Článek
Když jsem v minulosti dával dohromady historii naší vesnice a hledal nějaké informace v kronice obce Sitné, která ač je velkých rozměrů a je dobře uložena v okresním archivu, mi v celku nepřinesla nic nového, co bych neznal z vyprávění. Popisuje jen krátkou, spíše poválečnou dobu a poválečné budování v našem státě. Do doby předválečné se navrací jen vzpomínkově a o její historii se více nerozepisuje.
Pouze jsem zde poznal písmo svojí matky, která tak poznámky skutečného kronikáře přepisovala svým úhledným písmem. Zde tak vedené zápisy nám připomínají hlavně dobu po ukončené 2. světové válce, změny v politickém směru státu a jeho budovaní po vzoru SSSR a jejich úspěchů v kosmu.
Je zde zaznamenáno proběhlé počasí, získaná úroda a povinné odvádění dávek ve prospěch státu. Hlavním děním jsou zapsány proběhlé volby a vedení obce. O místních obyvatelích a jejich vzájemných sousedských vztazích zde není moc zapsáno. Zřejmě tak zde probíhal běžný, poklidný vesnický život při práci v zemědělství a přátelstvím mezi jeho obyvateli, který je řízen místní obecní správou, která zastupuje místní občany a řídí veškeré dění v obci.
Jedinou poznámkou z vesnického dění byl zápis, kdy obyvatelé blahopřejí Marii Topičové k ocenění při získání medaile J.A. Komenského za svoji práci ve školství. Možná, že by nám pomohlo lépe poznat tato dávná léta, hlavně poválečná a děním na vsi ze vzpomínek paní Ryšlavé, která je zřejmě poslední pamětnice této doby. K tomuto setkání mi dávalo naději, když jsem se dozvěděl, že tato rodina někoho shání k dohledu nad jejich nemovitostí a měl o toto zájem, což by mi tak napomohlo v kontaktu s touto poslední pamětnicí Avšak zklamání z jednáním s jejím zetěm, panem Brtkem s manželkou, kteří již údajně nikoho nepotřebují, mě od dalšího záměru k získání nových informací odradilo.
Při své nejlepší vůli jsem tak popisoval historii, kterou jsem mohl prokázat na základě vlastnictví různých dokumentů a fotografií. Zde mi bohužel chybí přímé vyprávění o dění a přímé historky ze života, které by zaznamenaly běžné lidské, sousedské vztahy, kterými vesnice žila. Opět musím vycházet pouze ze svého prožitého života a mě známých vesnických vztahů, které jsem zde prožil v dobách od svého mládí. Ostatní mnou oslovení obyvatelé mi pomoc přislíbili, ale nakonec ničím nepřispěli, ač tak původně slibovali. Ani od dědiců místního hospodářství jsem nedostal žádné doplňující informace k činnosti jejich dědy, pana Vraného, který měl být majetným vlastníkem největšího hospodářství a údajně hlavní osoba řídící činnost v obci v době předválečné a za války. Při svém pátrání v zápisech farních knih na Vysoké mám tak doloženo, že při svatbě své dcery Mileny dne 30.1. 1922, kde pan Vraný do zápisu uvádí, že je kupcem, bytem Vysoká 33 a je nájemce dvoru na Sitné. Čím jsou tak potvrzeny začátky působení tohoto rodu Vraných v naší obci… Přesto si zde dovolím tuto dobu popsat, což nám tak trochu přiblíží historii obce, kterou většina z nás již osobně nepamatuje.
Můj otec se do této vsi a domu čp. 10 přistěhoval jako dítě v roce 1927 a zde vyrostl v chasníka, který se již v nové poválečné době považoval za místního starousedlíka a byl i tak brán k čemuž dostal poválečnou místní správní komisí potvrzení o své bezúhonnosti a bylo mu tak úřady potvrzeno Československé státní občanství.
Ve vsi v předválečné době žili obyvatelé národnosti jak německé, tak české, která měla zhruba dvojnásobné zastoupení. Po vyhlášení Sudetoněmeckého území na základě výnosu ze dne 8.října 1838 se hranice tohoto území obci těsně vyhnula. Až na pozdější přání místních Němců byla vesnice od 24.11.1938 připojena k Sudetům, a tak i spadající pod velkoněmeckou říši. Tak zde mezi obyvateli dvojí národnosti se počala prosazována německá nadvláda.
Po válce a odsunu Němců zde zbylo plno volných domů, které zabraly rodiny místních nebo přistěhovaných českých občanů z blízkého okolí. Byla zde utvořena místní správní komise vedená panem Šestákem a zavládlo zde zdravé české vlastenectví.
