Šedá labuť: Když riziko není úplně černé, ale ani bílé

V oblasti rizik a nejistoty se často setkáváme s rozlišením mezi známými neznámými (known unknowns) a neznámými neznámými (unknown unknowns). Koncept známých neznámých popisuje rizika, o kterých víme, že existují, ale neznáme jejich přesný rozsah, načasování, nebo všechny detaily jejich dopadu. Víme, že něco nevíme, a můžeme se na to alespoň částečně připravit – například víme, že může přijít silné zemětřesení, ale nevíme, kdy a jak přesně bude silné. Naproti tomu neznámé neznáméjsou rizika, o kterých vůbec netušíme, že by mohla existovat. Jsou zcela mimo náš rámec poznání a představy. Nevíme, že něco nevíme, a právě tyto události, proslavené výrokem bývalého amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda, mají potenciál způsobit největší otřesy, protože jsme na ně absolutně nepřipraveni. Schopnost rozlišit mezi těmito kategoriemi je klíčová pro efektivní řízení rizik a pochopení toho, proč některé kolapsy dokážeme předvídat, zatímco jiné nás zcela zaskočí.

Zásadní rozdíl mezi těmito dvěma koncepty tedy spočívá právě v míře předvídatelnosti. Zatímco černá labuť je podle Taleba z definice naprosto nepředstavitelná a leží mimo jakákoli racionální očekávání založená na minulých zkušenostech, šedou labuť lze na základě dostupných dat a analýz identifikovat jako potenciální hrozbu.

Šedá labuť: Známe, ale ignorované riziko

Na rozdíl od černé labutě, šedá labuť není produktem „neznámých neznámých“ (unknown unknowns), ale spíše „známých neznámých“ (known unknowns). To znamená, že si jsme vědomi existence určitého rizika a jeho potenciálně závažných dopadů, ale buď podceňujeme jeho pravděpodobnost, nebo se na něj z různých důvodů nepřipravujeme.

Charakteristiky šedé labutě:

Příkladem šedé labutě by mohla být finanční krize z roku 2008. Mnoho ekonomů a analytiků varovalo před riziky spojenými s hypotečními úvěry a komplexními finančními deriváty. Hrozba byla tedy do jisté míry známá, ale byla široce ignorována nebo podceňována až do chvíle, kdy se systém zhroutil. Dalšími příklady mohou být rozsáhlé přírodní katastrofy v oblastech s historicky doloženou seismickou aktivitou nebo pandemie, na jejichž možnost odborníci dlouhodobě upozorňovali.

Někdy bohužel čelíme situacím, kdy si jsme rizika vědomi, ale přesto se na ně nedokážeme připravit. Můžeme to nazvat „Sieberův scénář 21“ – stav, kdy hrozbu známe, ale nepřipravíme se, protože se nám zdá příliš děsivá, nepředstavitelná, nepříjemná, nebo špatně vyhodnotíme její pravděpodobnost. Přesně to se stalo před olympiádou v Mnichově v roce 1972. Psycholog Georg Sieber byl požádán, aby připravil scénáře možných hrozeb pro hry. Vytvořil jich 26, přičemž scénář číslo 21 detailně popisoval situaci, kdy palestinští ozbrojenci proniknou do olympijské vesnice, vniknou k izraelské výpravě a budou vraždit nebo brát rukojmí. Organizátoři se však raději upnuli k představě veselých a bezstarostných her a bezpečnostní opatření podcenili. Když se scénář 21 tragicky naplnil, zemřelo 11 izraelských sportovců, 5 teroristů a 1 člen západoněmecké policie. Mnichovský policejní prezident následně připustil, že police byla nepřipravená. I tohle byla šedá labuť. Nebyl to nosorožec – nebylo jisté ani vysoce pravděpodobné, že se to stane. Nabyla to ale ani černá labuť – mohlo se to stát a vědělo se o tom, že tu je určitá míra pravděpodobnosti, že se to stane.

Ačkoliv je pojem černá labuť synonymem pro naprostou nepředvídatelnost, ve skutečnosti se velká většina událostí, které za černé labutě označujeme, po bližším prozkoumání a s odstupem času jeví spíše jako šedé labutě. Důvod je prostý: svět je plný opakujících se cyklů a latentních hrozeb, které se sice nedají přesně načasovat, ale jejich existence je nám dobře známa.

Vezměme si například supervulkány, ničivé pandemie, rozsáhlé války, dopady meteoritů, revoluce či zhroucení států. Nejde o jevy, které by se v historii lidstva nestaly, nebo které by byly zcela mimo naše chápání. Naopak, tyto události se neustále cyklicky opakují v různých podobách, intenzitách a na různých místech. Víme, že k nim dojde, ale jen málokdy dokážeme přesně určit, kdy se to stane, kde to bude a jaký bude mít konkrétní průběh. Právě tato nejistota v čase a přesném rozsahu je odlišuje od skutečných černých labutí.

Ty pravé černé labutě by musely být události tak bizarní a neočekávané, že by překračovaly hranice naší představivosti – například zjevení se mimozemské civilizace s úmyslem nás zdanit, mutace lidstva do podoby mluvících brokolice, nebo náhlé a nevysvětlitelné vypnutí veškeré gravitace na Zemi, což by naše aktuální chápání fyziky dokonale rozmetalo. Tyto bláznivé scénáře nám pomáhají ilustrovat skutečný význam nepředvídatelnosti, který je pro většinu historických kolapsů příliš silným označením.

Jak jsem se pokusil nastínit v mém předchozím článku, kategorie černých labutí a šedých nosorožců nejsou pevné a neměnné. Ve skutečnosti bychom mohli mluvit o „padesáti odstínech šedi“, které rozostřují hranice mezi zdánlivě nepředvídatelným šokem a známou, byť podceňovanou, hrozbou. Je to spíše spektrum. Hranice mezi černou a šedou labutí nikdy nebude zcela zjevná. Co se pro jednoho jeví jako naprosto šokující, pro jiného, informovanějšího pozorovatele, může být předvídatelným, byť nepříjemným vyústěním. Podobně bychom analogicky mohli očekávat, že šedý nosorožec může být různě tmavý – tedy různě naléhavý a zjevný. Jeho tmavost se odvíjí podle stupně jeho naléhavosti (už se přiblížil a buší na dveře), nebo podle toho, jak moc je jeho dopad ničivý. Rozpoznání, zda se plíživě blíží světle šedý nosorožec, nebo zda je téměř černý nosorožec už za rohem a hrozí katastrofou, je klíčové pro naši schopnost včasné reakce. A to vyžaduje nejen data, ale i schopnost je interpretovat a jednat podle nich.

Text s malými úpravami pochází z mé knihy Nosorožci a Labutě: Minulé a budoucí kolapsy Česka.