Článek
Proběhlý život mého táty,
obyčejného člověka té doby.
Životní osudy mého táty jsou sepsány a uspořádány podle dochovaných dokumentů, které hlavně upřesňují dobu po 2. světové válce, následné dění při jeho činnosti jako soukromého zemědělce a následných změn v pracovním a rodinném životě. Jsem asi poslední z rodu, kdo si pamatuje na jejich vyprávění o životě a společenském dění v této době.
Můj otec Stanislav VESELÝ se narodil 14.2. 1920 v obci Kanina Důl v čp.20 v rodině otce Josefa Veselého, narozeného v únoru 1887, truhláře, který pocházel z rodiny
Josefa Veselého, zedníka ze Stránky č.19 a matky Rozálie, roz. Hamplové ze Sedlce č.4.
Jeho matkou byla Marie Víznerová, nar. 8.12. 1887 z lože nemanželské, venkovská dělnice, dcera Anny Víznerové, z Dolu Kaninského č. 19, dcery Alžběty Víznerové, bytem tamtéž.
Narodil se jako druhé dítě po své starší sestřičce Marii. Po jeho narození se za pár let narodil jeho bratr Jaromír.
V místě jejich původního bydliště v Kaninském Dole prožívají společně svá mladé léta až do roku 1927, kde se jejich celá rodina přestěhuje do zakoupeného domu čp.10 v obci Sitné. Je to vesnička kde společně žijí občané české i německé národnosti. V obci je převážná část obyvatel tzv. domkařů, jejíž obživa spočívá v obdělávání svého malého políčka za pomoci své kravky, která jim vedle práce poskytuje i mléko k jejich obživě. Jejich otec zde vykonává truhlářské práce, které jim zajišťují další zdroj příjmu za kvalitní truhlářské výrobky. Děti tak společně pomáhají své matce v domácnosti, ale i prací na políčku.V této vsi navštěvují místní školu, která zde zajišťuje výuku pro žáky 1.stupně. Pro další 2. stupeň školní výuky již musejí docházet do školy ve Vysoké nebo v Liběchově. Vesnice tak žije poklidným životem všech místních obyvatel bez rozdílu jejich národnosti, či společenského postavení. Ve vsi je i větší hospodářský dvůr kde se během minulých, dávných dob vystřídalo mnoho jeho vlastníků. Během dějin tak ves spadala pod různá panství šlechticů. Z poslední doby patřil tento dvůr do vlastnictví kláštera Augustinů. Dvůr jim tak zajišťoval hospodářské výpěstky a jinou produkci tohoto hospodářství a vše dodával do jejich vzdáleného kláštera. Později byl tento dvůr dán do pronájmu panu Václavu Vranému, kupci z Vysoké. Toto je známo z církevních záznamů ze svatby jeho syna v roce 1922, kde tuto skutečnost uvádí do farní matriky. Během let se změní pronájem dvora v jeho odkoupení a jsou dány základy života rodiny Vraných s touto vesnicí. Syn Miloslav toto hospodářství rozšiřuje a stává se vlastníkem většiny okolních lesů a polností. I na tomto dvoře se táta se sourozenci a matkou podílel na zemědělských pracích, které jim zajišťovaly přilepšení k obživě rodiny. Ze svého majetku a postavení se pan Vraný po dlouhá léta vykonává funkci starosty obce. Když bylo budoucímu mému tátovi asi patnáct let umírá jeho otec. Přichází jim tak období, kdy jejich matka musí společně s dětmi zajistit jejich celodenní potřeby a obživu. Stanislav začíná vykonávat přidělené práce na hospodářství pana Vraného. Následně přichází šíření německého nacismu i do této vesnice, které názorově rozdělí obyvatelé na dvě strany. Začíná zde vzájemné prohlubování nenávisti mezi těmito skupinami. Po uzavření Mnichovské dohody se tyto represe vůči Čechům více stupňovaly. Zabráním a vytýčením hranic Sudet dnem 1.10. 1938, které se tak staly součástí Velkoněmecké říše se této vesnice těsně vyhnuly. Avšak písemným dopisem místních německých obyvatel zaslaným až k Hitlerovi se tato hranice rozšířila a od 24.11. 1038 byla i tato vesnice začleněna do oblasti vyhlášených Sudet a podléhala německým zákonům. V obci byla zavedena německá úřední pracovní povinnost a vydány českým občanům německé pracovní knížky „Arbeitsbuch“. Z této dochované německé pracovní knížky je tak poskytnuta informace, že od března 1936 je mladík, budoucí můj otec trvale zaměstnán u pana Vraného. Tato je mu vydaná dne 23.11. 1939 a záznamu v ní se dozvídáme i o jeho pracovní historii. Avšak již těchto, s přestávkami potvrzených prvních pěti pracovních let pod dohledem zkušeného hospodáře mu poskytlo mnoho rad a vědomostí, které mu pomohly v jeho následné zemědělské činnosti, za které byl panu Vranému vždy vděčný. Jejich vzájemný a slušný vztah započal již dříve, v období jeho mládí, když se s rodiči do vsi přistěhovali v roce 1927 do zakoupeného domu čp.10. Jejich věkový rozdíl 23 let jen napomáhal k získávání zkušeností a rad od staršího „kamaráda“, ale uctívaného majitele hospodářství. Tento vzájemný vztah mezi nimi pokračoval i po další roky jejich pracovního života při dění na jeho hospodářství. Výpomocné práce zde vykonávala jeho matka, starší sestra Marie a mladší bratr Jaromír. Všechny prováděné práce v péči o hospodářská zvířata či polní práce otci přinesly první získané znalosti a získání odbornosti pro následnou práci v zemědělství. V jejich kontaktech s rodinou v mnohém přispěly i děti pana Vraného, které byly o několik let mladší. Syn Miloslav se narodil v roce 1926 a dcera Milena se narodila v roce 1928. Takže oproti otci byly o 6 a 8 let mladší. Přesto i přes jejich majetkové rozdíly mezi nimi panovalo velké přátelství. Od doby, kdy tato vesnice byly přiřazena k Sudetům zde zavládla i německá úřední správa a někteří obyvatelé, kteří se hrdě hlásili k německé říší projevovali svoji nadřazenost.
