Článek
„Přistýlka je připravená,“ řekla recepční.
Poděkoval jsem jí, jako by právě vyřešila náš největší problém.
Podala mi dvě karty v papírovém pouzdře. Na jednu napsala číslo pokoje, na druhou nic. Obě měly otevírat stejné dveře.
„Třetí host přijde později?“
„Možná.“
Zvedla oči od počítače.
„Když přijde, ať se prosím zastaví s dokladem.“
„Jasně.“
Všechno říkala naprosto obyčejně. Zřejmě nebylo její starostí, že jsem ve dvaačtyřiceti letech objednal hotelový pokoj pro svou ženu, sebe a muže, kterého jsme znali z pěti fotografií.
Na první stál u kola. Na druhé seděl na nějaké terase a měl před sebou příliš velkou kávu. Třetí byla černobílá a Eva řekla, že na ní vypadá jako někdo, kdo píše básně a potom se za ně stydí.
„Tak toho bereme,“ řekl jsem tehdy.
Smála se. Seděli jsme na našem gauči, na kterém se dalo o podobných věcech mluvit, protože se na něm nic podobného nedělo.
Karty jsem si zastrčil do vnitřní kapsy bundy.
Telefon zavibroval.
Už sedím. Vzadu u okna.
Eva přijela přímo z práce. Navrhl jsem jí, že ji vyzvednu, ale chtěla se ještě někde převléknout. Teď jsem pochopil, že tím nemyslela převléknout se doma.
V zrcadle vedle výtahu jsem si zkontroloval límec. Košili jsem měl správně zapnutou. Přesto jsem si na ni sáhl.
„Máš rtěnku,“ řekl jsem.
Eva zvedla oči od jídelního lístku.
„Dobře, nebo špatně?“
„Dobře.“
„Tak proč se tváříš, že jsem něco zapomněla?“
Políbil jsem ji. Vůně byla její, šaty jsem neznal. Tmavě zelené, s rukávy k loktům. Jednoduché. Na židli vedle ní ležela malá taška, kterou obvykle brala na jednu noc.
Představoval jsem si, jak se převléká na záchodě v práci a někdo se jí ptá, kam jde. Co asi odpověděla.
„Objednala jsem vodu,“ řekla. „Nechci dneska vypít půl lahve a pak nevědět, co vlastně chci.“
„Jasně.“
Pod stolem mě špičkou boty pohladila po kotníku.
„Petře. Dýchej.“
Zasmál jsem se. Vypadalo to jako zasmání.
Nápad byl můj. Bylo důležité to vědět, protože později toho večera jsem měl několikrát chuť tvářit se, jako bych sem přišel někomu vyhovět.
Řekl jsem jí to někdy v únoru. Leželi jsme spolu a ona se zeptala, na co myslím. Odpověděl jsem po pravdě, což nám tehdy připadalo vzrušující oběma.
Potom jsme o tom mluvili ještě mnohokrát. Někdy vážně, někdy jako o cestě do Japonska, na kterou nemáme peníze ani dost dovolené, ale je pěkné si představovat, co bychom tam dělali.
Až v červnu Eva řekla:
„Tak si ten profil založíme, nebo o tom budeme mluvit do důchodu?“
Při zakládání jsem psal já. Nejdřív jsme přidali fotku z výletu. Eva ji smazala, protože nechtěla, aby ji poznala vedoucí účtárny, a pak mě vyfotila proti bílé zdi. Já ji taky.
Na jejím snímku se mi líbilo něco, co neuměla zopakovat, když jsem po ní chtěl ještě jeden.
Tomáš nám napsal za tři dny.
Bylo mu devětatřicet. Byl rozvedený, bez partnerky, a měl skoro nesnesitelnou schopnost odpovědět na otázku, aniž k tomu poslal fotografii něčeho, na co jsme se neptali.
Většinu zpráv jsem zpočátku četl první. Seděli jsme s Evou vedle sebe a vybírali odpovědi. Později jí občas přišla zpráva, když jsem byl venku se psem.
„Co píše?“ zeptal jsem se po návratu.
„Že ve středu nemůže.“
„A dál?“
„Že ve čtvrtek jo.“
Posunula mi telefon a já ho vzal, přestože jsem jí věřil.
Teď měl přijít ve čtvrtek. V sedm.
