Článek
Televizní předvolební debaty v roce 2025 se čím dál méně podobají místu, kde se rozhoduje o budoucnosti země, a čím dál více dramaturgicky připomínají reality show. Co mělo být intelektuální střetnutí koncepcí a argumentů, se změnilo na casting do „Vyvolených“. Kandidáti tam nebojují o nejlepší program, ale o to, kdo předvede delší úsměv, okázalejší gestikulaci, nebo se na obrazovce blýskne v lepším střihu obleku.
Debata jako estráda
Zatímco divák čeká racionální diskusi o dopadech inflace, energetické krize, či o tom, jak stabilizovat státní finance, kandidáti soutěží o titul mistra televizní estrády. Dnes už neplatí pravidlo „má nejlepší myšlenky, proto vyhrává“, ale spíše „má lepší show, proto zůstává ve hře“. Ze seriózní debaty o prioritách země se stal program, kde by si režisér klidně mohl na titulní obrazovku napsat: „Bonusová epizoda Big Brothera“.
Hospodářství – to oblíbené a těžce zkoušené téma – se v těchto debatách stává pouhou rekvizitou. Pojem ekonomie se používá pouze proto, aby v ústech politiků zněl učeně. Upřímně řečeno: kdyby kandidáti měli před kamerami hromadu akademických svazků makroekonomie a použili je místo toaletního papíru, výsledkem by bylo totéž. Oni by si dál předstírali čistotu – a ruce by jim přitom zůstaly špinavé.
Motoristé jako rukojmí
Symptomatická situace se ukazuje na konkrétních příkladech. Čeští motoristé roky upozorňují na drahé palivo, nesmyslné poplatky, permanentní šikanu na silnicích a stále horší kvalitu dopravy. Přesto v televizních debatách toto téma zapadne mezi výbuchy falešného smíchu, potlesk z publika a pohotové one-linery, které mají vyvolat zásah publikem místo řešení problému. Ve chvíli, kdy by měla přijít jasná vize, slyšíme jen šplouchání špíny – jeden kandidát hází odpovědnost na druhého. Vzniká obraz vozovky plné děr, účtů narvaných dluhy a občanů, kteří už jen nervózně hledají blinkr, aby odbočili z téhle nikdy nekončící frašky.
Reality show místo demokracie
Česká politická debata roku 2025 je megashow určená nenáročnému divákovi. Kritéria úspěchu se redukují na jednoduchou rovnici: kdo dokáže své soupeře překřičet, posouvá se do další „epizody“. Ti, kteří se pokusí o hlubší myšlenku a systematický návrh řešení, odpadají – protože „mají slabý stream“. Tady nejde o stát, ani jeho budoucí stabilitu. Místo soutěže programů sledujeme soutěž výrazů v obličeji.
A tak se kdysi vznešená aréna politické soutěže proměnila v kulisu levné televizní zábavy. Demokracie na obrazovce? Už dávno ne. Zůstala pouze dramaturgie podbízivosti, která slouží spíš ratingům než republice. Vítězí ten, kdo je hlasitý. Prohrává ten, kdo má k věci co říct.
A občan? Ten zůstává v hledišti. Se vstupenkou, kterou zaplatil svými daněmi, a s pocitem, že se místo reality dívá na špatně napsaný sitcom.
