Článek
První čtení: Job 19, 25-27: „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mé nitru.“
Druhé čtení: Matouš 27, 50-54: „Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. A hle, chrámová opona se roztrhla v půli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili. Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dělo, velmi se zděsili a řekli: „On byl opravdu Boží Syn!"“
Čtení ke kázání: 1 Tesalonickým 4, 13-18: „Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte.“
Kázání:
Milí bratři a milé sestry, milí přátelé,
dnes (1. listopadu) se v luterských církvích slaví jak Svátek všech svatých, taki Památka zesnulých. V jiných církvích jsou tyto svátky rozděleny. V husitské církvi (ČSCH) je dnes Památka mučedníků a svědků Páně, Památka všech zesnulých je pak zítra, čili 2. listopadu. V římskokatolické církvi je obdobně 1. listopadu Svátek všech svatých čili všech těch, kdo se dostali do nebe a nikoliv do pekla. 2. listopadu je potom Vzpomínka všech věrně zesnulých, myšleno Památka Všech zesnulých věřících. Nevěřící a nevěrně zesnulí zde jaksi vypadli, ovšem katolická církev sama tvrdí, že člověk nemůže s jistotou vědět, kdo skončí ve věčném odloučení od Boha. V občanském kalendáři je Památka zesnulých (myšleno všech zesnulých) uvedena 2. listopadu.
Úcta k zesnulým předkům je rozšířena v mnoha kulturách po celém světě. Často jde přímo o kult předků ve smyslu hluboké společenské, náboženské a duchovní tradice, která spočívá v prokazování respektu, vděčnosti a udržování spojení se zemřelými členy rodiny či komunity.
V konfuciánské a šintoistické tradici (Čína, Korea, Japonsko, Vietnam) je úcta k předkům (tzv. synovská oddanost) základním pilířem společnosti. Rodiny doma udržují domácí oltáře, kde předkům denně přinášejí jídlo, kadidlo a modlitby. Klíčovým svátkem je například čínský svátek Čching-ming (Den vymetání hrobek).
V Mexiku a Latinské Americe se slaví Slavný svátek Día de los Muertos (Den mrtvých), který kombinuje domorodé aztécké tradice s katolickými. Předkové nejsou oplakáváni, ale oslavováni. Rodiny pro ně staví barevné oltáře (ofrendas) s oblíbeným jídlem, tequilou a cukrovými lebkami.
V mnoha afrických kulturách jsou předkové vnímáni jako prostředníci mezi lidmi a božstvem. Pokud jsou respektováni a je jim přinášena oběť (např. úlitba vody či alkoholu), přinášejí rodině požehnání a úrodu.
Uctívání předků tvořilo také jeden z nejhlubších pilířů staroslovanského náboženského a rodinného života. Slované věřili, že zemřelí členové rodu zcela neodcházejí, ale stávají se ochránci, rádci a zdrojem síly pro žijící. Svět zemřelých byl součástí vesmírného řádu, přičemž hranice mezi světem živých (Jav) a světem mrtvých (Nav) byla v určitých klíčových okamžicích roku velmi tenká. Mnohé vánoční zvyky (Štědrý večer) jsou přímým pozůstatkem kultu předků, například prostírání talíře navíc pro „neviditelného hosta“, zakazování vstávat od stolu během večeře nebo nechávání zbytků jídla a misky na okně. Dále Zelené svátky (Letnice): sedm týdnů po Velikonocích probíhaly obřady zaměřené na uctění duší zemřelých a probouzející se přírodu. A konečně Kupalská noc (letní slunovrat): Noc spojená s hledáním bájného květu kapradí, kde podle lidové víry hlasy volající z lesa patřily právě mrtvým.
Vidíme zde, že kult předků vychází z víry, že naši předkové po smrti zcela nezanikají, ale jejich duch nadále ovlivňuje životy živých, chrání rodinu nebo vyžaduje péči a vzpomínky svých potomků. Tato víra bývá označována jako manismus.
