Článek
Můj první důchod. Ta chvíle, kdy si člověk říká – tak, a teď mě ten stát konečně podrží. Po všech těch letech. Po všech směnách, bolavých zádech, po všech těch dnech, kdy jsem dávala víc, než jsem měla. Jenže když jsem se podívala na tu částku, v žaludku mi to kleslo jako kámen. 7 907 korun. To nebyl vtip. To nebyla záloha. To byl celý důchod. Moje „odměna“ za život.
Chvíli jsem na to číslo jen zírala. Myslela jsem, že jsem špatně viděla. Přepočítala jsem to. Znovu jsem projela výpis. Ale bylo to tam. Černé na bílém. A já jen seděla. V tichu. S očima plnýma slz. Protože tohle… tohle mi nestačí ani na jídlo.
Když pracujete celý život
Nebyla jsem nikdy doktorka, právnička, manažerka. Pracovala jsem rukama. Po škole jsem nastoupila jako uklízečka. Dvacet let jsem myla podlahy, záchody, schodiště a výlohy. Brala jsem každou směnu, která se nabízela, často od pěti ráno do pozdního odpoledne. V zimě, v létě, v dešti. Bez klimatizace, bez nároků. A pak přišly děti. A já byla dvacet let žena v domácnosti. Starala jsem se o všechno. O domácnost, o děti, o nemocnou matku, o manžela, který měl dvě práce, ale doma nehnul prstem. A tak jsem to držela já. Ten běžný, tichý, ženský provoz – obědy, úklid, úkoly, lékaři, úřady.
Ale víte, co je na tom to smutné? Nikdo to nikdy nikam nezapsal. Neexistuje kolonka „odpracovala 20 let v domácnosti“. Neexistuje kolonka „vychovala děti“. Neexistuje uznání. A tak dneska sedím a dívám se na těch 7 907 korun měsíčně. Za tohle mám žít? Nájem platím osm tisíc. Už jen tahle věta vám řekne všechno. Každý měsíc mi chybí stovky korun ještě dřív, než si vůbec koupím rohlík. A co dál? Léky. Obě nohy mám bolavé, klouby mě zlobí. Mám vysoký tlak, cukrovku. Každý měsíc spolykám krabičku léků. A s tím spolykám i stovky korun.
Ticho, o kterém se nemluví
Jídlo? Nakupuju podle slev. Ne podle chuti, ne podle zdraví. Co je levné, to beru. Máslo jen když je ve slevě. Maso jednou za týden, někdy ani to ne. Ovoce? Jen sezonní, a to ještě opatrně. Když jdu do lékárny, bojím se. Když jdu na poštu, bojím se. Když přijde složenka, bojím se. Tenhle strach se stal mým stálým spolubydlícím. Nikdo o tom nemluví. Všichni říkají, jak důchody rostou. Jak se stát stará. Jak máme slevy, příspěvky, dávky. Ale málokdo už mluví o tom, že než se ke všem těm „pomocím“ dostanete, musíte prosit, dokazovat, vyplňovat, čekat, a hlavně – mít sílu. A tu už já nemám. Nechci se doprošovat. Nechci být za chudinku. Chci jen žít. Klidně. Obyčejně. Důstojně.
Není to jen o penězích
Když jsem si postěžovala na úřadě, úřednice se na mě podívala a s neutrálním výrazem řekla: „Měla jste si během života víc spořit.“ Ztuhla jsem. Chtěla jsem se zasmát. Chtěla jsem brečet. A nejvíc jsem chtěla zakřičet: Z výplaty uklízečky? Z přídavků, které mi sotva pokryly nákupy? Ze zbytků, které jsem po dětech spořila na vánoční dárky? Měla jsem si ukládat? Já? Když jsem šetřila celý život? Na sobě, na oblečení, na jídle, na spánku, na snech? Tohle není jen o penězích. Tohle je o pocitu, že vás celý život vedli k tomu, že když budete pracovitá, tak to bude stačit. A ono nestačí.
Přesto se snažím
I přes to všechno se každý den snažím nezahořknout. Vařím si jednoduchá jídla, čtu knihy z knihovny, sleduju vnoučata z fotek, co mi dcera posílá. Usmívám se na prodavačku, i když si kupuju jen máslo a dva rohlíky. Dávám si sprchu, u které si potichu zpívám. Je to těžké. Každý den přemýšlím, kde ještě ušetřit. Jestli můžu stáhnout topení o stupeň. Jestli si koupit čaj, nebo radši šetřit vodu. Jestli se odhlásit z internetu, protože možná je to zbytečný luxus. A pak si pustím zprávy. A slyším, jak „ekonomika roste“. Jak „důchodci mají dnes víc než kdy dřív“. Jak „společnost podporuje seniory“.
Já nejsem jediná
Jsem žena, která celý život pracovala, starala se, pomáhala, milovala, vychovávala. A dneska přežívám. Nežiju. Přežívám. A když mi někdo řekne, že si za to můžu sama, jen se otočím a jdu dál. Protože tohle už je únava, která nejde vysvětlit. To je ten druh ticha, co se usadí v kostech. A zůstane. Ale já vím jedno – nejsem jediná. Je mnoho žen, které se celý život staraly o druhé. A teď se o ně už nikdo nestará. Ale i když nás ignorují, nezmizíme. A jednoho dne, až se někdo zeptá, kde je spravedlnost – možná si vzpomenou. A možná jim dojde, že důstojnost není benefit. Důstojnost je právo. A měli bychom na ni mít nárok. Všichni.