Obec nese německý název „Zittnai“.
Po dovršení svého 16. roku života nastoupil do zaměstnání u místního majitele velkého hospodářství pana Miloslava Vraného, kterému v této době bylo 39 let. Dnem 16.3. 1936 začal u něho pracovat jako „pferdeknecht“ (ošetřovatel koní), tuto práci vykonával do 1.4. 1937. Po půlroční přestávce v této práci pokračoval i od 1.10. 1937 do 31.3. 1938 . U stejného majitele hospodářství začal pracovat i od 30.1. v pracovním určením jako „Land arbiter“ (pracovník v zemědělství) až do 18.6. 1941. Jeho další pracovní povinnost začíná 19.6. 1941, ale pracoviště již není v pracovní knížce uvedeno.
Období 2. světové války tak místní obyvatelé přežili v Sudetech. Při cestě z obce vedoucí do lesa byl strážní celní domek. Při svém vyprávění otec často vzpomínal jak prováděl pašování hospodářských produktů během noci s nůší na zádech a strachem v mysli, aby nebyl hlídkou přistižen. Tak se pašovalo do Čech. Pro práci na políčkách, které byly rovněž za hranicemi se tak museli úředně prokazovat vydanými propustkami. Až z přicházejících informací z frontových bojů se obyvatelé těšili na blížící se konec války. Při nadcházejících událostech roku 1945, když německá vojska utíkala i z této vesnice před Rudou armádou a ve spěchu odhazujíce svoje zbraně, zvednou je místní občané a utvoří zde 2.5. 1945 občanské hlídky, kterými si tak chtějí zajistit svoji bezpečnost a převzetí moci Čechů nad německými obyvateli obce. Situace se obrátila a ti, kteří si zde po léta uplatňovali nadřazenost německé rasy měli najednou strach a obavy z odplaty od Čechů. Místní zde tak nastolili novou vládu Čechů v obci. Na toto období otec často vzpomínal. Jak se zmocnili německých zbraní, hlavně pušek, kterých se po okolí mnoho válelo. Tak došlo ke změnám v obci a z Čechů se tak stali zastánci veřejného pořádku. Ano otci bylo 25 roků a byl rád, že se mohl konečně veřejně přihlásit a být hrdým Čechem. Očekávaného příchodu osvoboditelů se dočkají až 9.5., kdy přijela boji unavená a vyčerpaná Rudá armáda. Občané ji s radosti přivítali a poskytli jídlo pro vojáky a jejich koně. Na toto si opět otec často zavzpomínal, jak doprovázel Rusy a jejich koně pro jejich napájení k místním obecním studánkám, které byly od obce vzdálené. I místní museli pro vodu k nim jezdit s povozem. Po nutném odpočinku armáda odjíždí směrem ku Praze. Vesnici čeká nová poválečné období v očekávání lepší budoucnosti.
Takto jsou tyto události zaznamenány i v kronice obce.
Z občanů obce byla utvořena dočasná správní komise v čela s Jaroslavem Šestákem a začíná nový poválečný život jeho obyvatel.
Během času dochází k odsunu německých obyvatel a zabrání jejich usedlostí místními a přistěhovanými českými občany. Obec opět obnoví české pojmenování „Sitné“ a nadšeně vítá přicházejí nové obyvatelé.
Jedním z prvních cílů této komise je udělat pořádek v obci, kde ve své důslednosti a pro potřeby vyšších státních orgánů vydává občanům potvrzení. Tak je vydáváno POTVRZENÍ, které dostal i můj táta, ze které zde uvádím část citace: ……jmenovaný byl po dobu okupace v obci Sitné. Po celou dobu byl dobrým vlastencem, smýšlení vždy českého a nepracoval v ničem ve prospěch němců. Naopak potvrzuje, že pracoval proti okupantům a že jest státně spolehlivý.
Potvrzení vydáno dne 23.října 1945. Na jeho podkladě vydává dne 25.10. 1945 Okresní správní komise v Dubé Osvědčení o československém státním občanství.
I můj otec se rozhodne po zkušenostech v hospodaření u pana Vraného začít hospodařit ve větší hospodářské usedlosti a rozhodne si převzít usedlost čp.4 po odsunutých bývalých vlastníků rodiny Schöblových. Na této začal hospodařit s nejlepším svědomím a snaze hospodařit na svém jako mnoho ostatních a nových obyvatel této vesnice.
Úřadující MÍSTNÍ SPRÁVNÍ KOMISE v Sitné vydává mému otci dne 5.února 1946
List domovský. Byl to první dokument, který byl státem hromadně předtištěn a měl formu státní úřední listiny kam se dopisovaly pouze vydávající místní úřady a iniciály obyvatele obce. Všechny tyto listiny zde uváděné jsou dochované v orginále.
Otec je ohledně činnosti v myslivosti stále pod vlivem pana Vraného, který vlastní i svůj honební pozemek a přiměje ho ke složení zkoušek z myslivosti. Tyto zkoušky otec absolvuje dne 20.3. 1946 v České Lípě.
Při pokračujícím dobrém vzájemném vztahu otce a pana Vraného mu tento dnem 20.6. 1946 vystavuje POTVRZENÍ, kterým mu jako svému hostu povoluje prováděti myslivost ve svém revíru.
Dění v obci na fotografiích zachycuje jeho budoucí manželka Marie Topičová, která se do této vesnice dostala svým přídělem od Zemské školní rady, kterým byla vybrána k učitelské činnosti v poválečném pohraničí.