Takovéto uctívání předků ovšem pro křesťany nepřipadá v úvahu, neboť je to v rozporu s druhým přikázáním: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.“ (Ex 20,4–5a)
To ovšem neznamená, že křesťané nemohou vzpomínat na své zesnulé, zapálit jim svíčku či modlit se u jejich hrobů. Takováto modlitba může vyjádřit vděčnost Bohu za jejich život, za jejich vlastnosti, za jejich víru, za jejich skutky lásky k Bohu, bližním či k nám samým. A navíc můžeme děkovat Bohu za naději na shledání s nimi v Božím království. Věříme totiž ve vzkříšení, a to ve vzkříšení těla.
Řada lidí přijímá, že život lidské osoby pokračuje po smrti duchovním způsobem. Mnozí ale mají problém věřit, že dojde ke vzkříšení i těla k věčnému životu. Vždyť tělo po smrti podlehne přirozenému rozkladu. V Ježíšově době třeba farizeové věřili ve vzkříšení, ale saduceové však nikoliv. A co saduceům Ježíš řekl? U evangelisty Marka třeba čteme: „Ježíš jim řekl: „Mýlíte se, neznáte Písmo ani moc Boží! Když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé. A pokud jde o mrtvé, že vstanou, nečetli jste v knize Mojžíšově, ve vyprávění o hořícím keři, jak Bůh Mojžíšovi řekl: `Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův´? On přece není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých. Velmi se mýlíte!“ (Mk 12,24–27).
Vzkříšení těla znamená, že věřící vstanou z mrtvých se svým vlastním tělem, které měli zde na zemi, ale toto tělo bude proměno v oslavené tělo, tělo zduchovnělé, jak o tom píše apoštol Pavel ve svým 1. listě Korintským: „Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní. Jak je psáno: `První člověk Adam se stal duší živou´-poslední Adam je však Duchem oživujícím.“ (1 K 15,42–45)
Křesťané, kteří přijímají učení o nesmrtelnosti lidské duše, věří, že při vzkříšení dojde k opětovnému spojení duše a těla, které byly rozděleny při fyzické (první) smrti. Křesťané, kteří odmítají nesmrtelnost lidské duše, pak soudí, že při vzkříšení Bůh člověka znovu stvoří, resp. obnoví na základě dokonalé znalosti života a osobnosti člověka, kterou si uchoval ve své paměti. Kdo bude vzkříšen? Vzkříšeni budou všichni lidé, kteří zemřeli. Tedy nejen ti, kdo činili dobré, ale i ti, kdo činili zlé (J 5,29). Jinak řečeno vzkříšeni budou spravedliví i nespravedliví (Sk 24,15). Spravedliví budou vzkříšeni k věčnému životu, nespravedliví k soudu, kde nemohou obstát (J 5,28–29; Da 12,1–4).
Kdy dojde ke vzkříšení? Vzkříšení z mrtvých bývá úzce spojováno s druhým příchodem Krista. S konečnou platností mrtví vstanou v poslední den (J 6,39; J 6,40; J 6,44; J 6,54; J,7,37; J 11,24; J 12,48). Mnozí věří, že vzkříšení všech mrtvých, spravedlivých i nespravedlivých bude předcházet Poslednímu soudu. Ovšem z Písma svatého lze vydedukovat i jiný sc énář. K vytržení živých věřících a vzkříšení zesnulých věřících může dojít na konci Doby milosti (Doby církve) před Dobou soužení, v jejím průběhu i v jejím závěru. Na konci Doby soužení budou vzkříšeni ti, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože v době tzv. Velkého soužení nepoklekli před šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku. Ti nyní povstanou k životu a ujmou se vlády s Kristem na tisíc let (půjde o Tisícileté království Kristovy vlády na zemi). Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší (Zj 20,4–6).
Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře, kam byl svržen po bitvě u Harmagedonu. Po svém propuštění satan začne svádět národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáždí je k boji a bude jich jako písku v moři. Vzbouřenci proti Bohu vystoupí po celé šíři země a obklíčí tábor svatých a město, které miluje Bůh. Ale sestoupí oheň z nebe a pohltil je. Teprve tehdy dojde ke vzkříšení i všech nespravedlivých. A mrtví pak budou souzeni podle svých činů. Následně smrt i její říše budou uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, bude uvržen do hořícího jezera (Zj 20,7–15). A tím budouzavržení budou navždy vyloučení ze společenství s Bohem a spasenými. Podle některých výkladů budou bezbožní stráveni ohněm čili zcela zničeni, zlikvidováni. Skutečnost soudu je v Písmu hlásána velmi výrazně, s jeho způsoby (čas, způsob, místo) je to ale již složitější. Nicméně stále platí slova autora Listu Židům: „A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.“ (Žd 9,27-28)
Asi každému z nás umřel někdo blízký. Otec, matka, dědeček, babička… Někteří zemřeli v mladším věku, někteří v požehnaném stáří po naplněném životě. A jistě mi potvrdíte, že když někdo blízký umře, je to velká rána a někdy ještě dlouho pláčeme a voláme k Bohu steskem. Ty, kdo nevěří v Krista a ve vzkříšení, může bolest nad ztrátou blízkého člověka zcela zlomit. My věřící bychom se neměli rmoutit tak jako nevěřící. Protože my máme naději na vzkříšení a na znovushledání se svými zesnulými blízkými.
Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu (viz text ke kázání).Ještě něco k větě „kdo zemřeli ve víře v Ježíše“. Samozřejmě se to týká především těch, kdo uvěřili v Ježíše během svého života. Ovšem i ti, kdo v něj neuvěřili, mají šanci v Něj uvěřit ve chvíli své smrti, to znamená v posledních minutách či vteřinách svého života. I to se počítá a i oni budou přivedeni k životu.
A po vytržení živých či vzkříšeni zesnulýchuž navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se můžeme vzájemně potěšovat. To je úžasná představa, že už navždy budeme s Pánem! Už nás od Něj nikdy nic neoddělí-ani hřích, ani smrt, nic. Hřešit tam už nebudeme a smrt nad námi ztratí svou moc. Budeme žít jako žili Adam s Evou v ráji před hříchem. Nic nám nebude chybět. A hlavně budeme hledět tváří v tvář drahému Ježíši… Tím se máme potěšovat. Takové potěšování je důležité zejména když jsme nemocní, když umíráme či když nám zemře někdo blízký. Není to plané potěšování, nýbrž má svůj zcela reálný základ. A tím je Ježíš, který vstal z mrtvých jako první. A kde je On, budeme i my. Neboť On nás miluje a chce, abychom byli s Ním navěky. Amen.
Modlitba po kázání:
Náš nebeský Otče,
děkujeme Ti, že nás nenecháváš bez naděje i v těch nejtěžších situacích života jednotlivce i života společnosti. Že díky víře v příchod Božího království a ve vzkříšení z mrtvých můžeme mít naději i tam, kde již z lidského hlediska není žádná naděje a útěcha. A tak věříme-li, že Tvůj Syn, Ježíš Kristus, zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, vzkřísíš jednou k životu věčnému ve Tvém království lásky a spravedlnosti.
Odpusť nám, Nebeský Otče, že na to zapomínáme a zbytečně se se rmoutíme nad smrtí svých blízkých, kteří uvěřili v dílo Tvého Syna. Nadměrný zármutek pak škodí nám i druhým. Může jít dokonce o zármutek po způsobu tohoto světa, který působí smrt. Daruj nám tedy, Nebeský Otče dostatek lásky, naděje a víry, abychom se nermoutili jako ti, kteří nemají naději ve Tvém Synu, ale naopak abychom se radovali z Jeho díla a dovedli těšit v tomto ohledu i druhé. Dej také, aby ještě co nejvíce lidí ještě uvěřilo, dokud trvá doba milosti.
Za toto všechno Ti, Nebeský Otče, děkujeme a za toto všechno Tě prosíme ve jménu našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, který s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
