Článek
Jenže pak přišla svatba s Tomášem, který je účetní, a najednou jsem začala žít ve světě, kde se každá koruna musí dokládat papírem. „Bez dokladu to neexistuje,“ říká vždycky, když si zase stěžuju, že mám peněženku nacpanou zmuchlanými papírky. A já jen protáčím oči, jako bych byla puberťačka, a ne žena po čtyřicítce s hypotékou a dvěma dětmi.
Minulý týden jsem letěla do Barcelony na konferenci. Pracuju jako překladatelka a jednou za čas se musím setkat s kolegy z branže, abychom si postěžovali na nízké honoráře a klienty, kteří chtějí přeložit dvacet stran do zítřka. Tomáš mě vezl na letiště a během cesty mi připomínal: „Nezapomeň na účtenky! Za všechno! I za kafe, i za taxík.“ Přikývla jsem a slíbila, že tentokrát budu poctivá účetní sama sobě.
Let byl příjemný, dokonce jsem si přečetla celou knihu, což se mi s dvěma dětmi doma nestává. V Barceloně mě čekalo teplo, slunce a taxík do hotelu. Řidič byl starší pán s šedivějícími vlasy a výrazným katalánským přízvukem. Když jsem nastupovala, všimla si, že na palubní desce má malou figurku Sagrada Familia a růženec. Celou cestu jsme si povídali směsicí španělštiny a angličtiny o tom, jak se Barcelona za posledních třicet let změnila.
„A kam přesně jedete?“ zeptal se mě, když jsme se blížili k hotelu. Vysvětlila jsem mu, že jedu na konferenci překladatelů, a on se rozesmál. „Vy překládáte? To je zajímavé. Já jsem celý život taxikář, ale můj syn vystudoval jazyky. Teď pracuje pro nějakou velkou firmu v Madridu.“ Byl na něj evidentně pyšný a já si v duchu říkala, že možná pro jeho syna občas překládám.
Když jsme dorazili k hotelu, zeptala jsem se, kolik mu dlužím. „Dvacet pět euro,“ odpověděl. Vytáhla jsem třicet a řekla, ať si nechá drobné. „A můžu prosím dostat účtenku?“ dodala jsem, vzpomínajíc na Tomášova slova.
Taxikář se na mě podíval s úsměvem a zavrtěl hlavou. „Tady vám nikdy nedají účtenku. V Barceloně to tak nechodí.“ Zamračila jsem se. „Ale já ji potřebuju pro účetnictví.“ Pokrčil rameny a začal něco hledat v přihrádce. Čekala jsem, že vytáhne blok s účtenkami, ale místo toho mi podal malý bonbón zabalený v červeném papírku. „Vítejte v Barceloně,“ usmál se.
Stála jsem před hotelem s kufrem v jedné ruce a bonbónem v druhé a nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet. Nakonec jsem si povzdechla a bonbón si strčila do kapsy. První položka do účetnictví a už jsem selhala. Večer jsem volala Tomášovi přes video. Děti mi nadšeně ukazovaly výkresy ze školy a školky a Tomáš vypadal unaveně, ale šťastně. Když děti odběhly, zeptal se: „Tak co, daří se ti sbírat účtenky?“
Rozesmála jsem se a vyprávěla mu o taxikáři a bonbónu. Čekala jsem, že bude naštvaný nebo aspoň trochu podrážděný, ale místo toho se jen usmál. „To mi připomíná, jak jsem byl před lety služebně v Itálii. Tam mi barman místo účtenky dal vizitku s telefonním číslem své dcery.“
Ten večer jsme si dlouho povídali o všech bizarních situacích, které jsme na cestách zažili, a já si uvědomila, že život není jen o pečlivě založených účtenkách a papírech do šanonu. Je taky o nečekaných momentech, o lidech, které potkáme jen na pár minut, ale kteří nám nějakým způsobem zůstanou v paměti.
Další den ráno jsem vyrazila na konferenci a cestou jsem si koupila kávu. Když mi prodavačka podávala účtenku, málem jsem ji odmítla. Ale pak jsem si ji vzala a pečlivě uložila do peněženky. Ne kvůli Tomášovi nebo účetnictví, ale jako vzpomínku na tohle město. A ten bonbón od taxikáře? Ten jsem si nechala až do konce pobytu, a když jsem nastupovala do letadla zpátky domů, konečně jsem ho rozbalila a dala si ho do pusy. Byl sladký a chutnal po pomerančích. Přesně jako vzpomínka na Barcelonu.
Doma jsem Tomášovi předala hromádku účtenek - všechny úhledně poskládané podle data. Jen ta první chyběla. Místo ní jsem mu dala prázdný červený papírek od bonbónu. Usmál se a beze slova ho založil do složky s nápisem „Barcelona“. Některé věci zkrátka do účetnictví nepatří, ale to neznamená, že nemají hodnotu.