I v novém poválečném státě si tento dělá pořádek ve svých evidencích. Je vydán zákon
č. 29/46 Sb., který ukládá povinnosti pro nahlášení pracovní povinnosti. Na základě přihlášení je otci vydán PRACOVNÍ PRŮKAZ. Tento je dle zápisu na straně 4. tátovi vydán dne 10.11.1947. Na straně 6. této knížky zápis potvrzuje, že od roku 1945 je samostatný zemědělec. Tak od počátku nového poválečného státu se otec snaží být příkladným, poctivým hospodářem a mít ty nejlepší pěstitelské a chovatelské úspěchy.
Každý hospodář si své hospodářství a práci na něm většinou obstarával sám nebo s malou pomocí někoho z rodiny a příbuzenstva. Správný hospodář se posuzoval podle stavu svých koní, které byli jeho hlavní pomocníci při polních pracích. V tomto mu byli velmi nápomocni zkušenosti, které otec nasbíral při péči o koně na hospodářství pana Vraného.
Stanislav Veselý, jako soukromý hospodařící zemědělec na přidělené usedlosti čp. 4, kterému je stále z důvodu zemědělské výroby dopřáváno odkladu od základní vojenské přípravy se nakonec ve věku 27 roků musí nastoupit na její krátkou prezentaci.
Tuto absolvuje u armádní posádky v Litoměřicích v období mezi 3.11. 1947 – 3.1. 1948.
Díky tomuto zimnímu období, kde není zapotřebí žádná polní práce se jeho zastoupení v ošetřování hospodářských zvířat ujímá jeho příbuzní. Tím je o vše dobře postaráno.
Až na žňové práce bylo zapotřebí více pomocníků. Na tuto práci byly najímání převážně místní obyvatelé. O školních prázdninách mu také již pomáhá jeho budoucí manželka.
Toto období je opět zachyceno na dobových fotografiích ze žní roku 1948.
V roce 1949 se provádějí i změny ve státním uspořádání obcí. Od 1.2. je obec odejmuta ze správního okresu Dubá a je tak nově přidělena do správního okresu Mělník a doručovacím poštovním úřadem v Liběchově. Před tímto spadalo Sitné pod poštovní úřad Vidim.
Tímto je pro místní občany lépe dostupné veškeré úřední jednání a správa obce.
Až po těchto úředních změnách jsou konečně předávány přídělové dekrety na bývalé německé usedlosti svým novým majitelům a občanům obce. Na nich však již hospodaří od doby po odsunu Němců.
Při svém hospodaření a zhruba 4 roků práce na této usedlosti se tak otec dočká úředního potvrzení jeho přídělu. K tomuto získanému majetku je patřičně státem vypočítána cena k jejímu splácení a povinnost odvodu povinných dodávek státu.
Tento dekret je datován dnem 5.3. 1949, vydaný Ministerstvem zemědělství jako Přídělová listina na usedlost čp. 4 s pozemky o výměře 13,70 hektaru. Listina je podepsána předsedou národního pozemkového fondu, kterým byl pan Smrkovský se kterým se otec neplánovaně a osobně setká při svém novém budoucím zaměstnání u Státního statku Dubá. Zde si společně na tuto dobu zavzpomínají. I tento kdysi důležitý státní úředník upadl při změně politiky státu a jeho nových představitelů v nemilost a musel si najít své jiné uplatnění a opustit svůj úřad v Praze. Tak nastoupil do svého zaměstnání u Státního statku v Dubé.
K možnosti mít své soukromé hospodářství patřila již zmíněná povinnost splnění povinných dávek zemědělských produktů ve prospěch státu. Splnění těchto povinných státních odvodů bylo někdy z důvodu nepříznivého počasí pro kvalitní sklizeň dosti náročné.
Ale otec se vždy snažil své závazky splnit i nad povinný limit. Splnění těchto dodávek bylo ONV pečlivě kontrolováno a vyhodnocováno.
Tak tomu bylo i v roce 1950, kdy otec splnil své dodávky na 103 % za což obdržel od Okresního národního výboru v Mělníce písemné poděkování.
V závěru této děkovné listiny je již zemědělcům doporučována výhoda kolektivní práce s využitím mechanizačních prostředků v rámci JZD a správné pochopení těchto nových forem v zemědělství, jak nás učí KSČ pro ulehčení své práce ve prospěch celého národa.
Tak pokračovalo hospodaření mého otce i další následná léta. V tomto hospodaření rovněž pomáhal své matce na jejím zhruba hektarovém přídělu. Po další léta docházelo ke zvyšování povinných státních dodávek jak ze svého hospodářství, tak přídělu své matky. Tato v této pozdější době a pro svůj věk postižený nemocí, již nedokázala se plně svému hospodaření věnovat. Tak se jejich hospodaření stále více komplikovalo.
Rovněž tak se po únoru 1948 změnila představa o fungování soukromých zemědělců a vše bylo státním aparátem směřováno k zakládaní místních státních statků nebo JZD. Tak vznikl i místní státní hospodářství, jehož základem se stalo největší místní hospodářství pana Vraného. Tento byl pod politickým vedením úřadů nové vlády prohlášen za německého kolaboranta a veškerý majetek mu byl zabaven. Tento vlastník musel s rodinou ze vsi odejít. Jediný kdo zde zůstala byla jeho dcera, která se tak provdala za úředníka pana Václava Luňáka. Otec se jako jediný zastal pana Vraného při oceňování jeho majetku a nesouhlasil s nízkou účetní hodnotou zabraného majetku. Bohužel, jeho názor nikdo z přítomných nepodpořil. Tak otcův dlouholetý přítel byl novým, vládnoucím režimem a ohodnocením zabraného majetku postižen. Svoje hospodářství musel opustit a odstěhovat se pryč.
