Článek
„Tu levou si nechám,“ řekla Andrea.
Fotograf se podíval na její nohy.
„Ponožku?“
„Je tam díra. Ne v ponožce. V nehtu. Teda není to díra, jen se mi ulomil.“
Marek přikývl s vážností, kterou by si zasloužila podstatnější informace, a přisunul jí stoličku.
Andrea si sedla. V podpaží ji tlačila taška s prádlem za dva tisíce osm set korun. Když ho kupovala, prodavačka se zeptala, jestli chce něco svůdného, nebo pohodlného. Andrea si vybrala svůdné, protože pohodlných věcí měla ve skříni dost.
Teď jí připadalo, že zanedbala třetí možnost. Něco, v čem se dá dýchat.
„Můžeme fotit bez chodidel,“ řekl Marek. „A klidně i v obou ponožkách.“
„To by byl pěkný dárek. Přítelkyně v krajce a zdravotních ponožkách.“
„Netušil bych, pro koho to fotíme, kdybyste mi to nenapsala.“
V ateliéru bylo příliš teplo. Nebo jí bylo příliš teplo. Z otevřeného okna ve třetím patře slyšela tramvaj a muže dole na ulici, který někomu vysvětloval, že ve středu už parkoval úplně stejně. Brno venku pokračovalo bez ohledu na to, že ona za chvíli sundá šaty před cizím člověkem.
„Pro přítele,“ zopakovala. „Padesátiny.“
Marek se usmál. Na stránkách měl vlastní portrét v černém tričku, ruce založené na hrudi. Ve skutečnosti měl košili s vyhrnutými rukávy a na palci náplast. Mohlo mu být o pár let míň než jí. Čtyřicet. Možná dvaačtyřicet.
„Do narozenin to stihneme. Dneska nemusíte rozhodovat o tisku. Nejdřív vyberete snímky.“
Andrea si v tašce nahmatala ramínko podprsenky. Soudě podle toho, co jí uvízlo na prstu, se krajka už někde zachytila.
„Chtěla bych hlavně zakrýt břicho.“
„Dobře.“
„A pravý bok. Tam mám jizvu.“
„Dobře.“
„A kdyby šla trochu brada.“
Marek odložil fotoaparát.
„Ukážete mi nejdřív, co jste přinesla?“
Vytáhla prádlo, černé body a bílou košili. Poslední položku přidala ráno. Milan ji měl na sobě na svatbě svého bratra a od té doby ji nosil jenom na pohřby. Vlastně nepříliš vhodný kus oblečení pro tenhle účel.
„Touhle bych začal,“ řekl Marek.
„Není moje.“
„Vadí to?“
Nechtěla vypadat, že potřebuje od začátku vysvětlit všechno.
„Ne.“
Za paravánem byl věšák, zrcadlo a župan. Andrea si pověsila šaty a pak je znovu sundala, protože se jí nelíbilo, jak bezvládně visí. Přeložila je přes opěradlo. Zula boty. Ponožky si stáhla obě.
„Hotovo?“ ozvalo se po několika minutách.
„Ještě ne.“
Seděla na židli v Milanově košili a dívala se na zprávu v telefonu.
Tak co, už ze mě bude šťastný chlap?
Přidal smajlík s mrknutím. Za jiných okolností by odpověděla stejně.
Nápad mu řekla před měsícem. Leželi v posteli, on jí ukazoval fotku z výletu a ona ji chtěla smazat. Byla vyfocená zespodu a usmívala se s plnou pusou rohlíku.
„Vždyť jsi tam hezká,“ řekl.
„Tak počkej, až mě vyfotí někdo pořádně.“
„To bych se teda rád podíval.“
Pak se z toho stal plán. On o něm mluvil s nadšením, ona si prohlížela galerie žen, které věděly, kam dát loket.
Na zprávu neodpověděla. Vložila telefon do kapsy županu a vyšla.
První snímky byly u okna.
