Článek
Při 21. srpnu tohoto roku uplyne 58 let od události, která změnila v naší republice životy mnoha lidí pro dlouhá léta. Ve zprávách se zřejmě jen krátce dozvíme o těchto událostech, které dnešní lidé již ani nevnímají. Dnes je pro mladé tato doba dávnou minulostí a umí si ji málokdo představit a zavzpomínat si na ni. Byla to doba mého dětství prožitého na vesnici, kterou zde trochu připomenu. Náš život na vesnici se tak vyhnul masovějším projevům k přicházejícím událostem, ale všechny zajímalo dění v naší republice, které přivedlo až k zmíněnému obsazení státu vojsky „Varšavské smlouvy“, jenž údajně mělo zabránit plánované kontrarevoluci, a většina představitelů tohoto dění již není mezi námi.
V tomto roce nás několik kamarádů z vesnice bylo ve stáří necelých 10 let svého života. Navštěvovali jsme ZDŠ v Liběchově, kam jsme pravidelně dojížděli autobusem, který ze vsi odjížděl kolem 7. hodiny ranní, a domů jsme se navraceli odpoledne po 15. hodině. Cestou jsme se již domlouvali, co budeme dělat venku, kde se sejdeme, až si každý doma udělá školní úkoly a splní své domácí povinnosti. Tehdy nebyly žádné počítače a jiné elektronické hry jako dnes. Většinu svého volna jsme prožívali venku při společných hrách.
Naše vesnická zábava se odehrávala podle příznivého počasí a ochoty rodičů nás ven pustit. Během jara jsme se o situaci ve státě dozvěděli jen z odposlechu svých rodičů, kteří mezi sebou nebo se sousedy probírali nějaké politické události, které nás děti nezajímaly. Rodiče, kteří dojížděli do zaměstnání autobusem, si již cestou domů proběhlé události prodiskutovávali. Stejné téma událostí se zase probíralo v místním obchodě, který sloužil jako diskusní místo převážně místních žen při čekání na příjezd pekaře a mlékaře. Další informace jsme zaslechli večer z televizních a rozhlasových zpráv, které poslouchali rodiče. Všeobecně se tak mluvilo o politickém dění v Praze, o tzv. „Pražském jaru“. Pro nás děti to bylo téma, které jsme moc nechápaly a mezi sebou neprobíraly. Čas došel až do doby školních prázdnin, na které jsme se všichni těšili, přestože nás čekaly i domácí práce, kterým jsme při školní docházce byli ušetřeni. Ale v každé době se děti na prázdniny těší při představě volna od učení a pravidelného dojíždění do školy.
Školní prázdniny tohoto roku u většiny dětí v naší vesnici nepřinesly žádné závratné změny. Dny volna bez školní docházky se odehrávaly jako ty loňské a ty před nimi. Jejich dobu jsme většinou trávili při pomoci rodičům na zahrádce, převážně česáním rybízu, třešní a jiného ovoce, které se doma zavařovalo, nebo dodávalo do výkupny, a zisky z jejich prodeje přispívaly k rodinným financím. Některé dny při hezkém počasí jsme mohli jet do bazénu na Mělník, nebo se vydat pěšky do koupaliště na Kokoříně. Ale většinou jsme trávili dny při pomoci rodičům a až na večer jsme se sešli u místní lípy na návsi a hráli různé naše hry. Velkým svátkem byl den, kdy k nám večer přijelo putovní kino a my jsme je netrpělivě očekávali při večerním chytání chroustů. Naši rodiče si v době prázdnin na některé dny brali v práci dovolenou, aby se nám mohli více věnovat a dohlížet na to, co provádíme, nebo starosti o nás a naše hlídání svěřovali prarodičům. Já jsem v tomto směru měl vždy jasno, neboť moje matka byla učitelka, a tak měla volno ze školy i ona. Naopak otec si v létě žádné volno nemohl dovolit. Byl vedoucím hospodářství státního statku. Ten tak každé ráno odjížděl na motorce z domova do Želíz, kde měl svou kancelář a paní účetní. Zde po ránu přítomným úkoloval jejich pracovní činnost, ostatní pak objížděl a kontroloval jejich práci na polích. Nejvíce starostí měl vždy o žních a v případě hezkého počasí se domů vracel až pozdě, kdy skončili sečení kombajnéři. Vše si sám kontroloval a na vše dohlížel. O prázdninách mi někdy umožnil tyto cesty absolvovat s ním, kde jsme dlouho do noci čekali, až z pole odjede poslední traktor s naloženým obilím od kombajnu a zaparkuje jej pod střechu, která zrní ochrání před nepřízní nočního počasí. Někdy z jara přinesl otec domů rekreační poukaz do Bulharska, který přidělovalo Ministerstvo zemědělství svým podnikům, jež je předávaly vybraným pracovníkům jako poděkování za dosažené úspěchy v hospodaření za minulý rok. Byl to 14denní poukaz k pobytu u moře v tehdy neznámém místě nazvaném Kiten. Odjíždělo se začátkem srpna z Prahy, kam nás odvezl autem soused. Jelo se autobusem Škoda RTO a cesta trvala tři noci a dva dny. V autobuse pro nás zůstalo volné poslední místo na pětimístném zadním sedadle, kde nikdo jiný již neseděl. Použitím nafukovacího lehátka, které jsme s sebou vezli, jsem si tam udělal i přespávání vleže. Odjíždělo se na noc a cestou jsme se seznámili s ostatními účastníky tohoto zájezdu, kteří byli rovněž vybráni od svých podniků za odvedenou poctivou práci. Na místo jsme po plánovaných zastávkách dorazili při východu slunce, které jsme poprvé viděli vycházet nad mořem. Prázdniny tohoto roku mi přinesly něco nového, pro nás nemyslitelného – že se já ve svých skoro deseti letech dostanu poprvé k moři – a pro mamku to byl u moře jediný zážitek, na který dlouho vzpomínala. Jinak jsme prázdniny prožívali většinou doma a byli jsme rádi, když se nám s mamkou povedlo odjet asi na pět dní k jejím rodičům na Sázavu a zde si při hezkém počasí užít pár dní u řeky.
