Článek
To jsem ještě netušila, jak hluboce jsou některé vzorce v nás zakořeněné. Petr byl vždycky pracovitý. Ještě než jsme měli děti, chodil domů pozdě, ale když byl doma, pomáhal. Vařili jsme spolu, uklízeli, nakupovali. Ne že by to bylo na polovinu, ale snažil se. Pak přišla Eliška, po ní za dva roky Honzík, já na mateřské a věci se začaly měnit.
Zpočátku jsem to brala jako přirozenou věc – jsem doma, starám se o děti, tak přece zvládnu i domácnost. On chodí do práce, vydělává. Takové to klasické rozdělení. Ale děti rostly, já si našla práci na částečný úvazek a později nastoupila zpět na plný. A to rozdělení nějak zůstalo. Jako by se zakonzervovalo v čase, který už dávno není.
Jednou večer, když jsem po práci uvařila, nakrmila děti, pomohla jim s úkoly, uklidila, vyprala, poskládala, zalila kytky a zalehla vyčerpaná do postele, poslouchala jsem, jak Petr přichází z koupelny. A pak jsem ho uslyšela říkat do telefonu: „Jo, mám teď doma klid, všichni už spí. Tak můžeme probrat ten projekt, co jsi zmiňoval.“ Byl to jeho kamarád, volal mu kvůli práci. Nic zvláštního. Ale mě v té chvíli zasáhla ta nenápadná, a přesto výmluvná fráze – „mám teď doma klid“. Jako kdyby ten klid byl něco, co se prostě stane. Jako když venku přestane pršet.
Druhý den jsem se vrátila z nákupu, tašky v obou rukách, a našla ho, jak leží na gauči a kouká na televizi. V obýváku byl nepořádek od dětí, které už byly ve škole a školce. A on tam jen tak ležel, odpočíval po včerejším náročném dnu. Položila jsem tašky na zem trochu hlasitěji, než bylo nutné, a on ke mně zvedl oči. „Hodil bych si něco k snídani, než půjdu na home office,“ řekl tím svým samozřejmým tónem.
V tu chvíli mi to došlo. Takhle nás oba vidí – on je ten, kdo vydělává, kdo má náročnou práci, kdo potřebuje odpočinek. A já jsem ta, která… vlastně co? Taky chodím do práce, taky vydělávám. Sice méně, ale to neznamená, že mých osm hodin v kanceláři je nějak méně únavných než jeho. A přesto jsem měla nést břemeno celé domácnosti. Jako bych dostala dvě práce za cenu jedné.
Ten den jsem mu nenaservírovala snídani. Místo toho jsem se posadila naproti němu a řekla: „Víš, že vydělávám peníze stejně jako ty, že? Už nejsem na mateřské. A přesto se tady nic nezměnilo. Proč?“
Podíval se na mě zmateně. „Ale já přece vydělávám víc, ty máš jen zkrácený úvazek.“
„Ne, Petře. Mám plný úvazek už tři roky, jen pracuji částečně z domova. A i kdybych vydělávala polovinu toho co ty, znamená to, že mám dělat všechno ostatní? Je to fér?“
Tehdy začala naše první skutečná debata o rozdělení domácích prací po mnoha letech manželství. Nebyla to jednoduchá konverzace. Přiznám se, že padla i ostrá slova, dokonce i slzy. Petrovým hlavním argumentem bylo, že jeho práce je náročnější, důležitější a více stresující. A že jeho otec taky nikdy nic doma nedělal a nějak to fungovalo.
„A byla tvoje máma šťastná?“ zeptala jsem se potichu.
To ho zarazilo. Nikdy o tom takhle nepřemýšlel. Jeho máma prostě všechno zvládala, tak jako já. Až do chvíle, kdy onemocněla a všechno se zhroutilo. Protože nikdo jiný neuměl fungovat. Ani on, ani jeho otec.
Netrvala jsem na tom, aby dělal polovinu prací. Vím, že realita není černobílá. Ale trvala jsem na tom, aby si přestal myslet, že když vydělává peníze, je to vstupenka k tomu nemuset dělat nic jiného. Došli jsme k dohodě – každý máme své úkoly. On vyřizuje pojistky, seká trávu, stará se o auto a technické věci v domě. Já vařím a peru, protože mi to jde lépe a vlastně mě to i baví. A o zbytek se dělíme, nebo střídáme.
Není to ideální. Někdy se přistihnu, že toho stále dělám víc. Jindy vidím, že se opravdu snaží. Ale co se změnilo, je to, že už své povinnosti nevnímám jako samozřejmost a on zase můj přínos nebere jako něco automatického.
A pokud máte stejný problém, zkuste mluvit. Ne křičet, ne vyčítat. Prostě se zeptat – je to fér? A když odpověď zní ne, tak hledat řešení. Ne protože jste žena nebo muž. Ale protože jste dva lidé, kteří se rozhodli žít spolu a starat se o společnou domácnost. A protože to, co děláme doma, je taky práce. I když za ni nikdo neplatí.