Marek jí ukázal místo na podlaze. Ze židle odstranil drobek a než se vrátil k fotoaparátu, zeptal se, jestli chce pustit hudbu.
„Něco normálního.“
„To je ošemetný zadání.“
Z reproduktoru začal hrát David Koller. Andrea ho poznala a uklidnilo ji to víc, než by čekala.
„Otočte se trochu ke mně. Ještě kousek. Tam.“
Pozoroval ji přes hledáček a ona se narovnala tak prudce, až ji zabolelo za krkem.
„Ramena můžete nechat dole.“
Zkusila je spustit. Připadala si jako při rentgenu, kde se od ní také očekávalo přirozené chování v nepřirozené poloze.
„A teď se mám tvářit nějak…?“
„Jak chcete.“
To byla ta nejhorší odpověď.
Udělala výraz, který doma před zrcadlem vypadal docela dobře.
Marek zmáčkl spoušť. Pak ještě jednou.
„Mám se usmát?“
„Můžete.“
Usmála se.
„To je strašný, že jo?“
„Pojďte se podívat.“
Přistoupila k monitoru. Nejdřív si všimla záhybu košile pod prsy. Potom ruky, kterou si přidržovala límec. Prsty měla sevřené, jako by jí někdo chtěl oblečení ukrást.
„Takhle se netvářím.“
„Teď jste se tak tvářila.“
Měl pravdu a dost ji to rozčilovalo.
„Vypadám, že prodávám ojetý auto.“
Marek se zasmál.
„Trochu dražší, než by mělo být.“
Zasmála se taky a na chvíli zapomněla na břicho.
„Přesně. A nefunguje klimatizace.“
Podíval se na ni. Bez fotoaparátu mezi nimi to bylo jiné. Andrea ucítila krátké, nevhodné potěšení z toho, že ho pobavila.
Marek se vrátil ke světlu.
„Zkusíme to vsedě.“
Nemusela se smát. Nemusela dělat nic se rty. Nechal ji dívat se z okna a několikrát ji požádal, aby zvedla oči k němu.
Pokaždé je zvedla trochu příliš rychle.
Po půlhodině šla převléknout košili za černé body.
Zapínání nešlo najít. Ruce se jí potily a tenké háčky ji začaly rozčilovat. Nakonec si k němu musela znovu sednout.
Zvenčí slyšela Marka, jak telefonuje.
„Jo, ale ne dneska. Říkal jsem pátek.“
Chvíli mlčel.
„Ne, to je jiná redukce. Pošli mi fotku.“
Rozhovor o nějakém kabelu z něj udělal obyčejného muže, kterému někdo špatně rozumí. Byla za to vděčná. Příliš snadno si začínala představovat, že je to člověk, který vždycky ví, co s ní.
Když vyšla, byl už zase za fotoaparátem.
„Všechno v pořádku?“
„Výrobce předpokládá, že mám šest rukou.“
„Můžeme zůstat u košile.“
„Ne. Už jsem v tom.“
Posadila se na kraj nízké pohovky. Body měla hladké, neprůsvitné, s hlubším výstřihem, než jaký nosila ven. Doma jí připadalo odvážné. Tady měla pocit, že si vybrala soutěžní plavky.
Marek přemístil velkou bílou desku.
„Překáží tu jeden záhyb. Upravíte si pravé ramínko? Kousek ven.“
Udělala to.
„Ještě?“
„Tak je to dobrý.“
Čekala, že přijde blíž. Že se možná dotkne jejího ramene, samozřejmě pracovně, a ona bude mít důvod myslet na to cestou domů.
Zůstal stát za světlem.
To zklamání bylo tak zřetelné, že se za něj zastyděla.
Milan na ni doma nesahal málo. Nežil vedle ní jako bratr, nebyl hrubý a při sexu jí dával najevo, že ji chce. Když ho minulý týden bolela záda, přitáhl si ji k sobě stejně a pak oba rozesmálo, že z celé situace musí vycouvat.