Po návratu domů uplynulo několik dnů, než nastal 21. srpen, který do budoucna na dlouhá léta přepsal dějiny našeho státu. Toho dne od brzkého rána šla v rozhlase informace o příchodu spojeneckých vojsk „Varšavské smlouvy“ do naší země. Nikdo víc nevěděl, co se děje, a jen se poslouchal rozhlas pro nové informace. Otec podle zaběhlé tradice ráno odjel do své kanceláře a poté dával zpět telefonem zaměstnancům pokyny, aby nikdo zbytečně nejezdil na jejich rozdělení, neboť po hlavní silnici projíždějí stále vojenská vozidla a je složité se přes silnici dostat na hospodářský dvůr. S příchodem večera a jeho návratem domů společně se sousedy diskutovali o tom, co se děje a jaká situace v republice nastala. Kdo z vesnice dojížděl do města za svým zaměstnáním, přinesl taky další informace, které se ve městě šířily rychleji. Během tohoto dne a pár dopoledních hodin zamořilo naši republiku mnoho vojenské techniky a prý stovky tisíc okupačních vojáků. Nastala nová, pro nás všechny neznámá situace a nikdo nevěděl, co bude dále. Z měst se šířily zprávy o masovém odporu obyvatel, který se neobešel bez obětí na životech. Představitelé naší vlády prý byli odvlečeni do Moskvy, kde byli donuceni podepsat souhlas s okupací. Vše tak mělo situaci zklidnit a vytvořit představu, že vše bylo předem dohodnuto pro potlačení budovaných reforem v našem státě. Mezi obyvatelstvo se dostávaly zprávy o plundrování prodejen potravin, a tak naši otcové sejmuli ze štítu domu naší prodejny její tabuli, aby tak na sebe neupozorňovala. Ale do naší vesnice žádná vojska nedorazila a život na vesnici plynul dále při sklizni obilí a polních pracích. Do konce prázdnin se situace zklidňovala a ze zpráv jsme se dozvěděli, že tato vojska k nám přijela na pozvání představitelů státu k potlačení připravovaných procesů a změn ve státní politice, které se prohlubovaly od „Pražského jara“ a měly vyvrcholit údajnou kontrarevolucí v celém Československu. Jako děti jsme mohli těžko chápat proběhlé informace, které jsme pochytili z úst rodičů a sousedů.
Přišlo nové zahájení školního roku a my jsme museli jít opět do školy. Pro nás mladé se nová situace v docházce do školy nijak nezměnila, akorát se změnilo chování učitelů. Každý měl strach z následků svého možného vyjadřování k provedenému obsazení našeho státu vojsky cizích států. Všude se stále pohybovalo mnoho vojenské techniky a stále někde postávali ruští vojáci, kteří se zdržovali na křižovatkách cest pro nasměrování jízdy kolon jejich vozidel. Při čekání na autobus pro cestu domů tak pozorujeme v blízkosti stojícího tohoto jejich regulovčíka, který postává u křižovatky pod stromy a z dlouhé chvíle používá svůj bajonet, který vrhá do kmene stromů. Při jednom vrhu se však odrazí a odlétne do blízkého potoka. Vyplašený voják v rychlosti vstupuje do potoka a bodák hledá, avšak nedaří se mu jej nalézt. Za čas přijíždí jejich auto, do kterého musí nastoupit, a to bez nalezeného bodáku. Následný den při opětovném čekání na autobus se rozhodne jeden spolužák ze sousední osady prohledat potok za účelem nalezení tohoto bodáku. A skutečně se mu jeho nalezení povedlo a domů odjíždí i s ním. Až v novém roce, v době kradení májek sousedům, kdy naši otcové tak šli učinit, sehraje tento bodák zranění, které končí při jednání soudu.
Při školní docházce tak pokračoval náš život i v naší vesnici dle zaběhnutého stylu zpracovávání úrody a pravidelného chození rodičů do práce. Moje mamka při svém učitelském povolání musela respektovat nový směr vývoje v našem státě, ke kterému dostala pokyny z vyšších míst. Někdy se k nám dostávaly informace o některých událostech v Praze, při kterých došlo i k obětem na životech. Měla tak probíhat normalizace, která odstranila osobnosti „Pražského jara“, jež byly nahrazeny loajálními soudruhy. Další informace, které se šířily mezi lidem, oznamovaly emigraci některých osobností. V tomto směru pokračoval náš život na vesnici, naše dětství, kdy jsme nad těmito změnami moc nepřemýšleli. Naší další zábavou bylo chození na houby, kde se nově v lese nacházely i proužky z hliníkové fólie, o kterých se říkalo, že mají sloužit k nějakému rušení signálu. Odborné informace nám nikdo nevysvětlil. Jen při cestách do měst jsme stále někde viděli mnoho ruských vojáků, na které jsme si postupem času všichni zvykli. Pro jejich posádky vznikala nová místa, rozdělená po celé republice, kde se domnívali, že zůstanou na věky. Mezi národem stále ale pokračoval odpor, který zřejmě skončil až při naší dospělosti v roce 1989 „Sametovou revolucí“ a posledním odchodem ruských vojsk v červnu 1991.
