Článek
Pro národy s přístupem k moři, s otevřenými horizonty a historií zámořských objevů a obchodu, se svět stal hrací plochou, prostorem pro expanzi a vliv. Pro národ usazený hluboko ve vnitrozemské kotlině, obklopené horami a často pod vládou jiných, se perspektiva nutně liší. Naše topografie přispěla k formování specifického, někdy označovaného jako provinčního myšlení, myšlení lidí žijících spíše „na dvorku“ než na otevřeném pódiu světa.
Kotlina jako „dvorek“: Sevření a vnitřní svět
Pohraniční pohoří nejenže vytváří fyzickou hranici a obrannou hradbu; vytváří také pocit uzavřeného prostoru – „české kotliny“. Tento pocit uzavřenosti, může přinášet bezpečí a sounáležitost, ale zároveň může vést k vnímání domova spíše jako „dvorku“ – ohraničeného, dobře známého, ale odděleného od „velkého světa“ za horami.
Toto územní sevření přirozeně směřuje pozornost „dovnitř“. Vnitrozemský národ se intenzivně zaměřuje na svůj vnitřní prostor: na krajinu kotliny, na své řeky, města a vesnice, na vzájemné vztahy uvnitř této „mísy“. Rozvoj probíhá spíše dovnitř, intenzivněji, s důrazem na detaily a lokální specifika, než extenzivně směrem ven. Vzniká silná vazba na konkrétní místo, na „rodnou hroudu“, na známé údolí nebo les.
Absence obzoru: Vnitrozemský úděl bez mořského volání
Nejpodstatnějším geografickým faktorem přispívajícím k tomuto „provinčnímu“ pohledu je absence mořského pobřeží. Oceány jsou bránou do světa, zdrojem nekonečných horizontů a impulsem k objevování. Námořní národy jako Portugalci, Španělé, Holanďané nebo Angličané měli svou geografickou podstatu předurčenou k tomu, aby se vydávali na daleké plavby, zakládali kolonie, obchodovali napříč kontinenty a promítali svou moc globálně. Jejich myšlení bylo utvářeno obrovským, otevřeným prostorem moře a příležitostmi, které nabízelo.
Česká poloha takovou možnost nenabízela. Naše řeky vedou sice k mořím, ale cesta je dlouhá, závislá na jiných a nikdy nevedla k přímému kontaktu s nekonečným oceánským obzorem. Chyběla nám geografická možnost stát se mořskou velmocí, kolonizátorem nebo globálním obchodním impériem. Naše „kolonizace“ se omezovala na vnitřní – osidlování pohraničí, klučení lesů, rozvoj zemědělství a řemesel v rámci vlastní kotliny. Tento vnitrozemský úděl bez mořského volání přirozeně omezoval šíři geografické i mentální expanze.
Historie vazalů: Žít v cizím impériu
K tomuto vnímání přispěla i dlouhá historie, kdy české země byly často součástí větších říší (Svatá říše římská, Habsburská monarchie, tábor socialistických zemí pod vedením SSSR). Byli jsme „zeměmi Koruny“, ale korunními zeměmi v rámci většího celku, s rozhodovacími centry často jinde (Vídeň, Moskva). Ačkoli si české země po dlouhou dobu udržovaly specifická práva a instituce, naše zkušenost byla spíše zkušeností vládnout sobě (v rámci omezené autonomie) než vládnout jinýmnebo utvářet globální politiku. Byli jsme spíše vazaly, či přinejlepším rovnocennými partnery v rámci větší rodiny národů, než suverénními hráči na světové scéně s vlastními dobyvačnými nebo koloniálními ambicemi. Tato historická pozice v kombinaci s geografií dále posilovala spíše regionální a kontinentální zaměření, nikoli globální.
Dnes, kvůli této zkušenosti, věříme, že se opět rozhoduje jinde a že jsme vazalové. Brusel podle mnohých diktuje pravidla a my máme jen omezené možnosti, jak se tomu bránit. Znovu máme dojem, že naše rozhodování je pouze omezenou autonomií a že zlo je za horami. Pokud přece jen připustíme, že se jedná o společný evropský dům, dospějeme k názoru, že v něm máme jen garsonku, která sice není nejhůře vybavená, ale luxusní rozhodně není. V domě rozhodují Němci a další větší národy, které obývají pětipokojové byty.
Charakteristika „provinčního“ pohledu
„Provinční uvažování“ v tomto geografickém kontextu neznamená nutně zaostalost, ale i specifické vlastnosti. Tento specifický „provinční“ pohled se projevuje několika charakteristickými rysy. Dochází k zaměření na detail a kvalitu v rámci omezeného prostoru: když nemůžete dobývat svět, soustředíte se na to, co máte doma, což podpořilo rozvoj řemesel, zemědělství a později specializovaného průmyslu uvnitř země (např. sklářství, textilní výroba). S tím souvisí i opatrnost vůči vnějšímu světu, neboť historie ukazuje, že svět „za horami“ často přinášel spíše invaze a problémy než příležitosti k expanzi, což mohlo vést k určité zdrženlivosti, skepticismu a nedůvěře vůči velkým, vnějším silám.
Dalším rysem je absence imperiálních ambicí; chybí historická zkušenost vládnutí nad jinými národy nebo správy vzdálených území, což odlišuje české historické vědomí od vědomí bývalých koloniálních mocností. A v neposlední řadě se projevuje silná vazba na konkrétní krajinu; identita je více spojena s „dvorkem“, s konkrétním údolím, horou nebo městem, než s abstraktním konceptem globální moci nebo vlivu.
Geografie České republiky – zejména sevření v kotlině, absence mořského pobřeží a pozice v centru Evropy vedoucí k historii vazalství a nárazníkového státu – zásadně přispěla k formování specifického vnímání světa a sebe sama. Vytvořila prostředí, kde se pozornost přirozeně soustředila „dovnitř“, na „dvorek“, a kde chyběla geografická a historická příležitost k zámořské expanzi a globální dominanci, jež charakterizovala národy s jinou geografickou zkušeností. Toto „provinční myšlení“ není slabinou, ale spíše odrazem našeho specifického geografického a historického osudu – osudu národa usazeného v srdci Evropy, který se učí žít intenzivně a hluboce v prostoru, který mu byl dán. Je to další vrstva komplexního vztahu mezi námi a naší geografií, neúprosným společníkem, který neustále formuje náš příběh.
Poznámka: Text vychází z knihy Srdce, Kotlina a Hradba: Pomsta a zajetí geografie: Příběh Česka.