Časem na zde zabrané nemovitosti byli jejich uživatelům přiděleny úřední dekrety a jejich novým vlastníkům sepsán i splátkový kalendář za získaný německý majetek.
V této nové poválečné době a nastávajícího podzimu přichází do této vesnice i moje matka, ve věku 29 let jako učitelská praktikantka. Její příchod do vsi byl v důsledku jejího přiděleného učitelského místa, kterým dostala i povinnost vést správu místní školy. Místo si sama nevybrala, ale bylo jí přiděleno Zemskou školní radou, kde svým působením měla pomoci v rozvoji školství v obci v bývalých poválečných Sudetech, které se staly opět součástí našeho státu. Místní obyvatelé byli jejím příchodem nadšení a snažili se zde její pobyt co nejvíce zpříjemnit. Při prvotní prohlídce třídy byla spokojená, avšak přidělený byt v patře školy ji přivedl až k pláči. Byly to prázdné místnosti, které ji následně místní obyvatelé trochu vybavili nábytkem z domů po odsunutých německých obyvatelích. Ze svého bydliště u rodičů již neznala život bez elektřiny, kterou tato obec stále žila a musela se na tuto skutečnost zvyknout. Za pár let musel být veškerý poskytnutý německý inventář přiznán k určení finanční částky k zaplacení daně za tento majetek, který ji pomohl překonat nové období a život ve svém novém domově, kde nakonec prožila svůj celý život.
Tak léta běžela v novém poválečném státě a radosti z ukončené války. Ve vsi stále hospodařil na větším hospodářském dvoře pan Vraný, který tak fungoval i za války. Ostatní obyvatelé si hospodařili na svých polích, které jim tak při této dřině poskytovali nejen obživu jejich rodinám, ale časem těmto hospodářům byla státem nařízena povinnost v odvádění dávek svých hospodářských produktů. Ve vsi fungovala prý hospůdka, kde se po celodenní práci většinou scházeli, aby probrali své další plánované hospodářské práce. Ve vsi byl i venkovní zastřešený kulečník patřící k hospodě.
S velkým nadšením je v průběhu roků 1947 až 1948 dobudována elektrifikace obce, která tak přináší mnoho změn jeho obyvatelům. Již nemusí trávit nutné večerní práce při svíčkách nebo karbidových lampách.
Tak časem přišel na svět i únor 1948 a s ním i nový politický směr našeho státu. S tím přišel i tlak na zemědělce pro vznik společných statků nebo JZD po vzoru SSSR.
Tímto padlo i rozhodnutí k zabavení hospodářství pana Vraného, které bylo prvotním počátkem ke vzniku místního statku. Majitel hospodářství byl prohlášen za německého kolaboranta a majetek mu byl komisí sepsán a zabrán. Přesné dění těchto událostí není nikde zaznamenáno. Dnešní provozovatelé a dědicové tohoto hospodářství mi neposkytli žádné nové údaje. Jen vím, že můj otec byl u toho a jako jediný vyjádřil svůj nesouhlas s malým oceněním jeho zabraného majetku. Nebál se tak vystoupit, ač bez své politické příslušnosti k vládnoucí straně měl malé slovo. Ale toto hospodářství dobře znal, kde od mládí pracoval i za dob války. Zde posbíral své hospodářská moudra, která mu za dob svého hospodaření a vedoucí pozice ve statku byla moc nápomocná.
Květen 1946 přináší první svobodné volby, kterých se většina místních s radostí účastní v představách jejich lepšího budoucího života, který zde následně prožívali. Tak se zrodila i doba, která přinášela nové změny ve státě směřující ve společné zemědělství.
Někteří místní občané si našli nové zaměstnání v okolí Mělníka, což jim umožnila nově zřízená autobusová linka v roce 1952 projíždějící touto vesnicí. V roce 1954 si obec ve škole buduje svou kulturní jizbu a zakupují první obecní televizor. Tím se již nesetkávají jen chlapi u piva v hospůdce, ale i zde se svými ženami při večerním poslechu televize. Tak dochází více ke sdružování místních obyvatel a vznikají nová přátelství.
Ke konci roku 1957 jsou převážně všichni místní hospodáři zaměstnanci místního hospodářství státního statku Mělník do kterého vložili i své pozemky. Každý si ponechal pouze své malé záhumenky. Pouze můj otec dal do statku celou svoji usedlost čp. 4 a musel jít bydlet do školního bytu své manželky se kterou uzavřel manželství na konci roku 1957.