Neměla připravenou žádnou omluvu pro to, že se jí líbí jiný muž.
Marek mezitím zkoušel světlo na vlastní ruce.
„Můžeme pokračovat?“
„Jo.“
„Nebo přestávka?“
„Ne, pokračujme.“
Spletla si jeho pozornost se zájmem. Aspoň možná. A přesto se pokaždé, když se na ni soustředil, přistihla, že chce ten okamžik prodloužit.
„Tady potřebuju, abyste se opřela,“ řekl. „Nemusíte pořád držet břicho.“
Vydechla.
Nic se nestalo. Nepřestal fotografovat. Světlo dál dopadalo na její ruce a za oknem někdo brzdil na mokrých kolejích.
Při další sérii se jí shrnula látka nad jizvou. Sáhla po ní.
„Chcete to zakrýt?“
„Ano.“
Počkal, až si body upraví.
Byla ráda, že ji nepřesvědčuje, jak má přijmout všechno, co na sobě nerada vidí. Zaplatila si fotografie, ne rozhovor o statečnosti.
Krajkové prádlo nakonec zůstalo v tašce.
„Ještě něco na závěr?“ zeptal se Marek.
Andrea se podívala na hodiny. Měli deset minut.
„Chtěla bych jednu fotku, kde nebudu dělat nic.“
Marek zvedl obočí.
„To už jsme párkrát zkoušeli.“
„Já vím. Moc mi to nejde.“
Vrátila se ke košili. Tentokrát ji oblékla bez kontroly v zrcadle. Sedla si na stejnou židli jako na začátku a ruce nechala v klíně.
Marek ztlumil hudbu.
Z ticha začala být nervózní.
„Máte hodně takových zákaznic?“
„Který se nechtějí hýbat?“
„Který to dávají chlapovi.“
„Některý. Některý přijdou samy pro sebe.“
„A poznáte to?“
„Většinou mi to řeknou. Kvůli termínu, kvůli tisku.“
„Já myslela podle toho, jak se tváří.“
Marek posunul stativ, který jí byl v zorném poli.
„To bych si netroufl.“
Zvedla k němu oči. Tentokrát je tam nechala.
Spoušť cvakla.
Neusmála se. Myslela na to, že by si přála, aby teď fotoaparát odložil. Že si to přeje ve čtyřiceti pěti letech, v košili svého přítele, a že se nic z toho nestane.
Marek pořídil další dva snímky.
„Myslím, že máme.“
Za paravánem si oblékla šaty a jednou se ještě podívala do zrcadla. Byla v něm pořád ona. Trochu otlačená od gumy body, s vlasy už méně úhlednými než při příchodu.
V kapse županu našla telefon.
Nemusíš mi posílat ochutnávku. Vydržím, napsal Milan.
Tentokrát odpověděla.
Už mám hotovo. Jedu domů.
Marek jí podržel dveře, protože nesla tašku a deštník, který ráno nepoužila.
„Výběr pošlu ve čtvrtek. Kdyby některý záběr nebyl příjemný, nemusíte ho vybírat.“
„A vy si je nikam nedáte?“
„Ne. Na zveřejnění bych potřeboval váš souhlas.“
„Jasně. Jen jsem se chtěla ujistit.“
Na schodišti ještě zpomalila. Za dveřmi už slyšela šoupání nábytku. Připravoval místnost pro někoho dalšího.
Ve čtvrtek otevřela odkaz v práci, zjistila, že galerie začíná náhledem, a zavřela ji tak rychle, až si kolegyně všimla.
„Co je?“
„Nic. Soukromý.“
Odpoledne si koupila krabici na narozeninový dárek. Tmavě modrou, s pevnými rohy. V papírnictví si do ní nechala vložit hedvábný papír.
Milan měl noční směnu. Andrea si doma udělala chleba s tvarohem, umyla talíř a pak si přinesla notebook do ložnice.
Na prvním snímku nepoznala svůj výraz. Na druhém poznala nos. Třetí zavřela, protože jí vadila ruka přes břicho.
