Článek
Představte si, že vám někdo vtrhne do obýváku, vyháže věci z okna, srovná dům se zemí a pak se diví, že se potulujete po cizích chodbách a hledáte kousek jídla. Zní to jako noční můra? Pro divoká zvířata, lesy i celou naši planetu je to každodenní realita.
Virtuální lajky, reálná zkáza
Otevřete Instagram a hned na vás vyskočí „estetická“ realita moderního člověka. Místo úcty k životu vidíme lidi, kteří si potřebují dokázat vlastní důležitost na cizím neštěstí. Někde na pláži se turisté fotí na mořských želvách, které se zrovna snaží naklást vajíčka, jinde se na nich rovnou vozí. Hlavně že bude virální video a srdíčka od sledujících. Že tím zvířatům ničí přirozený cyklus a stresují je k smrti? To se do šablony „úspěšného influencera“ nehodí. A co teprve staré zvrácené tradice na druhém konci světa, kde se pod záminkou kultury likvidují stovky nevinných delfínů? Co ti delfíni komu udělali? Ne, radši jim zničíme domov a budeme je vyhlazovat.
Zvířata ve městech – Kdo je tady vlastně „přemnožený“?
Ve zprávách to slyšíme pořád dokola. Pozor, v okolí se objevili vlci, medvědi, divoká prasata ryjí zahrady a srnky bloudí na předměstích. Zprávy nás straší a lidé volají po regulacích. Ale kolik z nás se zastaví a zamyslí nad příčinou?
Ty zvířata nepřišla do města na kávu. Nemají kam jít. Jejich domovy jsme vykáceli, zabetonovali a rozsekali silnicemi. Představte si, že vám někdo zničí domov – taky půjdete jinam, protože vám nic jiného nezbude. Vinit zvířata z toho, že se snaží přežít v námi zdevastovaném světě, je vrchol lidské drzosti.
Zahrabáváme vlastní budoucnost do země
Naše odpadky nekončí jen na skládkách, hází se do moří, kde po desítkách let začíná unikat i zapomenutý radioaktivní odpad. Spousta toxického odpadu se zahrabává do země, prosakuje a otravuje spodní vody. A protože už není kde brát čistou vodu, klidně si budeme kupovat vodu balenou v plastu, aniž by nám došlo, že jsme si ji zničili sami.
Lež o emisích a zničená krajina
A co teprve ty neustálé debaty o emisích? Když se nad tím člověk zamyslí hlouběji, zjistí, kolik je v tom nesmyslů. Malé, toxické mikročástice z moderních aut jsou pro lidské plíce mnohem nebezpečnější než staré, těžké saze z dřívějších aut, které alespoň sedly k zemi, splavila je voda a staly se z nich živiny.
To samý krajina. Dřívější hluboká orba dokázala v půdě udržet vodu. Dnes se jede povrchově, voda se nevsákne a při každém větším dešti máme hned záplavy. Lidi mluví o oteplování jen přes tabulky CO2, ale už nevidí, že země se neochlazuje, protože v ní chybí stromy a všude je jen rozpálený beton a asfalt. Betonová města fungují jako gigantická kamna.
Příroda už to přestává zvládat. Pořád brečíme, že není voda, že je teplo, že je sucho. Ale na co si tady vlastně hrajeme? Zanecháváme po sobě jen skázu, brak a vybydlenou krajinu. Naštěstí se pořád najdou lidé, kteří chodí do lesů sbírat odpadky po ostatních – tyhle tiché příběhy ale mívají málo lajků, tak se o nich tolik nemluví.
Je na čase se probrat. Příroda bez nás v pohodě přežije, ale my bez ní ani den.
