Článek
Zavřete na chvíli oči a vzpomeňte si. Vůně tlejícího jehličí, kouř z táboráku, který se vám zakusuje do očí, a ten pocit, když v ruce držíte těžkou sekeru. Koleno odřené do krve, propocené tričko, ale hlavně – ten obrovský, ničím nenahraditelný pocit svobody.
Takhle nějak vypadal svět, ze kterého vzešla generace, jež dnes dokáže opravit tekoucí kohoutek, napojit prasklou trubku, rozdělat oheň v promoklém lese bez jediné zápalky aspoň s trochou důvtipu. Generace, která se nebyla líná sebrat, postavit vlastní prak nebo luk, vyřezat si z klacku píšťalku a v nouzi si poradit s čímkoliv, co život přinesl.
Dneska? Dneska se podíváte na novou generaci a člověku je úzko.
Škola přežití, kde šlo o víc než o body v mobilu
Pět generací před námi jezdilo na tábory – hasičské, skautské, vojenské, tábory v přírodě. Každý rok stejný rituál. Děti se tam učily zodpovědnosti, která dneska víceméně vymřela. Kopaly se latríny, hlídaly se noční vlajky, vařilo se na kotli, zatápělo se v kamnech.
A co teprve ta opravdová svoboda venku! Sbalit batoh, vyrazit jako celá skupina na nádraží, naučit se kupovat hromadné jízdenky, nasednout na vlak a přejet do skal. Žádný rodičovský odvoz až pod skálu, ale vlastní organizace. Učit se vázat uzly tak pevně, že by na nich udržel slon, vzít do ruky nůž a bezpečně s ním ořezat klacek, nebo slaňovat ze skály s rozklepanýma kolenama, kde člověk poprvé v životě překonal vlastní strach z výšek. To nebyly úkoly z počítačové hry, to byla čistá realita, kde ti kámoš na laně jistil záda.
A večery? Ty patřily kytaře a zpěvu u ohně, který sice občas pořádně falešně skřípal, ale nikdo to neřešil. Právě tam se rodila ta pravá kolektivita. Tam ses musel sebrat, podívat se holce, která se ti líbila, přímo do očí, zazpívat si s ní písničku a pozvat ji na rande bez posílání srdíček na Instagramu.
Hodnoty, pokora a respekt, které se dnes nenosí
Tahle léta ale nebyla jen o zábavě a uzlech. Byla to obrovská lekce pokory, úcty a řádu. Děti se tam učily respektovat starší lidi, poslouchat autority, přijmout spravedlivý trest, když něco provedly, a nedělat ze sebe střed vesmíru. Vzít lopatu do ruky, zatnout zuby a odpracovat to.
Byla to ta nejlepší průprava do života – a kdysi i přirozený můstek pro to, když člověk musel nastoupit na vojnu nebo pokračovat dál. Měl už ty základní návyky v sobě.
Dnešní děti? Tyhle základy nemají vůbec žádné. Nejsou soudní, nejsou pracovité, nejsou zodpovědné. Když se jim řekne ne, zhroutí se. Všichni jsou na antidepresivech, s telefonem přirostlým k ruce, s počítačem do tří do rána. Neumějí přijmout kritiku, neumějí zabrat a už vůbec netuší, co znamená postarat se o někoho jiného. Kdyby se dnes cokoliv stalo – jakákoliv krize, výpadek proudu nebo cokoliv v rodině –, tyhle děti se neumějí postarat samy o sebe, natož aby pomohly vlastním rodičům.
Hygienická hysterie a strach z každého stébla trávy
Jak je vůbec možné, že jsme tohle dítkům sebrali?
Dnešní doba zblbla. Přišla hygiena, předpisy, paragrafy a tabulky. Nesmíte pálit ohýnek v přírodě, nesmíte kácet větvičky, nesmíte uklízet šištice, na žížaly nesahat, do lesa raději vůbec. Každý tábor dnes bojuje s větrnými mlýny. Tři čtvrtě táborů raději zavřou, protože ty nesmyslné požadavky a strach z pokut za každé odřené koleno za to pořadatelům nestojí.
A když už nějaký tábor zbyde? Vypadá jako digitální hřiště s wifinou. Výsledek? Generace je hloupější, měkčí a neschopnější čelit reálnému světu.
Nebylo by lidem – a hlavně těm dětem – o tolik lépe, kdybychom jim na 14 dní v roce sebrali telefony, poslali je do lesa, naučili je sekat dřevo, nést zodpovědnost a žít v kolektivu? Místo toho se divíme, že neumějí nic, a politici teď radši plošně vymýšlejí návrat povinné vojenské výuky do škol.
Není to bizarní? Nejdřív dětem zakážeme šáhnout na klacek a zažít reálnou disciplínu, a pak se divíme, že neumějí žít. Je na čase se probudit.