Podíval jsem se na hodinky.
„Dvě minuty,“ řekla Eva.
„Jen jsem koukal.“
„Já taky.“
Tomáš měl mokrá ramena a v ruce složený deštník.
Na fotografiích vypadal širší. Ve skutečnosti byl vysoký, trochu shrbený, s drobným škrábancem u čelisti. Při podávání ruky mi bylo nepříjemně jasné, že je teplá jako moje.
„Ahoj,“ řekl Evě.
Usmála se na něj dřív, než si stihl sednout.
Nebyl to žádný zvláštní úsměv. Znal jsem ho. Používala ho, když někoho ráda viděla.
Tomáš si odsunul židli tak nešikovně, že narazil do stojanu s kabáty. Zachytil ho, než spadl.
„Výbornej začátek,“ řekl.
„Ještě můžeš dělat, že jsi přišel k jinýmu stolu,“ odpověděla Eva.
„To bych musel projít kolem vás znovu. Už nechci riskovat.“
Usadil se. Číšník se přišel zeptat na pití a na několik vteřin jsme všichni získali něco snadného k řešení.
Tomáš si objednal nealkoholické pivo.
„Řídíš?“ zeptal jsem se.
„Ne. Jen chci vědět, jak mi s váma je.“
„My máme vodu,“ řekl jsem rychle.
Viděl ji před sebou. Nemusel jsem mu ji představovat.
Nejdřív jsme mluvili o dešti. Potom o tom, že Eva přišla rovnou z práce, a o jeho cestě přes celé město. Pracoval jako technik ve firmě, která dodávala vybavení restauracím. Nepsal básně.
„Tak ten černobílej portrét klame,“ řekla Eva.
Tomáš se rozesmál.
„Ségra měla novej foťák. Musel jsem asi hodinu koukat přes balkon do dálky.“
„To vypadalo, že máš složitej vnitřní život.“
„Měl jsem hlad.“
Smála se a naklonila hlavu. Přesně tak, jak ji nakláněla ke mně, když jsme spolu začínali chodit.
Věděl jsem, že se to může stát. Vlastně jsem si přál, aby se to stalo. Nechtěl jsem přece strávit večer s někým, kdo jí bude nepříjemný.
Jen jsem si to představoval z jiného místa. Blíž k ní. S její rukou v mojí.
Pod stolem jsem jí položil dlaň na koleno.
Přejela po ní prsty, krátce, laskavě, a potom si sáhla pro sklenici.
Tomáš zrovna vyprávěl, jak v jedné hospodě namontovali myčku, která se nevešla pod pracovní desku. Majitel pak požadoval, aby ji technici snížili, protože deska už byla hezká.
„To bych mohla použít v práci,“ řekla Eva. „Nesedí nám čísla, ale prezentace už je hezká.“
„A snížíte čísla?“
„Přesně.“
Neřekli nic, z čeho by mě vylučovali. Přesto jsem se přistihl, že hledám místo, kde bych mohl vstoupit.
„To jsem ti říkal už minule,“ řekl jsem.
Eva ke mně obrátila obličej.
„Co?“
„S tou prezentací.“
„Jo. To jo.“
Pak se číšník zeptal, jestli už máme vybráno.
Já měl jídelní lístek pořád zavřený.
U jídla se mi trochu ulevilo.
Byli jsme tři lidé s talíři, příbory a tím, že Tomášovi omáčka ukápla na rukáv. Eva si objednala rybu a dala mi ochutnat, jako vždycky. On ji o sousto nepožádal.
Začal jsem si připadat směšný.
Tomáš se mě zeptal na psa. Na jedné z našich fotografií byl vidět kus jeho ucha.
„Tváří se, že jsem nejdůležitější člověk na světě,“ řekl jsem. „Dokud někdo neotevře lednici.“
„Takže to nejspíš není o osobnosti.“
„Já si dlouho myslel, že jo.“
Usmál se na mě. Tentokrát jsem nemusel hledat nic, čím bych se připojil. Chvíli jsme se bavili jen spolu a Eva jedla. Když jsem řekl něco o ranním venčení, Tomáš se naklonil blíž, aby mě přes hluk restaurace slyšel. Bylo mi to příjemné.
