Článek
Znáte to. Odevšad to na vás dneska bliká: „Dokud jsi mladej, užívej si, nic neřeš, na starosti máš času dost.“ Lidé se usmívají nad těmi, kdo prý zbytečně brzy dříou, chodí na kafíčka, objevují svět a žijí přítomností. Jenže se podívejte, jak to dopadá o pár let později. Ti, co si v mládí užívali a odmítli se uskrovnit, si teď na stará kolena berou hypotéky, kupují drahé byty za miliony a s hrůzou zjišťují, že jim ujíždí vlak.
Oproti tomu člověk, který si od mládí ubíral od huby, má teď – v době, kdy síly přirozeně slábnou – splaceno. Může bejt v klidu, může si dovolit cestovat a hlavně žije ve svém.
Tři práce, ranní, odpoledne, noci a víkendové melouchy. Kde jsou ty možnosti dneska?
Když se podívám zpátky na naše začátky, nikdo se s námi nemazlil. Studovali jsme, od patnácti let měli brigády, ale peníze se většinou odevzdávaly domů na chod domácnosti. Zbytek? Ten se musel vydřít.
Já sám měl kdysi tři zaměstnání. Klasická ranní, pak hned druhá práce odpoledne, někdy se k tomu jelo přes noc a o víkendech, když byla možnost, se šlo na melouchy nebo brigády. Skoro se nespalo, protože mladá tělesná schránka tu energii prostě měla. Neleželo se u televize a furt se sháněl byt.
Vezměte si to dneska. Kdyby mladí lidé naskočili na stejný režim – vzali práci odpoledne, ranní, přes noc a k tomu o víkendu brigády – neměli by čas na blbosti, nemuseli by brát antidepresiva z nudy a byli by schopní si vydělat klidně sto až dvě stě tisíce měsíčně. My si tenkrát vydělali zlomek, a taky to šlo. Z toho základu se platil materiál, předělával se byt, ten se pak prodal a koupil se barák.
Ty dnešní řeči o tom, že bydlení je nedostupné? To jsou jen výmluvy. Všichni jsme měli možnosti stejné. Inflace a ekonomická realita fungují v podstatě furt stejně – ceny nemovitostí vůči platům byly a jsou v poměru pořád na stejné vodě. Rozdíl je v tom, že lidi dřív museli makat, zatímco dneska chtějí všechno hned a bez námahy.
Kam mizí výplaty? Nový telefon, KFC a dvanáct tisíc za cigára
Když se podíváte na mladé dneska, dostanou výplatu a hned jedou nakupovat značkové hadry, protože to diktuje trend. Musí mít nejnovější telefon, i když ten starý fungoval skvěle. Chtějí lepší auto, přitom na silnici vás do bodu A a B doveze úplně stejně jako starší kousek. V poledne zamíří do McDonaldu, KFC, na každém rohu se kupuje drahé kafíčko a polovina výplaty je pryč.
Když jsme byli mladí my, k svačině byla houska, máslo a paštika. Oběd se uvařil doma. Místo utrácení po nákupních centrech se šlo do přírody nebo makat na pole – to byl náš relax.
Navíc se podívejte na zvyky: spousta lidí dneska prokouří patnáct tisíc měsíčně. Když si to spočítáte – z dvanácti tisíc na cigaretech za rok, krát deset let –, bavíme se o statisících, které mohly ležet na účtu jako základ na vlastní bydlení. Místo toho pak s ledovým klidem řeknou: „Já si přece nebudu odtrhávat od huby.“ Dobře, tvoje volba. Ale pak ať nebrečí, že nemají na akontaci.
Chceš modernu bez práce? Tak běž do pronájmu a hejtuj na netu
Tahle pohodlnost se propisuje úplně všude, dokonce i do bydlení jako takového. Kolem nás je spousta domů, ale lidé jsou dneska líní vzít do ruky nářadí. Kdo z nich dneska umí instalatérinu, elektrikářinu nebo si svépomocí spravit střechu? Dřív se to lidi museli naučit sami. Nikdo jim nic zadarmo nedal.
Dneska chce každý totální modernu hned napoprvé. Nechtějí nic předělávat, nechtějí hnout prstem, a proto raději utíkají do bytů, kde nemusí sáhnout na jedinou věc. Přitom by si mohli koupit starou ruinu – jako si kupoval každý před námi – a postupně si ji předělat.
Jenže to je práce. To znamená vzít krumpáč a potit se. Mnohem jednodušší je pořídit si PlayStation, vlézt do pronájmu a být v teplíčku. Pak sedět na internetu, pomlouvat druhé a brečet, že bydlení pro mladé neexistuje. A když už dneska někteří dostanou byt nebo barák po rodičích, což se poštěstí jen málokomu (většina lidí je hozená napospas osudu), nejsou schopni to ani udržet v obyvatelném stavu. To, co generace před námi vybudovaly vlastní dřínotí, nechají zchátrat.
Účet za pohodlný život: Co bude ve stáří?
Všichni jsme budovali od ničeho. Jen mizivé procento lidí má to štěstí, že jim rodiče něco dají nebo že něco zdědí – a co člověk sám nevybuduje vlastníma rukama, to nemá váhu ani morální hodnotu.
Každý si může vybrat svoji cestu. Můžeš v mládí cestovat, kupovat auta, vysedávat po kavárnách a užívat si života. Nikdo ti to neodsoudí. Ale pak prosím tebe nebreč.
Protože co se stane, až přijde stáří, nemoc nebo úraz? Co budou dělat v pronájmech, na které nebudou mít peníze, když od státu dostanou směšnou invalidku nebo penzi? Až přijdou pod most, budou zase nadávat na politiku a na to, že jim nikdo nepomohl.
Ale to není o politice. To je čistá matematika a finanční negramotnost. Buď odmakáš začátek, zatneš zuby a ve stáří jsi v klidu ve svém, nebo si budeš užívat mládí a na stará kolena sklízet hořkou úrodu.
Platí jedno pravidlo, které se nezměnilo a nezmění: Špatná doba dělala silný lidi. Dobrá doba dělá slabochy. Jak si život uděláš, takový ho máš.