Pro otce a babičku tak vše dospělo až k jedinému možnému řešení jejich situace. Museli poslat žádost na Ředitelství státních statků v Mělníce, a to dopisem ze dne 14.9. 1957, aby se celé přidělené usedlosti čp 4 a polního přídělu babičky převzal tento státní statek.
Vlivem politické situace bylo převzetí přídělů odsouhlaseno a k sepsání listin o předání celého hospodářství bylo provedeno dne 18.10. 1957 o kterém byl proveden na MNV v Sitné níže přiložený zápis. Přítomni: Za MNV Sitné Marie Topičová, tajemník MNV
Za ONV Mělník Jiří Votruba, zástupce vedoucího pro výkup
Za státní statek Antonín Vocloň, vedoucí hospodářství
Karel Kamínek, ředitel Mělník
Předávající : Stanislav Veselý
Tímto zápisem je potvrzeno, že dodávky za rok 1957 jsou splněny. Živý inventář je pro nezájem statku oprávněn prodat jeho majitel.
Pracovní poměr pro Stanislava Veselého začíná dnem 1.1. 1958.
Tímto se ze soukromého zemědělce stal zaměstnanec Státního statku Mělník, zaměstnaný na hospodářství Sitné.
Manželství mých rodičů bylo uzavřeno dne 30.12. 1957.
Do nového roku 1958 vstupuje Stanislav jako ženatý a žijí ve služebním bytě přidělené jeho manželce při jejím příchodu do vsi na podzim roku 1945.
Od roku 1958 začal otec pracovat u místního hospodářství Státního statku Mělník. Vedoucím pracovníkem tohoto hospodářství byl Antonín Vocloň, který úkoloval potřebné práce a pověřoval otce dohledem na hospodářství v době jeho nepřítomnosti.
Avšak od počátku roku 1958 bylo ke Státnímu statku Mělník rovněž zahrnuto i jeho nové hospodářství Tupadly, kde bylo původně JZD, které však špatně hospodařilo.
Následně byl otec dočasně pověřen vedením tohoto hospodářství. Pro jeho vzdálenost od místa bydliště mu pro dojíždění byl přidělen jezdecký kůň, který byl ustájený v budovách hospodářství na Sitné, kde měl otec svůj trvalý pobyt v čp.26, což je budova školy a bytem v 1. patře jeho manželky, místní učitelky. Tato budova sousedí se vstupem na dvůr hospodářství místního statku, který zde vznikl po zabrání tohoto hospodářství pana Vraného.
Na tomto běloušovi každé ráno ze vsi odjíždí a později večer po prožitém pracovním dnu zpět domů navrací.
Až v červnu 1958 dostává dopis s vyúčtováním za předanou usedlost čp. 4.
Tento dochovaný úřední dokument nese datum 19.6. 1958 (tudíž až 8 měsíců po sepsání
zápisu o předání celé usedlosti), které proběhlo písemným zápisem dne 18.října 1957.
Úřední vyúčtování od Zemědělského odboru ONV k předané usedlosti bylo vypracované dne 19.6.1968. Zde nesouhlasí datum uváděného zápisu o předání usedlosti, kde je uváděno datum 18.června 1958. Zde je vypočítán částka k doplacení ve výši 11 396,58 Kč v nové měně. Není tudíž známé, jestli nějaký dokument chybí, (mezi 18. říjnem 1957 – 19.6. 1958) nebo došlo k uvedení chybného data ve vypracovaném ROZHODNUTÍ !!! Záhady té doby !
S tímto vyúčtováním otec nesouhlasil, bylo podáno proti němu odvolání napsané dne 28.června 1958. Zde poukázal na to, že je doplatek veliký a neodpovídá tomu, že byl předán pro účely státního statku. Platil by tak méně, kdyby si usedlost ponechal ve svém užívání.
I na lesních pozemcích, které kdysi patřily panu Vranému, kde měl svůj uznaný honební revír vzniká místní myslivecký spolek, jehož je otec členem. Tento spolek pořádá dne 13.12. 1958 v hostinci v Tupadlech svoji Poslední leč se zábavou. Této se otec účastní a domu se vrací až počátkem nového dne. Doma má napsaný lístek od své manželky, že večer si přivolala sanitku pro porodní bolesti. Tak se po zábavné noci příští dopoledne dozvídá o narození svého syna. Je 14.12. a moje maličkost je kolem 7,30 ranní hodiny na světě.
Až v mém prvním roku života se celá rodina jede fotit k odborníkům do fotoateliéru na Mělníce. Během času a dalších volných chvil mamka pořizuje naše další foto s tátou.
V novém hospodaření a pod vedením politické vládnoucí strany proběhlo mnoho voleb ke kterým se chodilo s povinným „nadšením“. Tak je vše zaznamenáno na dochovaných fotografiích z voleb dne 12.6. 1960, na které šli zaměstnanci statku společným průvodem.
Při svých pracovních povinnostech obcházel hospodářství a někdy si vzal k tomu i mne.
Od mého útlého věku bylo pravidelné navštěvování mělnického vinobraní a naše tam památečné focení u zde se vnucujícího fotografa.
Koncem roku 1960 dochází u otce k nějaké neshodě s vedením Státního statku Mělník, hledá si jiné pracovní místo. Toto najde u Státního statku Dubá, kde dostává nabídku pro práci vedoucího hospodářství Korce. Tuto nabídku přijímá a od nového roku 1961 se zde postupně seznamuje s provozem tohoto hospodářství. Na svém novém místě se seznamuje s novými místními pracovníky tohoto hospodářství. V zemědělství má již mnohaleté skutečnosti, které posbíral od svého dětství a pod dohledem pana Vraného. A další již v podobné pozici na Sitné a Tupadlech. Svými zkušenostmi tak si ihned u tamních zaměstnanců získává respekt. Tato místo vzdálené od svého bydliště mu však nedovoluje být denně u své rodiny. V místě má své zázemí pro přespávání a domů se dostává převážně až na víkendy. Pro toto dojíždění využívá během celého roku, v létě i v zimě svůj motocykl Jawa.
