Článek
Vyprávěli mi, jak v Polsku nakoupí za polovic, a já jen kroutila hlavou - vždyť ta benzínová úspora většinu výhod vymaže. Ale pak přišel leden, poplatky za školku se zvýšily, elektřina zdražila a já stála v českém supermarketu s účtenkou na dva tisíce a taškou, která byla sotva napůl plná.
Nákupní turistika
„Zkus to v Polsku,“ navrhla mi kolegyně Hanka. „Je to kousek, hodinu cesty. Ušetříš třetinu.“ Rozesmála jsem se a odbyla ji mávnutím ruky, ale ten nápad ve mně zakořenil. Třetina je třetina. To jsou za měsíc dva až tři tisíce. A s jedním platem a dvěma dětmi se každá tisícovka počítá. A tak jsem jednu sobotu nechala děti u mámy a vydala se na svou první „nákupní turistiku“. Městečko hned za hranicemi, mělo největší koncentraci supermarketů s největší tržnicí v okolí. Cesta byla příjemná, skoro prázdná silnice, žádné kolony, za necelou hodinu jsem byla na místě.
První dojem? Parkoviště plné českých aut. Trochu jsem se styděla, že jsem teď jednou z těch, co jezdí přes hranice pro levnější potraviny, ale když jsem vzala do ruky první produkt a přepočítala cenu, stud šel stranou. Ten samý sýr, který jsem předešlý den viděla u nás za sto dvacet korun, tady stál v přepočtu osmdesát. A tak to bylo se vším - máslo, jogurty, maso, drogerie. Všechno výrazně levnější.
Všude jsem slyšela češtinu
Chodila jsem mezi regály jako ve snu, plnila vozík a počítala úspory. V duchu jsem se už viděla, jak se vracím domů s autem plným nákupů a pocitem vítězství. Jenže pak jsem zaslechla češtinu. Starší paní, mohlo jí být kolem sedmdesáti, stála před regálem s kávou a tiše počítala mince v dlani. Měla na sobě obnošený, ale čistý kabát, šátek pevně uvázaný pod bradou. „To je strašný, jak to zdražili, paní,“ prohodila ke mně, když si všimla, že ji pozoruji. „Minulý měsíc to bylo o pět zlotých levnější.“
Přikývla jsem a chtěla pokračovat v nákupu, ale ona pokračovala: „Víte, já sem jezdím každý měsíc. Mám malý důchod, tak musím počítat, co si můžu dovolit. Autobus sem jede jen dvakrát denně, takže čekám čtyři hodiny, než mě to zase vezme zpátky. Polkla jsem. Ta žena jede autobusem přes hranice, čeká čtyři hodiny a pak se vrací s těžkými taškami? Jen aby ušetřila pár stokorun na nákupu? To mi přišlo neskutečné.“A to se vám vyplatí ta cesta?" zeptala jsem se opatrně.
Pokračovala jsem v nákupu
Pousmála se. „Když jsem byla mladší, jezdila jsem pravidelně. Teď už jen jednou měsíčně na ty nejnutnější věci. Máslo, kávu, prací prášek…“ odmlčela se a pak dodala tiše: „Víte, čtyři stovky úspory je pro mě skoro desetina důchodu.“ Stála jsem tam s vozíkem plným věcí, které jsem nepotřebovala nutně koupit teď a tady, a cítila jsem, jak mi stoupá horkost do tváří. Ta paní nepřijela na výlet nebo z rozmaru. Pro ni to nebyla zábava, ale nutnost. A šla na to chytře, prakticky, s dopředu promyšleným seznamem a rozpočtem.
Pokračovala jsem v nákupu, ale radost z „úlovků“ byla pryč. Všimla jsem si dalších podobných lidí - důchodců s igelitkami, maminek pečlivě přepočítávajících každou položku, mladého páru, který se radil, jestli si můžou dovolit lepší sýr nebo vezmou ten nejlevnější. U pokladny stála přede mnou mladá žena s malou holčičkou. Holčička ukázala na bonbony u kasy a prosila: „Mami, můžu jeden? Prosím!“ Žena se podívala na cenovku, pak na svou peněženku, a nakonec s povzdechem sáhla po nejmenším balení. „Jen jeden, Aničko, víc ne.“ Viděla jsem, jak jí zkontrolovala účtenku, jak pečlivě přepočítala drobné, které dostala nazpět. Jak se tvářila ustaraně, když platila.
Teď tam jezdím pravidelně
Vyšla jsem z obchodu s plnými taškami, naložila je do auta a pak jsem jen seděla za volantem a brečela. Slzy mi tekly po tvářích a já se za ně nestyděla. Brečela jsem za tu starší paní, která musí cestovat přes hranice kvůli máslu. Za mladou maminku, která musí počítat, jestli si může dovolit koupit dítěti bonbon. Za všechny ty lidi, pro které není „polský nákup“ výlet, ale způsob, jak přežít od výplaty k výplatě. A brečela jsem i nad sebou. Nad tím, jak jsem dříve povrchně soudila lidi, kteří jezdí za levnějšími nákupy. Jak jsem si myslela, že jsou to jen „šetřílci“ nebo lidé posedlí slevami. Ten den jsem pochopila, že za většinou těch cest stojí obyčejná potřeba nakrmit rodinu, zaplatit účty, přežít. Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak je snadné soudit druhé, když neznáme jejich situaci. Jak jsem si myslela, že mám těžký život, protože musím počítat, a přitom jsou na tom mnozí mnohem hůř.
A taky o tom, jak jsme rychle zapomněli, že ještě nedávno jsme byli národem, který takhle jezdil nakupovat do Německa nebo Rakouska. Můj polský nákup mě vyšel skoro o tisíc korun levněji, než kdybych nakoupila stejné věci doma. Ale ta lekce pokory, kterou jsem tam dostala, byla k nezaplacení. Teď tam jezdím pravidelně, jednou za měsíc. A pokaždé, když balím nákup do tašek, myslím na tu starší paní a na to, jak snadné je soudit a jak těžké je někdy přežít. A taky na to, že i za hranicemi, v cizí zemi, v cizím obchodě, v davu cizích lidí můžeme najít něco, co nás spojuje víc než jakákoliv hranice dokáže rozdělit - obyčejné lidství a snahu dát svým blízkým to nejlepší, co si můžeme dovolit.
