Článek
Když se člověk po delší době vydá na českou dálnici, má rázem pocit, že se účastní dobrodružné expedice. A je vlastně úplně jedno, o jaký úsek jde, protože ten scénář je po celé republice jako podle kopíráku. Každý rok si připlatíme za dálniční známku, peníze ze spotřební daně z paliva tečou státu proudem, a když se pak konečně rozjedete, začne ta pravá zábava.
Polovinu cesty strávíte v zúženém pruhu rychlostí 80 km/h, kde na vás zpoza kuželů vykukují ospalí dělníci. A když už úsek skončí a vy si naivně myslíte, že se protáhnete, zbytek cesty vám spolehlivě vymlátí duši.
Výmluvy na počasí a podivné zakázky
Odpověď z úřadů už taky známe nazpaměť: prý za to může počasí a asfalt, který zkrátka naše teplotní výkyvy nevydrží. Člověk by se skoro i zasmál, kdyby se podíval k sousedům. V Polsku rostou nové silnice a dálnice neuvěřitelným tempem, často úplně bez poplatků, a dojedete po nich k moři jako po stole. V Chorvatsku nebo Itálii je ještě větší horko, a přesto tam silnice drží a vypadají k světu. Jak to, že to tam jde? Trik bude zřejmě v tom, že když se staví jinde, tak se tolik nešulí.
U nás to vypadá, jako by každá zakázka prošla sítem deseti firem, z nichž každá ukrojí svůj díl rozpočtu, až na konci zbude jen na hodně špatný recyklovaný materiál. Kdo nad tím vším drží dozor? Nikde nikdo. Každý si tak nějak hraje na svém písečku, protože politici mají jiné starosti.
Okresková realita: Dělba práce pro plná koryta
Když člověk konečně opustí dálniční tankodrom a vydá se na okresky, zjistí, že hratelnost téhle české silniční videohry se rázem posunula na ještě vyšší obtížnost.
Konečně se někde seženou peníze, slavnostně se položí nový povrch a člověk má radost. Jenže se podíváte na technologický postup a hned víte, bije. Hodí se tam drť, mázne se to asfaltem, válec to trochu ujezdí – a tím to hasne. Uplyne půl roku a na stejné místo přijedou bagry, protože je potřeba udělat vodu, elektřinu nebo kanalizaci. Celá nová silnice se rozkopá, hodí se tam hrbatá záplata a po třech zimách se utrhají krajnice.
Genialita sama. Říkám tomu „dělba práce a zajištění zítřků“ – rozkopat to tak, aby měli stavbaři navždy jistotu koryta. Na konci řetězce samozřejmě trpí jen řidič, který to všechno zacáluje a ještě si na tom zničí auto.
Slalomová disciplína a šedesátikilometrové objížďky
Řízení v Česku už dávno není o sledování předpisů. Je to plnohodnotná videohra. Musíte kličkovat mezi propadlými či vystouplými kanály, trefovat se mezi výtluky a v zatáčkách dávat pozor na nezasypaný štěrk, takže si rázem připadáte jako na šotolinové rychlostní zkoušce v rally.
A když se k tomu přidá organizace dopravy, zůstává rozum stát. Nedávno to bylo vidět třeba u Jaroměře. Rozkopou most na normální silnici a rovnou u toho i sjezd na dálnici. Výsledek? Nejbližší možnost, jak se dostat tam, kam potřebujete, je vrátit se třicet kilometrů zpátky na velký kruhový objezd v Hradci Králové. Místo kousku cesty tak kličkujete po šedesátikilometrové objížďce. Kdo vám ten čas a benzin zaplatí? Nikdo. A jako třešnička na tortu vám zní v hlavě fakt, že za dálnici, ze které vás právě vyhnali, jste si předem zaplatili plnou cenu.
Když dojde na lámání chleba
A nedej bože, abyste v tomhle tankodromu nechali podvozek nebo urvali kolo. Začnete to řešit s pojišťovnou nebo se soudit a po měsících papírování se dozvíte jediné: vy za to vlastně můžete sami, protože opodál stála značka omezující rychlost. Když pak s autem přijdete na technickou, ještě vás vyhodí s tím, že máte zničený podvozek.
Tady prostě chybí jakákoliv úcta a respekt k člověku. Lidem nahoře je to fuk a úředník vám s chladnou hlavou opáčí onu legendární větu:
„Však po té dálnici jezdit nemusíte.“
Takže se ptám: Kam s tím autem vlastně máme vyrazit?
