Článek
Na pobyt v Římě jsem se těšila od srpna. S Martinem jsme se scházeli skoro dva roky, ale dosud jsme spolu neměli ani dvě celé noci. Oba jsme byli zadaní a každý odchod se řídil někým, kdo u něj nebyl. Tentokrát jsme měli odletět ve čtvrtek a vrátit se v neděli večer. Hotel i letenky jsem zařizovala já, Martin mi svou polovinu poslal na účet.
Manželovi jsem řekla, že jedu s kamarádkou Radkou. Věděl, že má ráda památky, takže se na nic zvláštního neptal. Radka o mé výmluvě věděla. Jen mě upozornila, že kdyby jí volal, lhát mu nebude.
Martin doma ohlásil cestu s kamarády. Jakými, to jsem nechtěla vědět. Bylo příjemnější vybírat restauraci než poslouchat, jak přesně si svou nepřítomnost obhájil. Na neděli jsem koupila dvě vstupenky na prohlídku, kterou jsme oba chtěli vidět, a vytiskla je ještě doma.
První den jsem dostala skoro všechno, na co jsem čekala. Šli jsme po městě bez spěchu, Martin mě držel za ruku a u večeře si sedl vedle mě. Telefon nechával v kapse. Když jsme se vraceli do hotelu, napadlo mě, že takhle bych s ním dokázala žít docela obyčejně.
V pátek po snídani mi řekl, že možná odletí už v sobotu.
Stála jsem u okna a hledala v mapě cestu. Nejdřív jsem se zeptala, jestli se něco stalo dětem. Obě měl dospělé, ale i tak mě napadlo právě tohle. Zavrtěl hlavou. Jeho žena měla v neděli narozeniny a její bratr se ohlásil už na sobotní večer. Martin chtěl být doma, až přijede.
O narozeninách jsem věděla. Tvrdil ale, že oslava bude až další víkend. Teď říkal, že žena změnila plán a on jí nechce vysvětlovat, proč se nevrátí o den dřív.
„Mně to vysvětlit můžeš,“ řekla jsem.
Odpověděl, že přece nemůže řídit všechno. Přitom už měl otevřené sobotní lety. Jeden mi ukázal. Stál přes sedm tisíc a chvíli nad tou cenou kroutil hlavou. Nedělní letenku si chtěl nechat, dokud nebude jisté, že bratr skutečně přijede. Prý se to u nich často mění.
Vyrazili jsme ven, ale já už nevnímala, kam jdeme. Martin navrhoval, že bychom ještě mohli stihnout místo, o kterém jsem mluvila ráno. To jeho „ještě“ mě rozčilovalo. Z našich čtyř dnů najednou zbývalo něco, co se snažil rychle spotřebovat, než si vezme kufr.
V hotelu se šel osprchovat. Vzala jsem telefon a otevřela potvrzení jeho nedělního letu. Zpáteční letenky jsem kupovala každému zvlášť a oba e-maily zůstaly u mě.
Našla jsem možnost zrušení a zastavila se před potvrzením. Slyšela jsem vodu. On si mohl vybírat mezi sobotou a nedělí podle toho, co se dozví z domova. Já měla čekat, která varianta na mě zbude. Chtěla jsem mu tu pohodlnou možnost vzít.
Potvrdila jsem zrušení jeho nedělního letu.
Představovala jsem si, že bude potřebovat mou pomoc. Že mi podá telefon a řekne, ať zjistím, jestli se dá cesta vrátit. Už jsem si chystala odpověď, že tak jednoduché to není. Někde za tím zůstávala i naděje, že spolu nakonec strávíme celou neděli. Neměla jsem plán, jak toho dosáhnout. Jen jsem chtěla, aby se teď musel zabývat tím, co jsem udělala já.
Když vyšel z koupelny, řekla jsem mu to dřív, než stačil vzít telefon.
„Tak to máš jednodušší. Neděli už nemusíš držet.“
Podíval se na mě a zeptal se, co jsem udělala. Podala jsem mu svůj telefon s potvrzením. Četl ho dlouho, přestože na něm nebylo nic složitého. Potom ho položil vedle mě a začal se oblékat.
Vysvětlovala jsem, že jsem všechno zařizovala, přizpůsobila si dovolenou a doma si musela vymyslet čtyři dny. Zeptal se, jestli tím chci říct, že jsem si ho na tu dobu objednala. Odpověděla jsem, že on si mě zjevně objednává jen mezi ostatními povinnostmi.
Nehádali jsme se nahlas. Martin si sedl k malému stolku a koupil sobotní let. Tentokrát mi cenu neukazoval. Nabídla jsem se, že se ještě podívám na tu neděli. Řekl, že už nic nepotřebuje. To jsem v té chvíli snášela hůř než ztracené peníze. Když jsem se zeptala, jestli opravdu utratí tolik za novou cestu, odpověděl, že ano. Pak se šel projít sám.
Vrátil se pozdě večer. Já mezitím snědla sendvič z obchodu a několikrát otevřela naši domluvu o cestě. Chtěla jsem mu ukázat, že neděle nebyla jen moje představa. Když přišel, neměl zájem číst staré zprávy. Řekl, že ráno odjíždí na letiště. Zůstala jsem ležet zády k němu, ale neusnula jsem dlouho.
Ráno jsem mu navrhla, že se můžeme sejít aspoň na snídani dole. Odmítl, potřeboval už vyrazit. U dveří jsem se zeptala, kdy se uvidíme doma. Řekl, že teď žádnou další schůzku nechce. Nechal na stolku kartu od pokoje a odešel s kufrem.
Zbytek pobytu jsem strávila sama. Do jedné restaurace jsem šla, protože jsem ji měla uloženou a nechtěla si přiznat, že bez něj nemám chuť ani vybírat jídlo. Nedělní prohlídku jsem vynechala. Manželovi jsem poslala fotografii náměstí. Odepsal, ať si to s Radkou užijeme.
Dva dny po návratu mi Martin napsal částku za zrušenou nedělní letenku. Žádné peníze za ni zpátky nepřišly. Novou sobotní cestu si podle něj platit nechat nechtěl, protože odjet dřív bylo jeho rozhodnutí. Ale tu původní zaplatil mně a já ji zrušila bez jeho souhlasu.
Peníze jsem poslala. Připsala jsem otázku, jestli bychom si mohli alespoň promluvit. Potvrdil přijetí částky a na otázku neodpověděl.
Doma jsem vybalovala až třetí večer. Manžel seděl na kraji postele a ptal se, proč jsem tak zaražená. Nakonec se zeptal, jestli jsme se s Radkou nepohádaly. Řekla jsem, že jsme měly každá jinou představu o programu. Chvíli přemýšlel a pak navrhl, ať příště jedeme spolu, že by se mnou do Říma rád.
Vytáhla jsem z kufru dva nepoužité lístky na nedělní prohlídku. Položila jsem je pod prádlo, aby je neviděl. Manžel se zeptal, jestli jsem ho slyšela. Řekla jsem, že ano, a on začal hledat, kdy bychom oba mohli dostat volno.
