Článek
Konec Země, tak jak ji známe, je nevyhnutelný a způsobí ho naše Slunce v rámci své přirozené evoluce. Nejde o žádnou spekulativní hrozbu, ale o jistý osud vzdálený miliardy let. Zhruba za 1 až 1,5 miliardy let se Země stane neobyvatelnou kvůli postupnému zesilování slunečního záření, které povede k vypaření oceánů a radikálním změnám klimatu. Veškerý život zřejmě zanikne dávno předtím. Konečné fyzické zničení planety pak nastane zhruba za 5 až 7 miliard let, kdy se Slunce rozšíří do fáze rudého obra a s největší pravděpodobností Zemi pohltí. Po této fázi se smrskne do podoby bílého trpaslíka, který bude pomalu chladnout v hlubinách vesmíru.
Než k tomu ale dojde, vstoupí na scénu nejspíš ještě jeden proces – zastavení deskové tektoniky. Hlavní příčinou, která by v budoucnu mohla tento proces ukončit, je postupné ochlazování zemského jádra. Pohyb tektonických desek je poháněn konvekčním prouděním v zemském plášti, které vzniká díky teplu z jádra (včetně tepla uvolňovaného rozpadem radioaktivních prvků). Jakmile Země vychladne natolik, že konvekční proudění ustane, pohyb desek se zastaví a planeta se prakticky stane geologicky mrtvou. Podobný vývoj už vidíme u menších planet, jako jsou Mars nebo Merkur, kde desková tektonika nikdy nefungovala nebo už dávno skončila.
Desková tektonika je klíčový proces, bez kterého by Země byla geologicky téměř neaktivním a nehostinným světem. Bez pohybu desek by neexistovala většina pohoří, zemětřesení ani sopečných oblastí, s výjimkou několika hotspotů, tedy míst, kde horký materiál z pláště proniká vzhůru. Co je ale důležitější, zastavila by se recyklace oxidu uhličitého a planeta by postupně zamrzla. Paradoxně, i když nám dnes zemětřesení a vulkanismus působí starosti a jsou příčinou mnoha obětí i škod, jsou to právě tyto procesy, které umožnily vznik a dlouhodobé udržení života na Zemi. Bez nich bychom tu jednoduše nebyli.
Postupné ochlazování zemského jádra je nevyhnutelný proces, který ale potrvá stovky milionů, možná i miliardy let. Lidstvo takové události nikdy nebude svědkem. Přesto je fascinující si uvědomit, jak křehká je rovnováha naší planety a že procesy, které vnímáme jako ničivé, jsou ve skutečnosti stavebními kameny naší existence.
Posuňme se ještě dál v prostoru i čase, k věcem tak vzdáleným, že nás opravdu trápit nemusí. Jestliže jsem výše psal, že Země i Slunce s jistotou zaniknou, pak asi není překvapením, že ani celý vesmír, tak jak ho známe, nejspíš nebude trvat věčně. Tři hlavní teorie o jeho konečném osudu popisují, jak by mohl zaniknout. Liší se především tím, zda bude vesmír pokračovat v rozpínání, nebo se jednou začne smršťovat.
Velké zmrznutí (Big Freeze) je dnes považováno za nejpravděpodobnější scénář. Vesmír se bude dál rozpínat. Hvězdy postupně spotřebují všechno své palivo, zhasnou a zanechají po sobě jen chladné, tmavé pozůstatky, jako jsou bílí trpaslíci nebo černé díry. Vesmír se stane temným a prázdným místem, kde se veškerá energie rovnoměrně rozptýlí. Nastane tzv. tepelná smrt vesmíru, kdy už nebude docházet k žádným významným fyzikálním procesům.
Velký stisk (Big Crunch) je opakem Velkého zmrznutí. Pokud by gravitace byla dostatečně silná, aby překonala rozpínání vesmíru, začal by se vesmír smršťovat. Veškerá hmota by se postupně stahovala zpět do jediného bodu. Hustota i teplota by rostly, až by se vesmír zhroutil do singularity, podobně jako se podle současných představ zrodil při Velkém třesku. Vědci ale dnes tento scénář považují za málo pravděpodobný.
A konečně Velké roztržení (Big Rip), které by nastalo, pokud by se rozpínání vesmíru stále zrychlovalo. Takové zrychlení by bylo natolik silné, že by postupně roztrhalo veškerou hmotu. Nejdříve by se rozpadly galaxie, pak hvězdy a planety a nakonec i atomy a subatomární částice. Vše by se rozpadlo na své nejzákladnější složky.
Existuje ještě takový „rebelský bratranec“ klasických konců vesmíru. Místo aby vesmír prostě skončil, tvrdí, že se veškerá hmota znovu zhroutí a odpálí nový Velký třesk – verzi 2.0. Jako když restartujete vesmírný počítač. Je to spíš exotická teorie než seriózní kandidát, ale hezky se hodí do party, když chcete scénář, ve kterém vesmír odmítá umřít a raději si dá další kolo.
Velký odraz (Big Bounce) je hypotetická možnost, že vesmír prochází opakujícími se cykly rozpínání a smršťování. Podle této myšlenky by po období rozpínání následoval kolaps, ale místo definitivního zániku by extrémní hustota a energie vyvolaly nový Velký třesk – nový počáteční okamžik a nový vesmír. Tento scénář by znamenal nekonečnou řadu vesmírů, které se rodí a zanikají v rytmu kosmických cyklů. Pro teorii Velkého odrazu ale zatím chybí přímé důkazy. Jde spíše o hypotézu, která se snaží propojit kvantovou fyziku se vznikem vesmíru.
Ať už vesmír čeká zmrznutí, zhroucení nebo nový začátek, jedno je jisté – nic netrvá věčně. A právě vědomí konečnosti možná dává smysl tomu, že bychom si měli vážit času, který máme.
Text vychází z mojí knihy Nosorožci a labutě.