Pak se Eva dotkla mého rukávu a ukázala na skvrnu od omáčky na jeho manžetě. Podal jsem mu ubrousek. Vzal si ho, poděkoval a na krátký okamžik mi připadalo možné všechno, kvůli čemu jsme sem přišli.
„Jaký z toho máte pocit?“ zeptal se potom.
Mluvil tišeji. Od vedlejšího stolu vstával muž s dítětem a protahovali se kolem nás v bundách.
„Dobrý,“ řekla Eva.
Tomáš se podíval na mě.
„Já taky,“ odpověděl jsem.
Bylo to nejjednodušší slovo, které jsem měl.
„Já jsem rád, že jsme se viděli,“ řekl. „Psaní je dobrý, ale člověk u toho může bejt úplně jinej.“
„My máme pokoj,“ oznámil jsem.
Eva se ke mně obrátila. Věděla to. Domluvili jsme se, že ho objednám, abychom případně nemuseli hledat místo na poslední chvíli. Teď jí zřejmě vadilo, jak jsem to řekl.
Tomáš přikývl.
„Dobře. A chcete tam jít?“
„Nemusíme hned,“ řekl jsem.
„Já nespěchám.“
Eva si položila ubrousek vedle talíře.
„Já bych chtěla. Teda jestli ty taky.“
Dívala se na něj.
Když se potom podívala na mě, usmál jsem se.
Na gauči doma se ta věta vždycky říkala jinak. V jejím hlase bývalo trochu smíchu, který nám dovoloval přestat, kdyby nám to připadalo příliš skutečné.
Teď se nesmála.
„A ty?“ zeptala se.
„Jo. Jasně.“
Vyndal jsem pouzdro s kartami. Položil jsem ho vedle telefonu a hned si uvědomil, že se chovám jako člověk, který zařídil ubytování na služební cestě.
„Je to tady vedle. Pět minut.“
Tomáš sáhl po sklenici. Na chvíli mi připadalo, že už se rozhodl jinak, ale potom jen řekl:
„Tak se klidně ještě projdeme.“
Pršelo méně. Voda kapala ze stromů na zaparkovaná auta a deštník jsme ani nepotřebovali.
Eva šla uprostřed. Myslel jsem, že mě vezme za ruku. Nevzala. Já ji taky ne.
Před námi čekal muž, až jeho pes očichá spodní část dopravní značky. Všichni tři jsme ho obešli a najednou jsme šli jinak. Já za nimi.
Viděl jsem, jak se Tomáš k Evě sklonil, aby jí rozuměl.
Něco řekla. Zasmál se.
Pak se zastavila a počkala na mě.
„Kam teď?“
Ukázal jsem přes ulici.
Na semaforu jsme stáli blízko sebe. Evina ruka visela podél těla. Tomáš se jí dotkl hřbetem prstů a počkal. Otočila k němu dlaň.
Bylo to malé gesto. Žádné přivlastňování, žádné divadlo pro mě.
Právě proto mi začalo být zle.
Představoval jsem si vzrušení. Něco mimořádného, trochu neuvěřitelného. Nepředstavoval jsem si, že se dva lidé jednoduše chytnou za ruku, protože chtějí.
Na semaforu se rozsvítila zelená.
Eva se na mě podívala. Nabídla mi druhou ruku.
Vzal jsem ji. Přešli jsme takhle ulici a proti nám šla starší žena s nákupní taškou. Uhnula nám a nikoho z nás si neprohlížela.
Na druhém chodníku jsem Evu pustil.
„Potřebuju s tebou na chvíli mluvit.“
Zastavili jsme se před zavřeným květinářstvím.
Tomáš se podíval z ní na mě.
„Dojdu k hotelu. Počkám venku.“
„Nemusíš,“ řekla Eva.
„Jo. Dejte si dvě minuty.“
Odešel. Deštník nesl v ruce, špičkou dolů. Viděl jsem, že jde rychleji než předtím.
„Co se děje?“ zeptala se Eva.
Za sklem stály ve vodě poslední tři růže. Jedna měla hnědý okraj.
„Nevím.“
„Petře.“
„Nelíbí se mi to.“
Chvíli mlčela.
„On?“
„To, jak se s ním bavíš.“
Ještě než jsem to dořekl, věděl jsem, že jsem si vybral tu nejhorší část věty.