V zimním období bylo o těchto víkendech méně pracovních povinností a více času pro naše společné procházky u našeho bydliště.
Chvíle klidu a pracovního volna s rodinou se postupně snižují, nastává období jara a potřebné polní práce na které v novém hospodářství sám dohlíží a kontroluje. Tak se na svém novém místě musí více zdržovat i přes víkendy. Pro jeho rychlé místní snídaně tak hned po ránu kontroluje činnost slepičárny, kde posnídá čerstvě snesená vejce.
Na vedení statku Dubá poznává mnoho dalších lidí, např. pana Smrkovského, který kdysi úředně hromadně podepisoval přidělovací dekrety, tak jeho podpis i na otcovým přídělem k bývalé usedlosti čp. 4. V poválečných letech byl tento pán předseda Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství. V této nové, pozdější době, kdy byl i tento pán z politických důvodů ve svém úřadu pro vedoucí státní úředníky nežádoucí a nepohodlný odešel pracovat na Státní statek Dubá.
Končícím školním rokem 1961 musí s učitelováním skončit jeho manželka. Musí se více věnovat synovi, neboť jí již odpadla pomoc s péčí o syna, se kterou jí dočasně pomáhala tátova neteř, nejstarší dcera otcovi sestry.
V tomto roce zřejmě otec dostává z Finančního odboru rady ONV výzvu s upomínkou pro zaplacení dlužné částky k usedlosti čp. 4 na Sitné (není uschována).
Na tuto výzvu dne 2.10. 1961 sepisuje ODVOLÁNÍ (dosud uschované).
Zde se odvolává na skutečnost, že stát má celou usedlost od 1.10. v užívání. Zde je patrný rozdíl v uváděném odvolání, kde má stát usedlost v užívání od 1.10. 1957. Přitom provedený zápis o předání usedlosti je sepsán dne 18.10. 1957.
Jsou to nejasnosti, které nám dnes již nikdo nevysvětlí. Byla to doba asi chaotická.
Následné roky, které prožívá přes týden mimo domov, kam se navrací až na možný volný víkend se snaží co nejvíce věnovat své rodině. Rodina tak pro své bydlení stále využívá obecní byt v patře budovy školy čp. 26. Při návratu na víkend má otec hodně práce na naší zahradě a záhumence. Přes víkend taky musí překontrolovat stav domácího zvířectva o které se v běžném týdnu stará pouze jeho manželka. Pouze chovu včel se věnuje on sám a při víkendu ve snůškovém období se musíme všichni zapojit do stáčení medu.
Při práci na zahradě se najde i chvilka volna pro posezení a odpočinku při které nás zachycuje mamka. Rovněž se musí zastavit v domku u své matky, pozdravit se s ní a zjistit zda není potřeba u ní vykonat nějaké potřebné práce. Tento domek čp. 10 mu v srpnu 1962 převedla do jeho vlastnictví.
Od školního roku 1962/63 se jeho manželka, po krátké mateřské péči opět zapojuje do školního prostředí a navrací se zpět k učitelování. Nově tak začíná na škole v Liběchově. Tím se jí trochu komplice péče o syna, kterého jí přes den hlídá tchýně. Při víkendech, kdy otec přijede domů, tak společně obcházíme naši záhumenku na místech zvaná Lada.
Jsou to původní pozemky z vlastnictví babičky, která je společně s domem v roce 1962 převedla na tátu. Zde si otec rozmýšlí jak jednotlivé části oseje nebo osází.
Od následného školního roku 1963/64 je otec stále na Korcích. Nová změna je v tom, že již i já jezdím s mamkou do Liběchova kde mě každé ráno odvádí do školky.
Naše společné bydlení je stále v bytě v patře školní budovy. Na pozemku, bývalé školní zahrady, při zdi se sousedním pozemkem, vysadí taťka v roce 1963 dva malé proutky lip, které někde vydloubl u lesa. Jsem u toho přítomen a otec mi říká, že snad jednou, až vyrostou budou doplňovat další zdroj včelám za účelem jejich činnosti při medové snůšce. V té době je na návsi obce jedna historická lípa.
V čase mého výročí narození se většinou každoročně jedeme fotit do foto-ateliéru na Mělník.
Po několika odloučených roků, které přes týden prožívá na Korcích a domů se navrací na víkendy, což ale není běžným pravidlem. Jeho volné víkendy ovlivňují potřebné zemědělské práce na poli, které musí pokračovat i o víkendech, hlavně žňové práce, na které si pro svůj klid sám chce otec osobně dohlížet. Chce aby jeho spravovaná farma byla dobře hodnocena. Tak se i stane, že jsme i o víkendu doma s mamkou sami. Tento způsob našeho života již přestává být únosný. Otec tak o některých víkendech musí dohánět veškerou potřebnou práci doma, kterou začíná nestíhat. Rovněž se zhoršuje zdravotní stav babičky a nechce vše doma nechávat na mamce. Také jsou plánované nějaké zednické úpravy ve zděděném domě, potřebné učinit před naším možným přestěhováním. Tak začíná otec uvažovat o změně svého pracovního působiště. Hledá novou pracovní příležitost v blízkosti našeho bydliště.
Na ředitelství Státního statku Vysoká, které v minulosti převzalo všechny okolní farmy a vzniklo nové hospodářství Želízy je mu nabídnuta pozice vedoucího tohoto hospodářství.
