Článek
Nedílnou součástí této linky Mělník – Březinka byl i její průvodčí, pan Říha, který bydlel na Vehlovicích. Ten při poslední večerní jízdě z Mělníka, která byla před 17. hodinou na vehlovické zastávce předával svou výběrčí brašničku panu řidiči a mohl vystoupit a jít domů přespat. Druhý den, hned při první ranní jízdě opět čekal na zastávce a přebral si svoji funkci pana průvodčího. Pro mne cestování s mamkou k prarodičům bylo snad jediné, které jsem poznal při svém vzdálení z naší vesnice. Tak jsem poznal i jediný průjezd Prahou z autobusového nádraží Florenc, dále tramvají k vlakovému nádraží v Bráníku. Odtud pak vlakem dále. Při zpáteční cestě pak záleželo více na štěstí, jak jel z Prahy autobus do České Lípy a jaké nasbíral cestou zpoždění. Poslední možnost, jak se dostat večer domů byla linka, která odjížděla ze Želíz po 19. hodině a čekala na přijíždějící autobusy od Mělníka, kterých využívali poslední večerní cestující do svých bydlištích v tzv. našich opičích horách. Při naší smůle měl autobus jedoucí s námi od Prahy zpoždění a přípoj byla fuč. Tak nás čekala večerní hodinová procházka po silnici přes Šitol domů. Ale po prožitých několika příjemných dnů u dědy a babi nám připadala tato cesta jako příjemné ukončení dne. Pěší cesta nám tak utíkala při bzučivém zvuku telefonního vedení, které se vždy při blížícím se jejich sloupu zesilovalo a my věděli, ž máme za sebou další úsek cesty. V poslední rovince naší cesty jsme již jen vyhlíželi, kdy spatříme světlo z pouliční lampy, která svítila u vjezdu do kravína. A zvětšující se síla jeho světla nám představovala poslední metry našeho cestování při navrácení do naší vesnice, kam jsme se rády vždy vraceli.
Mamce se po roce prožité na mateřské po škole stýskalo, a tak si u babičky, která bydlela rovněž v obci vyjednala moje hlídání přes den a od školního roku 1963 – 64 opět vyjednala své učitelování na Liběchovské škole. Já jsem tak trávil dobu mezi sedmou až šestnáctou hodinou u babičky. Stejně tak svého vnuka Luboše hlídala i babička Novotná. Jejich domek byl v ulici o kousek níže. Tak jme všichni spolu trávili mnoho volného času.
Další následný školní rok jsem již jezdil s mamkou do Liběchova, kde mě mamka odváděla do školky. Byl to pro pár prvních dnů můj každodenní ranní pláč na cestičce mezi školou a školkou. Za pár dní jsem si na školku zvykl, poznal nové kamarády a na léta zde prožitá rád vzpomínám. Jen opětovné jízdy autobusem mezi domovem a školkou tak nejraději prožíval… Tak se po létech školky přibližoval i můj nástup do první třídy.
O posledních předškolních prázdninách navštívil mamku školní inspektor s nabídkou, zda by přijala místo ředitelky a zároveň i učitelky na dvojtřídní škole v Želízech. S podmínkou, že i já nastoupím do první třídy této školy, svoji novou funkci přijala. Já s nástupem do této školy poznal i nové kamarády ze Želíz a společně zde prošli 4 ročníky na této škole. Naše vesnice dále pokračovala svým zemědělským životem. Někteří obyvatelé již dojížděli za zaměstnáním do fabrik v okolí města. Naopak do vsi se přistěhovali noví zaměstnanci statku, kteří tak narušili poklidný život místních. I můj otec přešel pracovat na dubský statek, avšak pro špatné spojní za touto prací využíval pouze svoji motorku. Tak jsme ho doma měli v létě častěji. Naopak v zimě přijížděl zpravidla pouze na víkendy. Svůj pérák tak musel parkovat v dolní chodbě školní budovy. Na konci 70. let se tak vesnice dostalo trochu zájmu MNV, nebo byly k tomu donucena činností občanského sdružení. Dojde k opravám podlah v bývalé škole, opravě prodejny a opravy povrchu dolní ulice. Následně však můj otec dostává opět nabídku práce jako vedoucí hospodářství pro Želízy, kam spadá i naše vesnice a Zimoř. Nabídku přijímá, aby byl více doma a mohl se tak lépe věnovat své rodině. Pro možnost objíždění tohoto velkého hospodářství je mu přidělena jeho motorka Jawa 250kývačka, kterou může parkovat v chodbě u bývalé kanceláře sitenského statku. Avšak každé ráno odjíždí do Želíz, kde má svou kancelář s účetní paní Relichovou. Jeho příjezd je vždy, skoro pravidelně očekáván místními příslušníky VB, neboť je skoro jisté, že svojí jízdou bezelstně porušuje pravidla silničního provozu, jak ho každý znal. Má helmu zavěšenou na řídítkách, žádné brýle a v puse zapálenou cigaretu. Tak vypadala jeho běžná jízda po silnicích a polních cestách, když objížděl svěřené hospodářství.