Eva udělala půl kroku zpátky.
„Jak se s ním mám bavit?“
„Já neříkám, že děláš něco špatně.“
„Ale říkáš, že se ti to nelíbí.“
„Jo.“
Podívala se směrem k hotelu. Tomáš už stál pod markýzou. Kontroloval telefon.
„Nemusíme nikam jít,“ řekla. „Na tom jsme se domluvili.“
Ta úleva přišla okamžitě. Tak rychle, až mě to ponížilo.
„Ty jsi naštvaná?“
„Teď hlavně nevím, co ode mě chceš.“
„Nic.“
„To není pravda. Chceš, abych řekla, že o nic nejde.“
Pohlédl jsem na výlohu. V odrazu jsme vypadali jako pár, který se cestou z restaurace pohádal o účet.
„Možná,“ řekl jsem.
„Jenže já jsem tam jít chtěla.“
Přikývl jsem. Přál jsem si, aby to řekla trochu méně přímo. Nebo aby dodala něco, co by mi dovolilo zapomenout první polovinu.
Nedodala.
„A teď nechci jít, když tobě není dobře,“ řekla. „Ale nemůžu dělat, že se mi nelíbil.“
Z hotelu vyšel někdo s kufrem. Tomáš mu podržel dveře.
„Musíme mu to říct,“ řekla Eva.
„Já vím.“
„My oba.“
Tomáš schoval telefon, když jsme přišli.
„Dneska ne,“ řekl jsem.
Přikývl. Potom se podíval na Evu.
„Dobře.“
„Promiň,“ řekla.
„Škoda,“ řekl. „Ale dobře.“
Rozložil deštník, protože od markýzy kapalo, a zase ho zavřel. Jedna příčka se zachytila v látce. Musel ji uvolnit prstem.
„Já jsem myslel, že to zvládnu,“ řekl jsem.
Tomáš sevřel rukojeť deštníku.
„To už teď nemusíme rozebírat.“
Zarazil jsem se.
„Jasně. Promiň.“
„Prostě dneska nejdeme. Pochopil jsem.“
Nebyl tak klidný, jak jsem si namlouval. Přál jsem si od něj ještě něco, co by mi pomohlo odejít s lepším pocitem. On se mezitím díval, kudy se jde k zastávce.
Eva si přehodila tašku na druhé rameno.
„Bylo mi s tebou dobře,“ řekla.
„Mně s tebou taky.“
Neřekl s vámi. Všiml jsem si toho a neměl jsem právo mu to opravovat.
Z kapsy vytáhl telefon.
„Pojede ti něco?“ zeptal jsem se.
„Jo.“
Čekal jsem, že řekne něco lehkého. Že jsme aspoň dobře jedli, nebo že to můžeme zkusit jindy. Nedal mi ani jedno.
„Tak ahoj,“ řekl.
Podal mi ruku. Evu krátce objal. Ona ho objala taky a já se díval na mokrý deštník, který jim překážel mezi těly.
Pak odešel směrem k zastávce.
Nestáli jsme tam dost dlouho, abychom viděli, jestli opravdu něco přijelo.
„Chceš domů?“ zeptal jsem se.
Eva se podívala na hotelové dveře.
„Nechci teď jet tramvají.“
Vyndal jsem karty.
„Tak můžeme nahoru.“
Nevypadalo to jako nabídka, kterou jsem plánoval.
V recepci seděla stejná žena. Zvedla hlavu, pozdravila a dál se nás na nic neptala.
Ve výtahu jsme mlčeli. Eva si stáhla rukáv přes zápěstí. Na pravém měla ještě otisk hodinek, které nechala v tašce.
Pokoj byl větší, než jsem čekal. Manželská postel, roztažené křeslo u okna, tři ručníky na lavici. Na přistýlce ležel polštář v dokonale rovném povlaku.
„Tohle můžeš složit,“ řekla Eva.
„Nevím jak.“
„Tak to nech.“
Sedla si na kraj postele a zula boty. Já svlékl bundu. Karty jsem položil na stůl. Poprvé od odpoledne jsem neměl co zařizovat.
„Já jsem si myslel, že mi bude vadit až něco jinýho,“ řekl jsem.
Eva zvedla oči.