Tak od roku 1965 se stává vedoucím hospodářství Želízy, ke kterému spadá hospodářství na Sitné a v Zimoři. Tímto se opět navrací do míst bývalého hospodářství pana Vraného a své bývalé usedlosti čp. 4. Jenže tyto historické budovy jsou již dosti zchátralé, neboť státní statek nevydal žádné prostředky na jejich údržbu. Nejstarší budova na usedlosti čp.4, stojící u silnice hrozí zřícením. Rovněž je nebezpečný i oblouk u vjezdové brány, který hrozí spadnutím. Tak dojde k rozhodnutí pro jejich zbourání. Ve vsi je již postaven nový kravín, nové sklady pícnin a silážní plata, která mají přispívat k nové době hospodaření. I s tímto faktem se musí otec smířit. Rovněž tak za jeho nepřítomnosti v minulosti došlo ke zrušení některých polních cest a rozorání mezí s cílem prosazovat moderní velkoplošného zemědělství.
Od jeho přechodu k tomuto zaměstnání jsme každý večer všichni společně doma. Pro objíždění celého hospodářství má otec přidělen služební motocykl Jawa-kývačka. S tímto motocyklem je ve svém okolí hlavně znám tím, že při jízdě má trvale zavěšenou povinnou přilbu na řidítkách, nenosí žádné brýle a v puse má většinou zapálenou cigaretu. Jeho takovéto jízdy jsou všeobecně známé a je tak často zastavován příslušníky VB, kteří mají ještě v Želízech svoji služebnu. Pravidelně při jejich zastavení dostává blokovou pokutu, při které se dohaduje, že má helmu u sebe, jak je napsáno v silničních pravidlech. Pouze na delší cesty si přilbu řádně upíná na hlavu.
Hlavně o školních letních prázdninách s ním trávím mnoho času při objíždění pracovníků na polích, kde hlavně probíhají žně. Svůj motocykl již nemusí parkovat v přízemí školy. Tento přidělený parkuje u kanceláře bývalého hospodářství Sitné v budově čp.22, která byla kdysi hlavní budovou z vlastnictví pana Vraného.
Z jeho bývalého působiště na Korcích se za tátou stěhují i někteří původní jeho zaměstnanci. Jsou jim přiděleny statkové byty na Sitné.
Výhodou jeho nynějšího působiště byla i možnost, že o pracovního volna místního kočího, pana Groha je možné využití koňského spřežení na naší záhumence.
Z pozice tohoto vedoucího je mu nabídnuta i účast na společných lovech Mysliveckého sdružení Liběchov, které má honební pozemky od Sitné po Liběchov, Ješovice a Rymáň.
Pro výkon myslivecké činnosti si musí nechat vystavit nový lovecký lístek, který se vystavuje a dále prodlužuje po třech letech. Ten je mu poprvé vystaven 31.5. 1966.
Po-té se účastní mysliveckých honů nebo naháněk. Zde má mnoho známých či kamarádů.
Po čase je přijat za člena tohoto sdružení. Tak se i já dostává k účasti na jejich lovech. Za
tímto účelem si kupuje i nové zbraně, které jsou zapsány do loveckého lístku.
Poslední prodloužení tohoto lístku zahrnuje roky 1978 až 1980.
Změnou svého pracovního místa má již více času pro práce na naší zahradě a záhumence.
Od začátku tohoto školního roku 1965/66 začíná své učitelské povolání jeho žena na škole v Želízech. Zde a v této obci je možné jejich společné setkání, kde místní škola a kanceláře hospodářství jsou skoro proti sobě a dělí je tak hlavní silnice procházející obcí. Někdy zde tak po ránu prohodí pár nutných informací. Otec se tam každé ráno dopravuje v časných hodinách na motorce a jeho manželka se synem přijíždí autobusem kolem 7. hodiny.
Při své veškeré práci si však otec udělá v září volno na opětovnou návštěvu Mělnického vinobraní. Je to naše jediná každoroční tradice kdy celá rodina vyráží do města.
Jednoho dne v pozdější době se bohužel stala nečekaná událost, kdy při odpolední návštěvě u babičky ji nacházíme v nehybném stavu. Zavolaný lékař záchranky uvádí, že prožila zřejmě mozkovou příhodu a následně ji odváží do nemocnice. Tam po čase po jejím trochu zotavení táta se sourozenci a rodinou probírá další možnosti pro péči či návrat babičky domů. Bohužel nikdo není schopen zajistit nad ní celodenní dozor pro její péči. Tak je nakonec rozhodnuto její umístění do Domova důchodců na Vidimi. Dům čp.10 zůstává tak prázdný a jsou tak naplánované zednických práce pro potřeby bydlení naší rodiny. Je to vybudování koupelny, přístavba verandy a opravy podlah. Při těchto mu nejvíce pomáhá manžel jeho sestry, strejda Vinařský z Chudolaz. Zde probíhají práce hlavně o letních prázdninách, kdy strejda každý den absolvuje cestu z Chudolaz na kole k nám. O patřičné jeho stravovaní se stará mamka, která má školní prázdniny.
Za babičkou do domova docházíme každou neděli. Někdy tak jdeme přes les a důl pěšky, někdy jedeme na motorce, přičemž já sedím na nádrži a mamka za tátou. Protože takto obsazení motocyklu odporuje pravidlům silničního provozu, tak jedeme raději cestou, kde méně hrozí možná kontrola. Z domova jedeme směrem k Šemánovicím, před kterýma odbočíme na cestu směrem k Dobřeni, ze které odbočíme k Dolní Vidimi. Z této silnice je odbočka do kopce na Horní Vidim. Cestou se většinou musí měnit na motorce přehřátá zapalovací svíčka, aby se mohlo v cestě dál pokračovat. S čím se již počítá a táta je má v kapse v zásobě. Jen vždycky nadává, že si přitom pálí prsty o horkou hlavu motoru.
