Stalinovo monstrum i sexuální deviant. 70 let od popravy Lavrentije Beriji

Den před Štědrým dnem roku 1953 se v Sovětském svazu konal zvláštní a zároveň bleskový soudní proces. Zvláštní proto, že v něm byl souzen donedávna možná vůbec nejmocnější muž v zemi, a bleskový proto, že trval pouze několik hodin. Rozsudek (trest smrti) byl vykonán ještě ten den, a přestože se z velké části jednalo o proces vykonstruovaný, Lavrentij Berija se v něm dočkal více než spravedlivého trestu.

Lavrentij Berija se narodil roku 1899 a stejně jako Stalin pocházel z Gruzie. V první polovině 20. let byl členem ázerbajdžánské i gruzínské Čeky, jejíž hierarchií stoupal rychle vzhůru. Už během této doby měl na svých rukou krev několika tisíců nevinných lidí. Mezi hlavní zbraně, které při svém kariérním růstu používal, bylo pochlebování, servilita a naprostá oddanost vůči svým nadřízeným. V roce 1926 se pak stal hlavním velitelem OGPU, což byla gruzínská odnož obávané NKVD. V této funkci ještě více vystupňoval svou bezohlednost a brutalitu, kterou již dříve s úspěchem používal v Čece. Díky své nové funkci se brzy stal téměř neomezeným vládcem celé Gruzie, ale jeho ambice byly ještě větší.

Berijovým hlavním cílem bylo vetřít se do přízně samotného Stalina. Byl to totiž už jen Stalin, kdo mu mohl pomoci usurpovat ještě větší moc. K setkání obou mužů došlo v létě 1931 v Gruzii a Berija se na něj dobře připravil. Dělal možné i nemožné, jen aby se Stalinovi zalíbil a jeho snaha se vyplatila. Ještě v říjnu téhož roku nechal Stalin jmenovat Beriju prvním tajemníkem ÚV gruzínské komunistické strany a druhým tajemníkem ÚV zakavkazské komunistické strany.

Vskutku husarský kousek se pak Berijovi podařil v roce 1938. V srpnu tohoto roku byl jmenován zástupcem Nikolaje Ježova, šéfa NKVD. Ježov byl hlavním vykonavatelem Stalinova teroru během tzv. Velké čistky a odhaduje se, že měl jen v tomto období na svědomí až milion mrtvých. Ježov a Berija se však vzájemně nesnášeli a Ježov dokonce o pár měsíců dříve nařídil Beriju zatknout, což by se více méně rovnalo trestu smrti. Beriju o tomto plánu ovšem včas informoval šéf gruzínské NKVD Sergej Goglidze a Berija se rozhodl vsadit vše na jednu kartu. Okamžitě odletěl za Stalinem a přesvědčil ho, aby ho ušetřil. Výsledkem pak bylo, že do nemilosti naopak upadl Ježov, který byl krátce na to popraven.

Jedním z největších zločinů, které Sovětský svaz dlouho popíral, byl nepochybně Katyňský masakr z roku 1940. Po konferenci mezi německým gestapem a sovětskou NKVD, která se konala 5. března 1940, poslal Berija Stalinovi dopis, ve kterém uvádí, že polští váleční zajatci, kteří jsou drženi v táborech v Bělorusku a na Ukrajině, jsou nepřátelé Sovětského svazu a měli by být popraveni. Tento dokument se dochoval, a kromě Beriji ho následně podepsal Stalin, maršál Vorošilov, Vjačeslav Molotov a Anastáz Mikojan. Byl to tedy Berija, kdo s nápadem zavraždění více než 22.000 příslušníků polské armády a inteligence přišel, a kdo tuto masovou vraždu následně zrealizoval.

Krom statisíců mrtvých, které padají na Berijovu hlavu, se však zvrácenost jeho osobnosti projevovala i v jiných oblastech. Byl například známý svými projížďkami po Moskvě, během kterých hledal ženy a dívky, které se mu líbily. Ty byly následně pozvány či přímo uneseny na jeho daču, kde je Berija znásilnil. Za oběť mu takto padlo několik stovek žen, jejichž utrpení však často nekončilo samotným znásilněním. Mnohé z nich (například slavnou herečku Taťjánu Okuněvskou) pak kromě psychického traumatu čekaly ještě roky strádání v sovětských pracovních táborech.

Důvěra Stalina v Beriju během 2. světové války ještě zesílila, ale krátce po válce se už i Stalin začal obávat, aby mu Berija nepřerostl přes hlavu. Stalin tehdy pověřil Viktora Abakumova, který byl hlavou sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš, aby postupně začal oslabovat Berijův vliv. Jeho přátelé a nohsledi začali být postupně odstraňováni z postů v bezpečnostních silách. Berija moc dobře věděl, co to znamená. Už jednou unikl smrti a štestí se na něj usmálo znovu 1. března 1953, kdy Stalina postihla mozková mrtvice. Berija byl jedním z těch, kdo (ze strachu či z vypočítavosti) nařídil Stalinovým strážcům, aby sovětského vůdce pouze položili na pohovku. Doktoři, kteří byli přivoláni až druhého dne, už toho moc nezmohli a 5. března Stalin zemřel.

Strach ze smrti u Beriji po Stalinově skonu okamžitě vystřídala touha stát se jeho nástupcem. Chopil se Ministerstva vnitra a začal vydávat direktivy bez souhlasu ostatních členů politbyra. Nakonec to byl Chruščov, kdo se domluvil s Georgijem Malenkovem na tom, jak se nebezpečného Beriji zbavit. Přímo během zasedání vedoucích představitelů sovětské moci nechal Beriju zatknout maršálem Žukovem. Jelikož byl však Kreml hlídán Berijovými muži, byl zde Berija držen ve speciální cele až do noci, během které ho nepozorovaně odvezli v kufru auta.

Spolu s Berijou bylo zatčeno i 6 jeho blízkých spojenců (Merkulov, Kobulov, Goglidze, Děkanozov, Mešik, Vlodzimirský). Souzeni byli zvláštním senátem Nejvyššího soudu SSSR, kterému předsedal maršál Ivan Koněv. Obvinění neměli právo na obhájce a proti rozsudku nebylo možné se odvolat. Všichni byli odsouzeni k trestu smrti. Konkrétně Berija byl uznán vinným z velezrady, terorismu a kontrarevoluční činnosti během ruské občanské války. Jeho 6 kolegů bylo popraveno ihned po skončení přelíčení, zatímco Berija byl popraven samostatně. Před smrtí údajně padl na kolena, prosil o milost a začal plakat. V ten moment do místnosti vešel generál Pavel Batickij a jedinou ranou do hlavy Beriju zastřelil.

Trvalo dlouhá léta či spíše desetiletí, než vyšel na povrch celý rozsah Berijových zločinů. Nebyla to však pouze míra, ale i povaha vražd, mučení a znásilňování, na kterých se podílel, které z něj v kombinaci s jeho zvrácenou osobností, dělají jednoho z nejohavnějších zločinců moderních dějin.