„A co ti vadilo?“
Posadil jsem se na přistýlku. Konstrukce pod matrací zavrzala.
„Že se nemusíš dívat na mě.“
Chvíli mě pozorovala.
„V restauraci?“
„Všude.“
Měl jsem chuť začít jí vysvětlovat, že ji mám rád. Věděla to. Nemělo to odpovědět na otázku, kterou položila.
„Představoval jsem si, že to budu trochu řídit,“ řekl jsem. „Asi.“
„Mě?“
„Celý.“
Venku projelo auto mokrou ulicí. Znělo to, jako když někdo dlouze vydechne.
Eva si rozepnula tašku a vytáhla obyčejné tričko. Položila ho vedle sebe.
„Já si myslela, že si můžu vybrat někoho, koho chci,“ řekla. „Ne někoho, u koho ti pořád budu ukazovat, že víc chci tebe.“
„Můžeš.“
Podívala se na mě a já sklopil oči.
„Tohle zrovna nebyla moc pravda, co?“
„Nebyla.“
Opřel jsem se lokty o kolena.
„Nechci ti říkat, že za to můžeš.“
„Tak mi to zítra neříkej.“
Zvedl jsem hlavu.
„Až si vzpomeneš, jak jsem se na něj smála,“ dodala.
Přikývl jsem. Nemohl jsem slíbit, že si na to nevzpomenu.
Eva se šla osprchovat. Zůstal jsem sedět na přistýlce a podíval se na náš společný profil.
Poslední zpráva byla od Tomáše. Ještě z odpoledne.
Těším se. V sedm tam budu.
Začal jsem psát omluvu. Byla dlouhá a už ve třetí větě vysvětlovala hlavně mě.
Smazal jsem ji.
Když Eva vyšla v tričku a s mokrými vlasy, podal jsem jí telefon.
„Chci mu napsat. Nechci napsat něco za tebe.“
Přečetla prázdné políčko.
„Tak napiš za sebe.“
Napsal jsem, že mě mrzí, jak večer skončil, a poděkoval mu za setkání. Nic o příště. Ukázal jsem jí to.
„Jo,“ řekla.
Potom si sedla vedle mě a napsala vlastní zprávu. Nepodala mi telefon zpátky hned. Čekal jsem, až to udělá, a pak jsem si uvědomil, že znovu čekám na něco, co potřebuji jenom já.
Šel jsem do koupelny.
Byly tam tři skleničky. Jednu jsem naplnil vodou a napil se. Neměl jsem hlad, ale napadlo mě, že bych měl něco sníst. Myšlenky se mi pořád vracely k jeho ruce a její dlani. Žádná rozumná věta je neodstranila.
Když jsem se vrátil, Eva už ležela v posteli.
„Mám si lehnout sem?“ zeptal jsem se a ukázal na přistýlku.
„Jak chceš.“
Ta odpověď nebyla trest. Věděl jsem to podle jejího hlasu. Přesto jsem chvíli zůstal stát.
Potom jsem zhasl velké světlo a lehl si vedle ní. Mezi námi zůstala šířka jednoho polštáře.
„Mrzí mě to,“ řekl jsem.
„Mě taky.“
Čekal jsem na další větu. Nepřišla.
Zatáhl jsem závěs jen napůl, takže po stropě přejížděla světla aut. Eva se otočila na bok. Myslel jsem, že usnula, ale potom se zeptala:
„Připadám ti teď jiná?“
„Ne.“
Byla to rychlá odpověď. Příliš rychlá.
„Trochu,“ řekl jsem potom.
„Jak?“
Chvíli jsem hledal něco, co by ji nezranilo a nebyla to lež.
„Nevím o tobě všechno.“
Eva ležela pořád na boku. Viděl jsem část jejího obličeje a vlhké vlasy na polštáři.
„Já o tobě taky ne.“
Přikývl jsem, ačkoli to nemohla vidět.
Za chvíli se otočila zpátky. Ruku položila do prostoru mezi námi, dlaň vzhůru.
Natáhl jsem svou. Skoro automaticky jsem jí chtěl proplést prsty a přitáhnout si ji blíž.
Vzal jsem její ruku a nechal ji ležet mezi námi.
Nepřitáhl jsem si ji. Eva chvíli nehýbala prsty. Potom mi stiskla palec.
