Článek
Jako důchodce mám více času sledovat různé televizní pořady, které se věnují současnému politickému dění v naší vlasti. Je už téměř běžnou součástí našich nedělí, že upozorňuji rodinu slovy: „Pusťte mi Terezku.“ Právě v těchto pořadech často probíhají slovní přestřelky mezi představiteli vládnoucí koalice a opozice.
Po každých sněmovních volbách se situace opakuje. U moci je někdo jiný, případně vznikne nová vládní koalice. A v televizních debatách se potom z jedné strany na druhou hází špína. Každý obviňuje toho druhého a obyčejný občan často jen těžko pozná, kde je vlastně pravda.
Současná vládní koalice tvrdí, že musí zvýšit státní rozpočet, aby zalepila díry, které po sobě zanechala minulá vláda špatným plánováním. Jenže před volbami jsme přitom slyšeli sliby o šetření, zeštíhlení státního aparátu a lepším hospodaření státu, které se mělo projevit také v životě jeho obyvatel.
Po vyhraných volbách se však dozvídáme, že cesta ke slibovanému lepšímu hospodaření začíná dalším zvýšením rozpočtu. A aby bylo možné tuto cestu uskutečnit, přicházejí nová pravidla a zákony, které si vládní většina dokáže v parlamentu prosadit.
Předvolební sliby o zeštíhlení státního aparátu navíc působí zvláštně ve chvíli, kdy vzniká nové Ministerstvo sportu, prevence a zdraví. Člověk se pak nemůže ubránit otázce, zda bylo jeho vytvoření skutečně nutné, nebo zda bylo součástí dohody uvnitř vládní koalice, aby každý dostal své dobře placené místo.
Ministerstvo údajně nemá vlastní budovu a využívá kanceláře na Úřadu vlády. I tak ale musí mít svého ministra, zaměstnance, provozní náklady, techniku, služební automobil a další výdaje k jeho chodu. To všechno samozřejmě někdo zaplatí – stát, tedy ve výsledku my všichni.
Vedle tohoto ministerstva ještě existuje také „Rada vlády pro sport, prevenci a zdraví“, která se podílí na strategii, plnění jednotlivých akcí a programů a která byla již dříve zřízena vládou, 2. 2. 2026. Dále u nás působí „Národní sportovní agentura“ jako ústřední správní orgán státní správy České republiky, který má přebírat od MŠMT oblast tělesné výchovy. Opět tedy další instituce, další zaměstnanci a další výdaje ze státního rozpočtu.
V televizních debatách pak od představitelů opozice slýcháme informace o nákladném zařizování kanceláří nového ministerstva.
A tak si kladu jednoduchou otázku: Bylo to pro náš stát opravdu potřebné?
Opozice mluví o armagedonu, který podle ní přichází prostřednictvím současné vlády. Vládní koalice naopak tvrdí, že zemi musí nejprve opravit a následně nastartovat. K tomu podle svých slov potřebuje mimo jiné v parlamentu přehlasovat prezidentem vetovaný zákon o rozpočtové odpovědnosti.
Kdo má pravdu, ukáže až čas. Neustálé rozdílné názory, vzájemné obviňování a svalování viny na ty druhé však obyčejnému člověku a v jeho životě příliš nepomáhají.
Mnohem klidnější bývají rozhovory s jednotlivými současnými či bývalými politiky, kterých se účastní pouze paní Terezie. V jednom z posledních pořadů byl hostem pan prezident Pavel. V klidu odpovídal na její otázky a vyjádřil naději, že se podaří uklidnit současné politické napětí, které tak začalo mimo jiné sporem kolem kandidatury pana Turka.
Z jeho rozhovoru mě však zaujala především informace týkající se našeho zdravotnictví. Hovořil o množství přístrojů pro magnetickou rezonanci, které nemohou být využívány po celý den, protože zdravotní pojišťovny z finančních důvodů hradí pouze omezenou dobu jejich provozu.
Tady se musím pozastavit. Sám jsem byl v minulosti postižen náhlou příhodou a jen díky rychlému příjezdu záchranářů a následné péči v blízké nemocnici jsem, jak se domnívám, přežil a mohl se poměrně rychle zotavit. Při následných zdravotních kontrolách jsem byl proto velmi rád, že mám nemocnici v rozumné vzdálenosti a že je pro mě dostupná.
Právě proto bych naši zdravotní péči, která byla po dlouhá desetiletí jednou z významných vymožeností našeho státu a která byla z velké části dostupná bez přímé platby pacientem, rozhodně nezatracoval. Naopak bychom se měli snažit ji co nejvíce zachovat.