Při srpnové okupaci v roce 1968 naši otcové sundají venkovní nápis upozorňující na prodejnu v obci, neboť se šíří zvěsti o rabování prodejen od příchozích okupačních armád Varšavské smlouvy. Jinak se tato událost do chodu obce více neprojevila. Jen informace z tisku, rozhlasu a televize udávaly důvody pro debaty mezi místními, hlavně v obchodě při čekání na pekaře, který třikrát týdně dováží do vsi pečivo. Stejně tak jsem je i třikrát týdně dováženo mléko. Ostatní trvalé zboží je do obchodu dováženo v termínech jejich závozů.
Rád vzpomínám na prázdninové odpolední dny, kdy se otec doma pro mě stavil a já s ním mohl prožívat odpoledne na polích, kde probíhaly hlavně žňové práce. Kde hektary dozrálých obilovin zdolával jediný kombajn CK-4, na kterém se střídají jeho kombajnéři pan Kovač a pan Kleinert do pozdních večerních hodin, co příroda a počasí dovolilo, aby zdolali co nejvíce hektarů narostlé úrody. Při takovéto celodenní práci, při polykání prachu to byli hrdinové těchto dnů. Na poli také čekal traktorista se svým strojem, aby poslední zrno při ukončeném pracovním dnu odvezl pod střechu stodol ve statku. Otec si nedovolil odjet z pole dříve než jeho poslední zaměstnanec. A tak na nás doma, do pozdních nočních hodin čekala mamka s přichystanou večeří. Jen den, kdy bylo špatné počasí, byl pro všechny dnem zaslouženého odpočinku, kdy prováděli jen opravy svých strojů.
Manželé Relichovi využívají dobrého vztahu s mým otcem a vedením státních statků, přičemž si naplánují postavení chaty na okraji naší vesnice. Kvůli získání vhodného pozemku pro její stavbu, který byl ve vlastnictví mého táty. Ten musí s rozdělením souhlasit, přičemž finanční vyrovnání z prodeje pozemků obdrží MNV Želízy. Časem je zde postavena první chata ve vsi, která její vlastníci dále používali i k trvalému bydlení. A jejich časem následná stížnost o obtěžování včelstvy mého otce jen rozesměje domorodce. Hlavně, protože ve stejném okruhu se naházejí i jiní včelaři. Jsou to Luňákovi a Hanykýřovi a žádný nemá svá včelstva označena pro své vlastnictví.
Koncem 70. let se ve vsi objevil i první chalupář, který si koupil dům čp. 12, původní dům rodiny Ducháčkových. Byl to pan doktor Karol Bernáth, současný primář ve Slánské nemocnici. Před tím dělal osobního doktora prezidenta Svobody, při své lékařské praxi v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Při posezení nám často vyprávěl, jak se do naší vlasti při válečném tažení s generálem Svobodou ze SSSR až do Prahy dostal. Zde se oženil a zůstal bydlet. V době zakoupení chalupy již pracoval jako primář ve Slánské nemocnici a při svém pozdějším důchodu, zde i trvale bydlel. Stal s tak místním lékařem mnohým obyvatelům obce. Při jedné velké jeho stavební akci byla naplánovaná výměna střešní krytiny na tomto domě. Tuto práci mu prováděl syn původních vlastníků Bohoušek Ducháček a obyvatelé dolní ulice mu přitom pomáhali vytvořením živého řetězu pro přesun nových tašek ze země na střechu. Tak vesnice žila svým klidným sousedským životem, který byl někdy komplikovaný příchodem nových statkových zaměstnanců, kteří mezi domorodé obyvatelé těžko zapadali.
Přesto to byla doba našeho klidného a bezstarostného mládí, kde jsme byli všichni kamarádi a spolu si hráli na prostranství u lípy nazývané „trávník“. Lípa sloužila jako zapikolovací strom při našich hrách na schovávanou v jejím okolí. Nikdo z našich rodičů neměl o nás obavy kde a co děláme, protože to bylo dáno touto klidnou dobou, která nebyla poznamenána tragickými událostmi a děním ve společnosti, jako doba dnešní přinášející trestnou činnost mládeže a jiné kriminality mezi dnešními obyvateli.
Také to byla naše klidná doba, kdy do vsi přijížděl pan Duchna ze Želíz se svým kinem a my všichni jsme ho netrpělivě očekávali. V zimě nám školní místnost sloužila pro hraní stolního tenisu na starém stole, který někdo někde sehnal. Hráli se pinčesové turnaje, na které se přidávali i naši otcové. Časem jsme si mi děti sběrem surovin vydělali peníze k zakoupení nového stolu. Na toto období rád vzpomínám a pokusím se zde dát dohromady domy a obyvatelé zde bydlící. Dům čp. 1, kde žila rodina Šestákova a jejich dcera provdaná Novákova s rodinou. V domě čp. 2, zde žila rodina Steinzcová, kde vychovali své tři děti, ze kterých ve vsi zůstává jejich dcera Danuše, provdaná Hanykýřová, které se zde tak starali o svá vnoučata a mé kamarády. V domě čp. 3 žije rodina Luňákova, provdaná dcera pana Vraného s manželem a dětmi Václavem a Janem, kteří v této době již studující v jiných městech. Dům byl prý kdysi místní hospoda. Sama má dost těžkou práci a manžela invalidního, který se max. hledí drobné práce u včel. Vedle své práce se snaží ještě doma něco vypěstovat na zahrádce. V letních měsících musí sušit i seno které potřebuje pro zimní krmení králíků, které po vykrmení a při pátku většinou mým otcem, na její přání zabitých, je zajištěno dost jídla pro syny, kteří se na víkend navrací ze studií domů. V sušení sena, jeho kopení a následný odvoz domů ji pomáhá můj otec a já. Děláme to jenom díky vřelým sousedským vztahům, kdy si otec vzpomíná na své začátky v zemědělství u jejího otce.