Postupně začala fotky opravdu vidět.
Nebyla na nich mladší. Jedna se jí líbila hodně a hned vedle byla jiná, kde znovu vypadala jako žena prodávající problematické auto. Zasmála se tomu a vybrala sedm snímků. Pak čtyři. Pak dva.
Na jednom seděla v černém body a dívala se mimo záběr. Ten by se Milanovi líbil. Znala jeho vkus a nebylo na tom nic špatného.
Na druhém měla jeho košili.
Poznala poslední sérii. Ruce ležely volně v klíně. Jeden rukáv byl delší než druhý. Dívala se přímo do objektivu a v její tváři bylo něco, co se jí nejdřív nelíbilo.
Ústa měla pootevřená. V levé ruce svírala volný knoflík na manžetě, kterého si při focení ani nevšimla. Chyběl jí obvyklý úsměv. Ten by teď nejradši přidala, jako se na dokument doplňuje zapomenutý podpis.
Přiblížila si snímek.
Věděla, na koho se dívala. Věděla také, na co myslela.
To jí na něm začalo vadit. Potom právě to nechtěla ztratit.
Do zprávy pro Marka napsala číslo fotografie a požadovaný rozměr. Prsty zůstaly ležet na klávesnici.
Ta poslední se vám opravdu povedla.
Větu smazala. Napsala ji znovu, bez slova opravdu. Pak nechala jen objednávku. Byla podrážděná sama na sebe, že v tom malém poděkování hledá pokračování něčeho, co se nestalo.
Krabice ležela na prádelníku.
Andrea zavřela notebook a poprvé připustila, že do ní tu fotografii nechce dát.
Řekla mu to v neděli. Narozeniny měl v pátek.
Milan montoval nový držák na sprchu. V koupelně měla právě proto nejmenší prostor k ústupu.
„Ty fotky ti nakonec nedám.“
Nechal šroubovák ve šroubu a otočil se.
„Nepovedly se?“
„Povedly.“
„Tak co?“
Opřela se o pračku. Na víku stál košík s kolíčky, přestože sušák měli na druhé straně bytu.
„Chci si je nechat.“
„Vždyť si je můžeš nechat. Nemusíš mi dávat jedinou kopii.“
„Myslím jenom pro sebe.“
Milan vytáhl šroubovák. Otřel si ruku o kalhoty a chvíli hleděl do vany.
„Aha.“
Andrea si připravovala odpovědi na něco horšího. Tohle tiché aha ji zaskočilo.
„Promiň. Vím, že jsem to slíbila.“
„Jo. To vím taky.“
Z vedlejšího bytu se ozvala vrtačka. Oba automaticky vzhlédli ke stropu, ačkoli soused bydlel vedle.
„Aspoň jednu?“ zeptal se.
Představila si snímek v body. Mohla mu ho dát. Nebyl v něm Marek ani nic, co by potřebovala schovat. Milan by měl radost a ona by nemusela stát tady.
„Teď nechci.“
„Rozmyslela sis to při focení?“
„Až doma.“
„Bylo to nějak blbý?“
„Nebylo.“
Konečně se na ni podíval.
„Já jenom nevím, proč jsi tam šla kvůli mně a teď mě z toho vynecháváš.“
Andrea přejela palcem po víku pračky. Byla na něm zaschlá kapka pracího gelu.
„Já to taky nevěděla předem.“
Chtěla mu vysvětlit celý ateliér. Světlo, košili, vlastní trapné čekání na dotek. Nevěděla, jak z toho udělat pravdivou větu, která by mu současně nepodsouvala, že se má začít bát každého fotografa.
