Článek
Já si představím ten den úplně stejně – jenže místo dojetí cítím křeč v žaludku. Místo slz štěstí mi naskakuje husí kůže. A místo pocitu, že jsme si řekli „ano“ a všechno bude krásné, se mi vybaví jeden obrovský stín. Moje tchyně. A všechno, co ten den dokázala nenápadně i velmi nápadně pokazit.
Bylo mi jednadvacet, když jsme se s Martinem vzali. Známe se od střední, byl to můj první kluk a já věřila, že i poslední. Ne že by byl princ na bílém koni, ale byl milý, klidný, trochu nesmělý, přesně ten typ, se kterým si člověk říká: „Tohle je chlap, se kterým bude klid.“ A já ten klid po všem, co jsem si doma zažila, fakt chtěla. Vztah s jeho rodinou jsem zpočátku moc neřešila. On o nich nemluvil, já se neptala. Jen jsem věděla, že má mámu, která je hodně… výrazná. A že s ní moc věcí nejde po dobrém.
Když jsme oznámili, že se budeme brát, zatvářila se neutrálně. Neřekla ani gratulace, ani protest. Jen takové to: „Aha. Tak dobře. Kdy to má být?“ Přešla jsem to. Byla jsem v euforii, plánovali jsme oslavu v malé zahradě u statku, objednali dort, vybrali šaty, všechno jsme si platili sami. Nechtěla jsem po nikom nic. Chtěla jsem jen, aby byli lidi milí, přišli včas a nehádek. Byla to asi naivní představa.
Začalo to týdny před svatbou. Každou chvíli přišla zpráva od jeho mámy. Že šaty nejsou vhodné. Že kytice se jí nelíbí. Že dort vypadá jako pro děti. Že nepozveme dost lidí z „její strany“. Že jsme nepozvali tu a tu tetu, která by si to zasloužila víc než moje sestra. Nejdřív jsem to brala s nadhledem. Prostě tchyně. Všichni říkali, že to tak bývá. Ale čím víc se blížil den D, tím víc jsem cítila, že to není jen nevhodné poznámky. Že je to osobní. Že tam je něco hlubšího. Něco, co jsem ale pořád nedokázala pojmenovat.
Pak přišel svatební den. Od rána jsem měla divný pocit, jako když čekáte, že něco bouchne, ale nevíte kdy. Moje máma mi pomáhala s vlasy, kámošky pobíhaly po zahradě s výzdobou, a já se snažila neřešit, že Martin je najednou zamlklý a pořád někde odbíhá. „Volala mi máma,“ říkal, a mně zatrnulo. Volala mu pětkrát během dopoledne. Prý jestli má černé sako, prý že nemůže najít rtěnku, prý že neví, co má koupit za víno. Přitom všechno bylo připravené. Jenže to nebyla nešikovnost. To byl plán.
Přišla pozdě. O hodinu. Obřad jsme zdrželi, protože Martin trval na tom, že na ni musíme počkat. Dorazila ve smutečních šatech, doslova. Černé dlouhé šaty, krajkované, jako na pohřeb. S rudou rtěnkou a výrazným líčením. Když vystoupila z auta, všichni ztichli. Měla v ruce vlastní květinu, prý že „ta tvoje mi nesedla“. A místo přání mi řekla: „No, tak snad vám to vydrží.“ Usmála se. Ale nebylo to hezké. Byl to ten typ úsměvu, po kterém má člověk chuť se otočit a odejít.
Během obřadu stála uraženě stranou. Nepodívala se na mě, netleskala, když jsme se políbili. A na hostině? Sedla si na místo, které nebylo její, přestěhovala výzdobu, pronesla řeč, kterou si nikdo nevyžádal, a do mikrofonu prohlásila, že „to bude mít Martin těžké, protože manželství není žádná procházka růžovým sadem, zvlášť když si ho člověk vybere takhle mladý.“ Někdo se zasmál, ale mně ztuhla krev.
Nešlo to zastavit. Narušovala každý moment. Kritizovala hudbu, jídlo, vynadala obsluze, že je pomalá, a když se večer tancovalo, několikrát přerušila písničky s tím, že „tohle není vhodné“. Martin se tvářil rozpačitě. Nevěděl, co říct. Občas za ní zašel, občas se snažil být se mnou, ale celý večer byl rozháraný. Já nakonec seděla sama u stolu, koukala na lidi, kteří se tvářili, že se baví, a přemýšlela, co se to vlastně stalo. Moje svatba – a já cítila jen únavu, smutek a zvláštní stud. Že jsem to nedokázala mít hezké. Že jsem to nechala pokazit.
Po svatbě jsme odjeli na tři dny na malou dovolenou. Bylo to divné. Mlčeli jsme. Martin se snažil tvářit, že všechno bylo v pohodě, ale věděli jsme, že nebylo. Když jsem se ho opatrně zeptala, proč to jeho máma dělala, pokrčil rameny. „To je prostě máma, víš, jaká je.“ Ne, nevěděla. A začala jsem se bát, že to tak bude celý život.
Dnes je to rok. S Martinem jsme pořád spolu, ale už ne tak blízko. Hodně věcí se mezi námi změnilo. Já jsem se zavřela do sebe, on se pořád snaží vybalancovat, jak být manžel a zároveň „dobrý syn“. S tchyní se vídáme co nejmíň. Ale i tak cítím, že něco zůstalo zlomené. Ne kvůli jedné svatbě. Ale kvůli tomu, že mi ten den ukázal, co všechno může jít špatně, když se lidé, kteří vás mají podporovat, rozhodnou, že vás zničí.
Dodnes nechápu, proč to udělala. Nechci věřit, že by to bylo jen kvůli tomu, že mě nemá ráda. Vždyť jsme si nikdy neudělaly nic špatného. Nikdy jsme se nepohádaly, nikdy jsem jí neodsekla, nikdy jsem se jí nesnažila vzít syna. Ale možná právě to je ten problém. Že jsem byla „ta jiná“. Že jsem mu patřila jinak než ona. A že některé ženy prostě nesnesou, když se jejich syn zamiluje jinam.
Nevím, co bude dál. Neplánuju zatím děti, i když jsem o nich dřív snila. Bojím se, co by to udělalo s naším vztahem. Bojím se, co by řekla, co by udělala. A nechci znovu zažít tu bolest, ten pocit, že vám někdo ukradl něco, co mělo být vaše. Vím, že je spousta holek, které zažily podobné věci. A vím, že se o tom málo mluví. Protože svatba má být šťastná. A ne každý chce přiznat, že se to pokazilo. Ale právě o to víc mám potřebu to říct nahlas. Ne kvůli lítosti. Ale kvůli pravdě.
Protože některé věci se odpustit dají. Ale zapomenout nejdou.