Dnes už si musí průměrný důchodce výrazněji hlídat také výdaje za stomatologickou péči. Na některé zákroky si musí našetřit peníze, které vydá u zubaře, mu potom chybí jinde.
To mi příliš nepřipomíná slibovanou strategii zlepšování životních podmínek důchodců.
A právě zde mě napadá další otázka. Pokud pan prezident říká, že zdravotní pojišťovny nemají dostatek prostředků na větší využití magnetické rezonance, proč vlastně musí existovat tolik zdravotních pojišťoven? Ty vznikaly nově v důsledku uváděných nutných změn nového systému zdravotního pojištění. Nebyla tak jen vytvořena místa pro vlivné osoby k jejich dobrým příjmům? Z jakého důvodu jich ale dnes potřebujeme tolik? Kdyby byla pouze jedna společná, určitě by se ušetřilo na financích potřebných k provozu těch všech současných a hlavně neskutečných odměn jejich představitelům. Určitě by více zbylo na provoz nemocnic a platy lékařů, které potřebují obyčejní lidé.
Člověk někdy nabývá dojmu, že s každou další institucí vznikají také další dobře placená místa na vrcholu jejich vedení. Do veřejnosti čas od času proniknou informace o vysokých platech, odměnách nebo zlatých padácích některých představitelů spadajících pod stát. Jak se něco takového může dít? Na fungování zdravotních pojišťoven mají dohlížet příslušné státní instituce. Především Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo financí. Jak je možné, že se hovoří o nedostatku peněz na zdravotní péči, zatímco některé tyto instituce současně investují do svých sídel, kde si staví své paláce a nakupují drahé vybavení? Když nemají dostatek financí, některé jsou dokonce ztrátové, jak mohou pobírat své nehorázné odměny jejich představitelé a ještě si přidělovat další nenárokové odměny? Nestydí se, nebo každý jen hrabe, dokud to jde, a po mně potopa? Proč se tímto směrem důrazněji nezabývá žádná vláda?
Někdy mám pocit, že jsme se stali státem, kde je příliš mnoho dobře placených funkcí a příležitostí pro „vyvolené“. Lidé, kteří mají správné kontakty, se mohou dostat k lukrativním místům, zatímco obyčejný člověk řeší především to, zda mu po zaplacení bydlení, energií, potravin a léků ještě něco zbude. A podobná situace podle mě existuje i v některých státních či polostátních firmách. V jejich vedení a představenstvech se objevují lidé, kteří jsou spojováni s jednotlivými politickými stranami nebo jejich příznivci. Pak to může působit dojmem, že všechno funguje podle starého hesla: „Ruka ruku myje.“ Kdyby šla vláda směrem ke snižování rozpočtu a začala u těchto nehorázných příjmů, potvrdila by svůj cíl jít správnou cestou a ve volbách by dostala jistě velkou podporu.
O příjmech našich zákonodárců už veřejnost také mnohokrát diskutovala. Často slyšíme jejich snahu platy si snížit a následně vysvětlení, proč je to vlastně velmi složité.
Přitom by možná bylo jednodušší, kdyby každý z nich dobrovolně souhlasil s odvodem předem dohodnuté částky na účet určený například na podporu chodu příslušné instituce nebo jiný veřejně prospěšný účel. A nemuselo by se dokazovat, proč je to podle zákona složité a nemožné. Vždyť při jejich platech a různých náhradách by snad nemuseli ještě tolik „mlaskat“. Jako obyčejný důchodce, žádný studovaný ekonom, nemám ani potřebnou kvalifikaci, abych radil našim papalášům. Jen jako člověk, který se díky politickým pořadům a jiným informacím dozví o věcech, které nemůže pochopit, přesto se dějí. Samozřejmě si nedělám nárok na to, že znám řešení všech problémů našeho státu. Domnívám se však, že možností, jak zabránit dalšímu zadlužování země, musí existovat více. Hlavně ne ty, které prohlubují problémy obyčejných pracujících lidí a důchodců.
Možná by stálo za to začít právě u těch, kteří o penězích státu rozhodují.
Proto se obracím na naši vládu: Zamyslete se nad tím. Možná existují cesty, kterými se dosud nikomu v žádné vládě příliš nechtělo vydat. Možná je čas přestat hledat chyby pouze u těch předchozích a začít hledat skutečné úspory tam, kde jsou opravdu možné.
A pokud se vám podaří ukázat, že dokážete šetřit především tam, kde to běžný občan považuje za spravedlivé, pak možná konečně uvěříme, že to s naší vlastí myslíte opravdu dobře.
