct nemůžu. Slíbil jsem mu to.“ Chtěla jsem po něm adresu, telefon, cokoliv, ale odmítl mi pomoct. „Dej mu čas, Míšo. Potřebuje to.“ Čas? Jak mu můžu dát čas, když ani nevím, co se děje? Seděla jsem doma, neschopná pracovat, jíst, spát. V hlavě mi běžely ty nejhorší scénáře – od nevěry až po psychické zhroucení. Nejhorší byla ta bezmoc. Nemít žádnou kontrolu nad situací, žádné informace, podle kterých bych se mohla zařídit.
A pak, ve čtvrtek večer, jsem uslyšela klíč v zámku. Seděla jsem zrovna na gauči zabalená v dece, s očima oteklýma od pláče a hrnkem už dávno vystydlé kávy v ruce. Dveře se otevřely a vešel Tomáš. Nebo spíš někdo, kdo vypadal jako Tomáš, ale zároveň byl úplně jiný. Zíral na mě muž s vyholenou hlavou. Můj manžel, který byl vždycky hrdý na svoje dlouhé vlasy, který si je česal častěji než já ty svoje, najednou stál přede mnou jako někdo, koho jsem nepoznávala. Měl propadlé tváře, kruhy pod očima, ale zároveň v nich byl klid, který jsem u něj dlouho neviděla.
„Co se ti stalo?“ vykoktala jsem, neschopná vstát. Sedl si vedle mě na gauč, ale nedotkl se mě. „Můžu ti to vysvětlit, ale nejdřív se potřebuju omluvit. Neměl jsem odcházet takhle, s tím blbým vzkazem. Musela sis projít peklem a za to se strašně stydím.“ Přikývla jsem, pořád neschopná souvislé věty. Tomáš se zhluboka nadechl a začal vyprávět. O tom, jak už měsíce bojuje s depresí. Jak se cítil uvězněný ve svém životě, ve své hlavě, ve svém těle. Jak byl přesvědčený, že není dost dobrý – jako manžel, jako člověk. Jak se bál, že když mi to řekne, budu ho považovat za slabocha.
„A tak jsem utekl k Martinovi na chatu. Chtěl jsem být sám, přemýšlet. A pak jsem si v úterý ráno oholil hlavu. Jen tak. Potřeboval jsem něco změnit, cokoliv. Jako bych se chtěl zbavit té osoby, kterou jsem byl, a začít znovu.“ Poslouchala jsem ho a cítila, jak ze mě padá tíha posledních dní. Nebyla to nevěra. Nebyla to nenávist ke mně. Byl to jeho vnitřní boj, o kterém jsem věděla tak málo, i když jsem s ním žila pod jednou střechou. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“ zeptala jsem se konečně.
„Protože jsem se styděl. Protože jsem si myslel, že musím být silný. Protože… vlastně ani nevím. Bylo to hloupé a sobecké. Ale teď vím, že potřebuju pomoct. Profesionální pomoct. A potřebuju, abys věděla, že tohle není o tobě. Je to o mně. O mých démonech, se kterými musím bojovat.“ Tu noc jsme probděli. Povídali jsme si víc než za celý poslední rok. O jeho depresi, o mojí bezmoci, o našich obavách. A pak, když se nebe začalo barvit do růžova, mi slíbil, že už nikdy neodejde bez vysvětlení. A já mu slíbila, že ho v tom nenechám samotného.
Je to už měsíc. Tomáš chodí k terapeutovi, vlasy mu pomalu dorůstají. Někdy má lepší dny, někdy horší. Někdy se probudí s úsměvem, jindy vidím, jak bojuje s každým nádechem. Ale už to spolu sdílíme. Už v tom není sám. A já? Já se pořád učím, že i když někoho milujete, nemusíte vždycky rozumět jeho bolesti. Že někdy musíte prostě být po jeho boku a věřit, že to nejhorší jednou přejde. A že láska není jen o těch hezkých chvílích – je hlavně o těch těžkých. O těch, které vás buď zlomí, nebo posílí. Nás to zatím posílilo. A za vlasy? Ty vždycky dorostou.