Dům čp. 4 byl přebudován na byty pro zaměstnance statku, kteří se zde často měnili. Roubenku s čp. 5 obývá pouze paní Přibylová za kterou většinou jenom dojíždí občas z Prahy jejich dcera provdaná Titěrová s manželem a vnoučaty Janem a Milanem.V domě čp. 6 žije rodina Hanykýřova, kde vyrůstají jejich synové a moji kamarádi Jirka a Milan. Dům čp. 7 vlastní rodina Tomkova s dcerou Květou. Dům čp. 8 již léty vlastní rodina Tietzová. Dům čp. 9 vlastní rodina Kubištova, kam však dojíždí někdy pouze pan Kubišta se synem Láďou. Jinak bydlí na Mělníce. V domě čp. 10 žije babička Veselá. Dům čp. 11 patří státním statkům a bydlí zde jejich zaměstnanci manželé Šopincovi se synem Štefanem. Na řadě je další dům, který má však čp. 24, který vlastní manželé Novotní a jejich provdaná dcera za pana Bohuslava s dětmi Vlaďkou a Lubošem. Dalším posledním domem v ulici je čp. 12, kde bydlí rodina Ducháčkova. Při cestě zpět nahoru je po pravé straně čp. 13, který někdy v této době kupuje od MNV Jaroslav Strnad s manželkou, kde vyrůstá jejich dcera Eva a později i syn Pavel. Další dům čp.14 vlastní manželé Kleinertovi a vychovali zde dceru a syna Václava.
Následně při této straně je bývala stodola Tietzů, která je jimi později odprodána a přestavěna na chatu manželů Šulcových. Následně přicházíme k domu, který po léta slouží jako prodejna potravin a má čp.16. Po ukončení prodeje pozdější době byl dům prodán MNV panu Buchlákovi. Při pokračování stále nahoru přicházíme kolem kalu k průjezdní silnici ve vsi a zabočením vpravo se přijde k roubence čp. 17, která není obydlená a nese jméno Kalinovna po svém původním vlastníkovi. Posledním domem vpravo při této silnici je další roubenka s čp. 19 rodiny Grohových, později Ryšlavých, kde vyrostla i jejich dcera Vladěnka, provdaná Brtková. Naproti přes silnici je další roubenka s čp. 20, patřící rovněž do rodiny Grohových. Při pokračující silnici zpět do centra máme v cestě roubenku čp.18 patřící rodině Strnadových, kde v poválené době vychovali i své děti Jaroslava. Josefa a Libuši, provdanou Šulovou. Dalším domem na této straně je za zatáčkou čp. 21, který patří rodině Zdobinských, dříve, před provdáním paní Zíbnerové. Po jejich domě přicházíme k autobusové zastávce, od které se přichází do školní zahrady s budovou bývalé školy čp. 26, kde má svůj byt rodina Veselých s bývalou svobodnou Marií Topičovou. Budova je ve vlastnictví MNV. Pak už se jen přichází do hospodářského dvora, kde má hlavní budova čp. 22, kterou opět pro své zaměstnance využívá státní statek. Bydlí zde rodina Sýkorova, později další rodina Indrákova, Sojkova, Stinkova a babča Galčíkova se synem Láďou. A později i jeho další obyvatelé na které si již nepamatuji… Dalším domem v tomto hospodářském statku je domek, původní prý za pana Vraného jako bydliště jeho hajného nese čp.23. V této době jej obývá paní Jarošová s dřívějším příjmením Prcůhová, která zde vychovala své tři dcery. Je to Lída, provdaná Grohová, Milena provdaná Miková a Aneša, provdaná Miková. Další domek v tomto dvoře je dům čp.25, kde bydlí rodina Tonkových.
Závěrem tohoto popsání vesnice se moc omlouvám těm, na které jsem zapomněl, nebo si nevzpomněl na jejich jména.
Tak jsme prožívali své šťastné a spokojené mládí, které jsme prožívali společně někde venku při svých společných hrách. A trestem od rodičů po svém nějakém osobním průšvihu byl tak vydán zákaz jít ven a byt s kamarády. To je rovněž rozdíl s dnešní dobou, kdy je naopak trest pro děti nařízené venkovní vyvětrání, nařízení vypnutí počítačů a odchodu do přírody.
