Článek
Nejsme unavení. Jsme emocionálně vyčerpaní. A skoro nikdo o tom nemluví.
Ráno vstaneš. Uděláš, co se musí. Práce, povinnosti, rodina, něco mezi tím. A večer? Přijde prázdno. Jen se posadíš a nechce se ti nic. Ani si pustit film. Ani jít ven. Ani napsat kamarádovi. Jen scrolluješ. Nebo zíráš do zdi.
Zní to jako únava. Ale není.
Jsme emocionálně přetížení. Ne z práce. Ne z dětí. Ne ze světa.
Z toho, že každý den něco předstíráme. Že se tváříme, že všechno je v pohodě. Že „to dáme“, že „je to jen období“, že „teď není čas řešit sebe“.
Jenže to období už trvá roky. A my ztrácíme sami sebe.
Každý den hrajeme role:
– V práci jsme kompetentní, i když máme pochybnosti.
– Doma jsme silní, i když jsme vyčerpaní.
– Na sítích jsme pozitivní, i když jsme prázdní.
A tak se nediv, že večer nemáš sílu. Protože celý den žiješ ve zdi, ne v sobě.
Lidé si nechtějí povídat o tom, jak se cítíš. Ale potřebují to slyšet.
Málokdy uslyšíš: „Jak se doopravdy máš?“ A přesto tolik lidí čeká, že se jich na to někdo zeptá.
Chybí nám spojení. Blízkost. Lidskost.
A zkoušíme to zalepit produktivitou, sportem, mindfulness nebo ještě jednou kapitolou podcastu o seberozvoji. Ale pravda je jednoduchá:
Nejsme unavení. Jsme osamělí.
A jsme přetížení tím, že to nesmíme říct nahlas.
Nechceš od života víc? Ne lepší práci. Ne víc peněz. Ale víc přijetí. Klidu. Autenticity.
Být někde, kde můžeš prostě být. Bez výkonu. Bez posuzování.
Možná se to dá najít.
Ve skupině lidí, kteří už tohle prokoukli. V komunitě, která nechce budovat „úspěšné sítě“, ale skutečné vztahy.
Možná ve městě, kde se lidé potkávají jinak. Opravdověji.
A nebo v článku, který tě přivedl k tomu, že se zastavíš. A řekneš: „Jo, i já to tak mám.“
A možná někde existuje prostor, kde už nikdo nemusí hrát.
A ty tam patříš taky.
