Článek
Nejprve jsem si myslela, že je to jen nějaká dětská nálada. Všichni to známe – jednou milují čokoládovou zmrzlinu, podruhé se na ni ani nepodívají, jeden den je nejlepší kamarád jejich bratránek, další den je to „největší trapák na světě“. Jenže tentokrát to bylo jiné. Tentokrát to nebyla jen nálada. Můj syn, který vždycky skákal radostí, když měl jet k babičce, se najednou začal vymlouvat. „Nemám čas,“ řekl poprvé. „Radši zůstanu doma.“ Přišlo mi to zvláštní, ale nenutila jsem ho. Pak odmítl mluvit s babičkou i po telefonu. Nakonec ji úplně ignoroval, když k nám přišla na návštěvu. Jen seděl, koukal do knížky a ani se na ni nepodíval.
Bylo mi jasné, odkud vítr vane
„Co se děje?“ zeptala jsem se ho jednoho večera. Zvedl oči a bylo na něm vidět, že přemýšlí, jestli mi to má říct. To ticho bylo nejhorší. „Ona…“ začal pomalu a já čekala.„Pořád říká, že nejsem dost chlap.“ Zamrazilo mě. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se tiše. „No…“ zhluboka se nadechl, „říká, že kluci nepláčou. A že bych se měl chovat jako chlap. A že jsem moc měkkej. A že se nemám tak hroutit, když něco nejde.Seděla jsem tam a poslouchala, jak osmiletý kluk, který by měl řešit maximálně to, jak dlouho ještě může být venku, zápasí s tím, co znamená být chlap.
Moje tchyně je generace, která vyrostla na přesvědčení, že kluci musí být tvrdí, že emoce jsou slabost a že „chlap se musí umět o sebe postarat“. Pořád vypráví, jak to měl těžké její otec, jak její bratr od mala pracoval na poli, jak „dnešní děti nic nevydrží“. A najednou mi to všechno do sebe zapadlo. Můj syn je citlivý. A to je v pořádku. Umí se rozbrečet, když se cítí špatně. Není ten, kdo by se rval na hřišti, ale radši postaví Lego nebo si vezme knížku. A nikdy jsem neměla pocit, že je to špatně. Jenže babička ano.
Tohle mě naprosto rozčílilo
„Co ti ještě říkala?“ zeptala jsem se. „Že se nemám chovat jako holka.“ Viděla jsem na něm, jak moc ho to zasáhlo. Jak se najednou snaží pochopit, jestli je to špatně být takový, jaký je. A v ten moment jsem věděla, že ho musím chránit. Druhý den jsem tchyni zavolala. „Odmítá s tebou mluvit,“ řekla jsem rovnou. „Víš proč?“ „Nevím, asi nějaká jeho nálada,“ odpověděla lhostejně. Nadechla jsem se a počítala do deseti. „Ne. Není to nálada. Víš, proč s tebou nemluví? Protože jsi mu řekla, že není dost chlap. Protože mu dáváš najevo, že je špatně, když má city.“ Chvíli bylo ticho. A pak se ozval povzdech. „Ale prosím tě! Dneska se z toho dělá taková věda! My jsme taky nemohli fňukat a koukej, jak jsme vyrostli!“
To byl ten moment, kdy mi to došlo
Ona nepochopí, že slova mají váhu. Že když osmiletému klukovi neustále opakuješ, že nemá být takový, jaký je, zanechá to na něm stopy. Že si ponese v hlavě pocit, že když cítí smutek nebo frustraci, je slabý. Že by se měl stydět za to, že se ho něco dotklo „Jenže on to slyší jinak,“ řekla jsem jí. „Tak mu to vysvětli. Že to tak nemyslím. Že ho chci jen připravit na svět,“ odpověděla. Připravit na svět? Takhle se to vždycky maskuje, že? „Dělám to pro něj. Aby byl silnější.“ Ne. To není pomoc. To je jen předávání strachu z generace na generaci. „Víš co?“ řekla jsem klidně. „On se rozhodl, že s tebou mluvit nebude.
A já ho do ničeho nutit nebudu. Jestli chceš, abyste si k sobě zase našli cestu, budeš se muset změnit ty.“ Ticho. Dlouhé ticho. „Já se nemám proč měnit,“ řekla nakonec tvrdě. „Tak v tom případě se připrav na to, že s tebou nebude chtít mluvit ani za rok, ani za dva,“ odpověděla jsem a položila telefon. Sedla jsem si vedle syna a řekla mu: „To, jak se cítíš, je naprosto v pořádku. A jsi úžasný přesně takový, jaký jsi.“ Viděla jsem, jak se mu ulevilo. Konečně slyšel něco jiného než „kluci nepláčou“. A v tu chvíli jsem věděla, že stojím na správné straně. Na jeho straně.