„Když ti je dám, budu se dívat, jak se tváříš. Budu čekat, která se ti líbí. A pak už je asi neuvidím jinak.“
„Myslíš, že bych tě kritizoval?“
„Ne. Ty bys řekl, že jsem hezká.“
„Což mi teď zrovna připadá jako správná odpověď.“
„Je. Jen já bych se tě pak zeptala ještě jednou.“
Milan se nadechl, ale nic neřekl. Před každým odchodem na ples mu ukazovala šaty nejméně dvakrát. S jinými botami. S jinými náušnicemi. Nakonec se vždycky zeptala, jestli v nich není moc velká.
„Chci zkusit, co s nima budu dělat, když se nezeptám,“ řekla.
Na chodbě někdo zabouchl dveře. Milan vzal držák a zkusil, jestli sedí rovně.
„To je dost zvláštní narozeninovej dárek.“
„Já vím.“
„Koupíš mi aspoň ponožky?“
Usmála se, ale on ještě ne.
„Klidně.“
„Ne ty nízký. Ty se mi pořád zouvají.“
Pak znovu nasadil šroubovák. Andrea zůstala u pračky. Neobjal ji a ona si uvědomila, že od něj přesně to čekala. Pochopení, které by ji zbavilo nepříjemné části jejího rozhodnutí.
„Jestli jsi naštvanej, můžeš být,“ řekla.
„Díky za povolení.“
Zrudla.
„To znělo blbě.“
„Trochu.“
Přinesla mu z předsíně hmoždinku, kterou hledal, a nechala ho dodělat sprchu.
Fotografii si vyzvedla v úterý. Marek ji předal v pevné obálce a ukázal jí, jak ji chytit za okraje.
„Takhle je to krásný,“ řekla.
„Jsem rád.“
Měla připravenou otázku, jestli neví o nějaké dobré kavárně poblíž. Nezeptala se. Nebyla si jistá, jestli chce opravdu někam na kávu, nebo jen zjistit, zda ji ještě jednou uvidí bez košile svého přítele.
Na ulici ji to rozhodnutí mrzelo asi dvě minuty. Pak jí došlo, že ji mrzet může.
V pátek dala Milanovi lístky na koncert, které kupovali příliš pozdě každé léto, a vysoké ponožky. Krabice byla akorát.
„Tohle ti věřím,“ řekl, když rozbalil ponožky.
Večer šli na večeři. O fotografiích nemluvili. Byla ráda a zároveň si dávala pozor, aby to ticho neprohlásila za vyřešené.
Když se vrátili, Milan pověsil bundu a ona ho na chodbě políbila. O kus déle než obvykle. Jeho ruka jí zůstala na zádech.
„To je ještě k narozeninám?“
„Ne.“
„Dobře,“ řekl. „Protože ty fotky mě pořád mrzej.“
Přikývla. Ruku měl ještě na jejích zádech a ona zůstala blízko něj. Pak ho políbila znovu, už bez naděje, že tím dokončí rozhovor z koupelny.
Později v posteli zhasla malou lampičku. Milan něco hledal pod polštářem, zřejmě telefon, a ona ho vzala za ruku.
„Nech to.“
Nechal.
Ráno fotografie ležela v zásuvce pod jejími šátky. Nevytáhla ji hned. Uvařila čaj, poslala sestře zprávu a vyprala košili, protože na límci zůstal její make-up.
Až odpoledne byla sama doma.
Obálku otevřela opatrně. Na snímku byl vidět i malý záhyb pod bradou. Ve velkém formátu si ho všimla dřív než očí.
Položila fotografii na postel, postavila se u okna a zkusila se dívat stejně jako tehdy.
Nešlo to. Věděla, že se tváří.
Trochu se tomu zasmála. Pak fotku zvedla, tentokrát už bez kontroly brady, a opřela ji o lampičku.
Na prádelníku ležela vypraná košile. Sáhla po ní a našla uvolněný knoflík. Nit držela na posledním vlákně.
Z krabičky vytáhla jehlu, navlékla bílou nit a sedla si na postel. Fotografie stála naproti ní.
Po třetím stehu se na ni podívala. Po šestém znovu.
Knoflík už držel. Andrea ještě chvíli seděla s košilí na kolenou.