Stále se počítalo s tím, že po jejím zotavení se bude moci vrátit k nám domů. A za tímto účelem se opravoval a domek pro naše společné bydlení. Bohužel osud tomu chtěl jinak. Babičku postihla i následná mozková mrtvice, která ji hodně omezovala pohyb a nutnou následnou péči o ni. Po tomto nemohla již být sama v domě bez dozoru, když rodiče chodili do zaměstnání. Vzpomínám si jak při každé naší návštěvě za ní v domově, byla spojena s jejím lítostivým pláčem. Bohužel, jinak nešlo zajistit její potřebnou péči.
Při jedné návštěvě během léta 1969 je tak naposledy vyfocena.
Krátce po ni nám babička dne 22.7. 1969 umírá ve svém věku 81 roků a 5-ti měsíců.
Po další roky a hlavně v létě se vedle svých povinností nezapomíná otec na pomoc paní Luňákové, hlavně při práci na senech. Tak nějak oplácí pomoc jejího otce z dob svého mládí.
K této potřebné pomoci otec úkoluje i mne, protože kluci Luňákové jsou moji kamarádi a od mládí spolu provádíme jak společné práce, tak zábavu a houbaření.
Mezi našimi rodinami panují vzájemné dobré sousedské vztahy, které se rovnají rodinné přízně a vzájemné pomoci z každé strany.
Pan Luňák je již více nemocen, jeho manžela je defakto na práci sama. Její synové jsou přes týden mimo domov na studiích. Otec má ve stálé paměti pomoc pana Vraného v dobách jeho mládí a začátku hospodářských prací pod jeho dohledem. V dubnu 1974 manžel paní Luňákové umírá. Protože vlastnil lovecké zbraně, jeho synové ještě nemají složené myslivecké zkoušky, tak formálně si otec tyto jeho zbraně nechává zapsat do svého loveckého lístku. Když později Jan splní tyto formality, tak mu zbraně po otci opět v červenci 1976 zpět předává. Vše je patrné ze zápisu v loveckém lístku.
Pod vedením mého otce dosahuje toto hospodářství výborných výsledků. Jako poděkování za tuto práci dostává otec pro svoji rodinu odměnu, kterou je rekreační pobyt v Bulharsku. Po schůzi státního statku se s tímto poukazem radostně vrací domů a sděluje nám, že počátkem srpna 1968 odjíždíme autobusem do Bulharska. Poukazem je nám určen pobyt ve vesničce Kiten, která ještě v této době nebyla vůbec známa. A tak se ve svých 10 letech poprvé dostávám s mamkou k moři. Otec zůstává doma, aby se věnoval chodu hospodářství. Po tomto pobytu u moře se zase vracíme domů k našemu běžnému rodinnému životu.
Ráno dne 21. srpna 1968 jako každý jiný pracovní den odjíždí na motorce do Želíz, kde má svou kancelář s paní Relichovou, která mu dělá účetní. Zde je však seznámen se skutečností, že po hlavní silnici projíždí nekonečná kolona aut, kde má i on problém tuto silnici přejet a dostat se tak do dvora kde má kancelář. Tak rychle telefonem obvolává možné místa kontaktu na pracovníky statku, aby do Želíz nejezdili pro zde zjištěné komplikace v dopravě. Tyto vojska států Varšavské smlouvy svým příjezdem mají potlačit a zabránit vznikající kontrarevoluci. Politický vývoj v našem státě se neděje dle představ SSSR a proto jej tak označí za kontrarevoluci. O tom co se děje v republice se rodiče dozvídají z poslechu rozhlasu a televize. Vedle toho se další zprávy dozvídají z poslechu u nás zakázané rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Mezi známými tak probíhá diskuze, kde je pravda.
Po těchto událostech se mění politické vedení státu. Otec dostává neodůvodněnou výpověď z pracovního poměru, neboť si pan ředitel chce na tuto funkci zaměstnat svého známého. Tento nový vedoucí je pan Živčák a dostává k tomuto místu i statkovou vilu v Želízech. Otec tuto celou situaci řeší s právníkem a proti výpovědi podává soudní žalobu. Soudem je přijatý rozsudek, který potvrzuje nezákonnost této výpovědi. Otec již ale dále netrvá na navrácení svého místa. Už ho zmáhá úkolovat a kontrolovat zaměstnance a nést za všechno odpovědnost. Podle soudu mu však má být poskytnuto jiné půlroční zaměstnání dle jeho výběru, ale platem vedoucího. Otec se tak s vedením dohodne, že bude vykonávat svoji práci v dílnách státního statku, které sídlí v Liběchově. Zde zná osobně plno dílenských pracovníků, kterým pomáhá při opravách strojů. Vedle toho si zde vyrábí mnoho věcí pro svoji potřebu domů. Tak si zde vyrobí třeba dílenský pracovní stůl, nástroje pro domácí zednické práce atd. Při tomto zaměstnání si ale hledá i jiné pracoviště. Tak nakonec uzavírá pracovní smlouvu s Mělnickým cukrovarem na práci ve skladu se kterou je moc spokojený a nenese žádnou odpovědnost. Do svého zaměstnání odjíždí autobusem ze Sitné po páté hodině a návrat má kolem 15,30 hod. Ve svém klidu, volných víkendech je tak s tímto zaměstnáním spokojený. Má tak dost volného času pro všechny svoje práce na zahrádce, domě či záhumence. Pro zdravotní komplikace manželky se žlučníkem je trochu narušen jejich společný život. Nakonec je nutný tento problém řešit operací s vyndáním žlučových kamenů, čím jsme si s otcem museli poradit bez mamky. Při tomto se opět projevily dobré sousedské vztahy s paní Luňákovou, která teď zase na oplátku pomáhala s naším jídelníčkem. Při své běžné práci a volném času se může otec i více věnovat svým včelkám. Tyto v roce 1973 při příznivém letním počasí, které napomůže, že včelstva dosahují výrazně větší snůšky medu. Naše mamka je při tomto létu na lázeňském pobytu v Karlových Varech po operaci žlučníku. Tak nám pomoc při stáčení nadměrného množství medu pomáhá vedle moji maličkosti i jeho švagr, strejda Vinařský. Za prodej medu a zisku více financí se otec rozhodne pořídit si pro svoji radost svého koně. Současná situace ve státě to již umožňuje a v minulých letech pro toto přání vystavěl s pomocí rodiny své sestry na dvoře našeho bydliště hospodářské zázemí, které mu poskytovalo možnost ustájení koně.