Do vesnic tak přišli nový obyvatelé, další pracovníci státního statku. Vesnice se ve vztahu k novým příchozím obyvatelům stala i někdy nepřátelská.
Je mi již 66 let a domnívám se, že můžu posoudit proběhlé změny v chování a sousedských vztahů ve své vesnici. Můj život tak začíná ke konci roku 1958 v Mělnické porodnici. Po jejím opuštění jsem byl přivezen do naší vesnice, kde jsem prožil celé mládí a následný produktivní život. Samozřejmě v hlavě mám až pozdější období mého chápání. Ale dobu mého počátečního života mi dokládají fotografie a vyprávění našich sousedů či příbuzných uchované z minulých dob ve své paměti.
Mé dětství tak začíná v bytě 1.patra školské budovy čp. 26, kde matka pracovala jako místní učitelka a bydlí se svým manželem, se kterým uzavřela manželství před necelým rokem a životem v tomto bytě. Od svého příchodu zde matka plní funkci učitele až do posledního školního roku 1961 – 62, kterým končí fungování místní školy, neboť moje matka z důvodu nutné mateřské péče o moji maličkost dává výpověď a není nikdo jiný kdo by ve škole dále učiteloval. Škola již zde nebyla nikdy znovu otevřena.
Vesnice pokračuje svým životem a činností místního úřadu, kde matka měla i funkci tajemnice až do roku 1964, kdy nová vláda prosazovala slučování obcí pod vedením obce střediskové, kterým se pro mnohé obce z okolí bylo určena obec Želízy a jejich MNV.
Toto zrušení samostatnosti mělo v důsledku vytvořený nezájem střediskové obce v pokračování v budování pro rozkvět naší obce a spojení nepřineslo žádné výhody. Naopak byl od nás odstěhován místní rozhlas, který za přispění mojí matky místním občanům zajišťoval informace a zpříjemňoval chvíle odpočinku při poslechu přenášené hudební produkce z gramofonových desek. Ten zde počal fungoval krátce po zavedení elektrického proudu a jeho zakoupení z rozhodnutí místního obecního úřadu, který vše dělal pro zlepšení života a přání místních obyvatel v nově budovaném pováleném státě.
S ukončeným pracovním poměrem měla mamka na mě více času a mohla si rovněž dovolit se mnou odjet na více dnů ke svým rodičům do Týnce nad Sázavou. Nastalo tak pro mě období, kdy jsem poznával výhody již dříve zřízené autobusové linky s autobusem Škoda RTO, při které jsem nejraději sedával na sedadlech hned za řidičem a měl tak více šancí pozorovat jejich řidičské umění při namáhavém otáčení velkým volantem, nebo zápasení s řadící pákou, hlavně před rozjezdem a zařazením první rychlosti. Nebo neúnavný boj jejich pravé ruky při potřebě zapojit funkci motorové brzdy její velkou pákou, umístěnou uprostřed přední části autobusu. Byl jsem neskonale šťastný, když můj zájem pan řidič vypozoroval a dal mi pokyn, abych si posadil blíže k němu, což znamenalo plácnutí rukou na kryt motoru, na který jsem se měl posadit a být tak blíže u jeho osoby. Zadek se mi tak zahříval teplotou přenášenou z motoru. Moje pravá ruka se tak zachytila za ohrádku zde zřízeného místa a plochy pro lejstra o provozu autobusu a levá ruka se naopak chytila tyče za sedadlem řidiče. Nohy se tak dostaly co nejblíže k řadící páce. Dokonce mi mamka tvrdívala, že správné vyslovení písmene „ř“ u mě zaznamenala, když jsem pronesl slova, „sedneme si dopředu“. Ano byli to šoféři pan Kaiser z Mělníka a pan Šťastný z Boží Vody, kteří se na této lince obden střídali a znali všechny obyvatelé vesnice. V té době autobus sloužil i jako dopravce i různých předmětů, které na přání cestujících vždycky někde vhodně umístili. Další zvláštností této linky v jednom období bylo připojování vlečňáku v Dolní Zimoři při školní jízdě po 7. hodině při cestě na Mělník, kde ho opět odpojily a zpět zase připojily před odpolední jízdou kolem 15. hodiny, kdy ho zase v Zimoři odpojily a zde čekal do dalšího rána. Svoje celodenní cestování na této lince vždy ukončovali na Březince, kde měli své zázemí. A brzy ráno zas odtud vyjížděli ke svému střídání s druhým řidičem, kterého tak čekalo několik cest na Mělník a zpět až do dalšího dne ke svému plánovanému vystřídání.
