Článek
Pro mě to ale bylo něco jiného. Ne že bych nebyla nervózní. Ale ta tíha, ten pocit, že i kdybych předstoupila v brnění s notýskem v ruce a referovala o Shakespeareovi s gestikulací jako v Národním divadle, bylo by to marné – ten byl silnější než strach.
Do školy jsem šla v bílý košili, která mi byla o číslo větší, protože tu, co jsem si chystala celý týden, si máma ráno omylem oblíkla do práce. Nevadí. Aspoň jsme obě vypadaly důležitě.
Na chodbě jsme postávali jako ovce před střihem. Bylo nás dvanáct. Dvanáct duší, co se po čtyřech letech naučily rozlišovat mezi druhy vět, válkami a literárními směry, ale nikdo z nás netušil, co si počít, když se přede dveřmi zničehonic zastaví čas. Paní učitelka třídačka nám přišla popřát hodně štěstí, ale vypadalo to spíš jako když někdo drží minutu ticha za padlé.
Pak mě zavolali.
Ještě jsem neotevřela pusu a už jsem viděla ten pohled. Předsedkyně komise si mě přeměřila, jako bych jí šlápla na květákovou pomazánku. Jeden z učitelů měl na stole hrnek s nápisem „Best Teacher Ever“ a zíral do něj, jako by hledal inspiraci. Druhý listoval v papírech a ani se nenamáhal zvednout oči.
Posadila jsem se a vytáhla si otázku. Číslo osm. Nevěděla jsem, jestli je to dobré nebo špatné číslo. Říkala jsem si, že osm je hezké číslo. Symetrické. Možná mě zachrání. Nezachránilo.
Měla jsem mluvit o realismu v literatuře. Balzac, Tolstoj, Němcová. To všechno mi něco říkalo. Bohužel jsem nevěděla, co přesně. Papír přede mnou mi připadal dlouhý jako letní prázdniny v osmi letech a stejně tak nečitelný. Ruka se mi potila a propiska klouzala jako ryba na náledí.
Začala jsem psát poznámky. Hlavní rysy realismu. Postavy z běžného života. Konflikt mezi snem a realitou. Napsala jsem: „postavy nejsou idealizované“. A pak jsem si uvědomila, že to sedí i na mě. Taky nejsem idealizovaná.
Začala jsem mluvit. Hlas se mi třásl, jako když se snažíte rozsvítit lampu, co má v sobě poslední žárovku ze socialistických zásob. Učitel s hrnkem se konečně podíval. Ten druhý se podrbal na bradě a řekl: „No… pokračujte.“ V tom tónu bylo všechno. „Zatím to není dobré, ale třeba nás překvapíte.“
Nepřekvapila jsem.
Když jsem přešla k Němcové, chtěla jsem říct něco chytrého. Něco, co zní, jako že jsem četla víc než anotaci na Databázi knih. Místo toho jsem řekla: „Babička byla… ehm… žena, která… žila.“
Mlčení.
Pak předsedkyně komise položila otázku, která mě úplně zabila. „Jak vnímáte rozdíl mezi ruským a francouzským realismem?“
Na to mě nikdo nepřipravil. Ani pan profesor, ani učebnice, ani můj výkladový sen o tom, jak budu v budoucnu cestovat po světě a nikdo se mě už nebude ptát na Balzaca.
Zkusila jsem to: „No… ten rozdíl je v… kulturním nastavení. Ehm… ve způsobu, jak… jak zobrazují emoce.“
Zapsala si něco. Možná čárku. Možná recept na svíčkovou. Nevím.
Pak už to šlo rychle. Druhá část byla z dějepisu. Můj tah na branku byl v tu chvíli srovnatelný s pokusem hrát ping-pong s plácačkou na mouchy. Něco jsem řekla, něco jsem zapomněla, něco jsem si vymyslela. Když zazvonilo, nikdo se neusmál. Jen já. Nervově.
Vyšla jsem ven a máma se mě hned ptala: „Tak co?“
„Myslím, že mě adoptují v Mongolsku.“
Dostala jsem za čtyři.
Oficiálně. Neoficiálně jsem dostala spoustu tichých hodnocení typu: „Ještě že není naše.“ nebo „Tohle je nová generace?“
Celou cestu domů jsem přemýšlela, proč se někteří lidé tváří, že když neřekneš pět encyklopedických vět v kuse, jsi hloupý. Proč je maturita pořád vnímána jako finální test člověčenství. A proč jsou učitelé někdy víc napjatí než samotní studenti.
Neříkám, že jsem byla skvělá. Ale měla jsem pocit, že jsem prohrála dřív, než jsem vůbec začala. A to je možná ten nejhorší pocit ze všech.
Teď už je to za mnou. Ale ten moment, kdy jsem seděla u stolu a viděla, že už mě mají přečtenou – ten mi zůstane. Ne jako trauma. Spíš jako připomínka, že někdy lidi neposuzují podle toho, co řekneš. Ale podle toho, jak vypadáš, když přicházíš. A to je možná škoda.