Tak jednoho dne tohoto roku přijíždí do vsi avie, kterou mu poskytnul s řidičem jeho zaměstnavatel, která přiváží asi čtyř měsíční hříbě se jménem Šarin. Tak přišel opět kůň do naší vesnice, což se stalo velkou pozorností všech obyvatel. A táta si tak splnil svůj sen, mít opět svého koně. Ještě do podzimu se muselo zajistit patřičné množství sena, které se dělalo každý rok. Teď ale ho muselo být mnohem více, aby pro něho vydrželo přes celou zimu. Pro jeho obživu a péči nám tak přibyla jedna nová domácí práce. Otec musí po ráno vstávat o něco dříve, aby zajistil celodenní potřeby koně, kterému se opět musí věnovat po návratu z práce.
Aby koni nebylo ve chlévě smutno, tak se přikoupilo i prasátko. Další starost a krmení navíc.
Když se mamka vrátila z lázní domů a toto zjistila, měla chuť se hned mezi dveřmi otočit a opět někam odjet. Ale neudělala to a za pár dnů byl se s tím smířila a otec jí říkával, že v důchodě bude mít doma na dvoře alespoň nějakou společnost. Za nějaký čas se už všichni
společně s koněm na dvoře fotí.
Z jeho myslivecké činnosti se dochovalo jen několik fotek, které byly pořízeny při ukončení myslivecké naháňky.
Školním rokem 1975/1976 končí mamka své celoživotní učitelské povolání. Následně se tak začátkem září dožívá 60 let a stává se z ní důchodkyně. Místo začátku dalšího školního dostala na rozloučenou od kolegyň rekreaci v Beskydách. Doma jsme s tátou sami a jen spolu děláme nutné podzimní práce na poli, příprava dřeva na zimní období a příprava včelstvech na zimu s jejím přikrmování.
Kůň nám tak dospívá a časem se začíná s jeho výcvikem v tahu a pod sedlem. Pro to otec shání potřebné kšíry a postroje. Tak já dostávám od táty první instrukce pro jeho osedlání, které začínáme bez sedla. Později táta sežene i sedlo a já absolvuji projížďky po okolí naší vesnice, nebo jedu lesy až ke strejdovi do Chudolaz, hlavně pro tažné práce koně na jejich políčku. Táta svou cestu do Chudolaz absolvuje na motorce.
Až během podzimu a zimy roku 1976, kdy je Šarinovi zhruba 3 roky si jen pro svůj pocit a foto táta usedne na něj. Tak probíhá otcův běžný denní rituál, který se hlavně točí kolem koně a jiných hospodářských zvířat. Co se nestačí udělat o všední dny, musí se dohnat o víkendech.
Otec se nemůže dočkat svého důchodového věku, kdy bude moc zůstávat společně s manželkou doma a budou společné vykonávat práce na své zahrádce a záhumence.
V patřičný termín podává žádost o rozvázání pracovního poměru.
Jeho zaměstnavatel mu odpovědí datovanou ze 4.12. 1979 odpovídá a souhlasí s rozvázáním pracovního poměru ku dni 15.února 1980 z důvodu jeho odchodu do důchodu.
Okresním výborem Českého svazu včelařů v Mělníce je mu dne 15.12 1979 uděluje čestný odznak VZORNÝ VČELAŘ za dosažené výsledky v chovu včel a za práci pro včelařskou organizaci.
Pro tátu nastává ten očekávaný den, kdy již není zaměstnancem, ale důchodcem, který nemusí ráno ve spěchu nakrmit koně a jít na autobus. Během dne si zvyká na nový klidný život, který si uspořádá podle svých potřeb a rozhodnutí.
Toho se však táta dlouho neužívá. Dne 28.2. se z ničeho nic v kuchyni skácí na podlahu. Všichni jsme doma a ihned se mu snažíme poskytnout pomoc k jeho probrání. Bohužel nic není platné. Zavolaný lékař konstatoval jeho smrt způsobenou mozkovou mrtvicí. Začíná nám velmi smutné období dalšího života bez táty. Jeho celý život tak proběhl během 60 roků a posledních14 dnů v důchodu na který se moc těšil a plánoval mnoho věcí pro šťastný život své rodiny.
Pro mne a mamku nastala doba kdy jsme se museli postarat o vše co měl otec na starosti.
Avšak prvotním úkolem bylo zajistit jeho pohřeb a účast pana faráře, který bydlel až v Libiši.
Po dohodě s ním jsem se musel postarat o jeho dovoz z Mělníka, kam přijel autobusem na místo poslední rozloučení, které proběhlo dne 4.března 1980 ve 14,00 hodin v českobratrském evangelickém chrámu Páně ve Vysoké. Zde se s ním přišlo rozloučit mnoho kamarádů a známých.
Když jsem v roce 2023 fotil tyto lípy, které již převyšují své okolí a při svém stáří asi 60-ti roků zdárně rostou oproti historické lípě na návsi. Tím pokračuje záměr mého otce, který je zde v roce 1963 vysadil. Ve svém vyprávění je tak uvádím jako „Veselého lípy“.
Na mého otce si v obci již moc lidí nepamatuje. Ale na jeho památku zde budou lípy růst a přispívat ke krase obce po další následná léta.
