Článek
Geopolitická krajina 21. století se vyznačuje hlubokými ideologickými a mocensko-politickými konflikty. Alexandr Dugin, Vladimir Putin a Donald Trump jsou příkladem různých, ale vzájemně se prolínajících autoritářských proudů, které zpochybňují globální status quo. Zatímco Dugin poskytuje ideologický základ pro ruskou expanzi, Putin ji realizuje pragmaticky. Trump naproti tomu projevuje znepokojivý obdiv k autoritářským formám vlády a svou politikou přispívá k destabilizaci západních aliancí. Tento esej analyzuje ideologické, politické a geopolitické důsledky těchto tří aktérů a klade si otázku, zda se Trump svým proruským postojem dlouhodobě nepřepočítává.
Definice: Symbiotický neofašismus
Termín „symbiotický neofašismus“ popisuje politickou dynamiku, v níž se autoritářské, nacionalistické a expanzionistické ideologie upevňují prostřednictvím vzájemného posilování politických aktérů a ideologických vůdců. Výsledkem není centralizované hnutí v klasickém smyslu historického fašismu, ale spíše flexibilní síť, v níž se političtí vůdci, teoretici a jejich stoupenci vzájemně legitimizují a radikalizují. Tato symbióza vede k:
Ideologické posílení:Teoretici jako Dugin poskytují intelektuální ospravedlnění autoritářské expanze.
Pragmatická realizace: Politici jako Putin tyto myšlenky uvádějí do praxe v reálné politice tím, že podporují demontáž demokracie, nacionalismus a geopolitickou expanzi.
Globální ohlas:osobnosti jako Trump přizpůsobují autoritářské metody a destabilizují stávající demokracie, přičemž se stýkají s dalšími autokratickými aktéry.
Tento vzájemný vliv nejen posiluje autoritářské režimy, ale také oslabuje liberální světový řád tím, že zvyšuje nejistotu a destabilizuje geopolitická spojenectví.
Úvod
Světový řád se v posledních desetiletích stále více polarizuje. Liberální hegemonie západního typu je pod tlakem, zatímco alternativní mocenské bloky, zejména Rusko a Čína, rozšiřují své zóny vlivu. V tomto poli napětí hrají rozhodující roli ideologické narativy.
Alexandr Dugin je nejvýznamnějším představitelem ruského neoeurasianismu a jeho spisy představují ideologický plán pro agresivní zahraniční politiku Ruska. Jeho myšlenky charakterizují nejen nacionalistické kruhy, ale i část ruského vedení. Ačkoli Vladimir Putin tyto koncepce nikdy oficiálně nepřijal, využívá je právě k mobilizaci nacionalistických sil a k legitimizaci svého expanzivního kurzu, zejména vůči Ukrajině.
Donald Trump se zároveň v USA etabloval jako politická osobnost, která otevřeně sympatizuje s autoritářskými styly vedení. Jeho útoky na demokratické instituce, podpora kultu kolem vlastní osoby a opakovaná kritika tradičních spojenců USA, jako je EU a NATO, mají zásadní dopad na geopolitickou stabilitu.
Nedávný skandál mezi Trumpem a ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským v Oválné pracovně 28. února 2025 ukazuje, že se tato dynamika prohlubuje. Zdá se, že Trump, který již během svého prvního funkčního období zaujímal k Rusku ambivalentní postoj, nyní aktivně usiluje o odklon od dosavadní politiky USA vůči Ukrajině - což je okolnost, která posiluje Putinovu pozici a zároveň podkopává transatlantickou jednotu.
Tento esej analyzuje ideologické a geopolitické vazby mezi Duginem, Putinem a Trumpem, zkoumá jejich motivy a důsledky a klade hlavní otázku: Vede Trumpův obdiv k autoritářským formám vlády ke strategickému omylu, který dlouhodobě oslabuje USA a Západ?
1. Alexandr Dugin jako ideolog a architekt neoeurasianismu
Alexandr Dugin je jednou z nejvlivnějších postav ideologického zdůvodňování ruské expanze a mocenské politiky. Jeho geopolitická filozofie, založená na konceptu neoeurasianismu, představuje Rusko jako centrum nezávislé, ortodoxní civilizace, která se musí prosadit proti liberálnímu Západu. Dugin interpretuje svět prostřednictvím kontrastu mezi talasokracií (mořská mocenská civilizace, reprezentovaná USA a jejich spojenci) a tellurokracií (pozemní mocenská civilizace, vedená Ruskem).
Duginova vize je jasná: Rusko by mělo v Eurasii vystupovat jako hegemonistická mocnost a vyřadit ze své sféry vlivu všechny prvky liberálního Západu. Ukrajinu nepovažuje za legitimní stát, ale za součást ruského prostoru, který je třeba „zachránit“ před vlivem Západu. V posledních letech posloužily jeho spisy, zejména „Základy geopolitiky“, jako intelektuální základ pro ruskou anexi Krymu (2014) a vojenskou invazi na Ukrajinu (2022). Duginův vliv na ruskou politickou elitu, zejména v nacionalistických a vojenských kruzích, dále posílil Putinovu mocenskou politiku.
Zároveň zůstává Duginův přímý vliv kontroverzní. V roce 2014 byl propuštěn z Moskevské státní univerzity a ne vždy hraje oficiální roli ve vládní politice. To naznačuje, že jeho vliv je spíše nepřímý a ideologický, než aby přímo ovlivňoval strategická rozhodnutí.
Duginova ideologie obsahuje řadu neofašistických prvků, jako jsou ultranacionalistické historické mýty, oslava imperiální expanze a jasné odmítání liberálních a pluralitních hodnot. Jeho myšlení se orientuje na extrémně pravicové teoretiky, jako byli Julius Evola nebo Carl Schmitt, jejichž koncepty přenáší do rusko-eurasijského kontextu. Od klasických fašistů se však liší svou postmoderní strategií: namísto přímých masových hnutí usiluje o kulturní a geopolitickou hegemonii.
2. Putinova mocenská politika a její pragmatická aplikace Duginových myšlenek
Vladimir Putin nikdy oficiálně nepřijal Duginovy geopolitické teorie jako státní doktrínu, ale zjevně je začlenil do své expanzivní, nacionalistické a protizápadní politiky. Putin přijal myšlenku, že Rusko se musí postavit Západu jako nezávislá civilizace. Tento postoj se projevil zejména v:
- Líčení Západu jako dekadentního a morálně zkrachovalého.
- Zpochybňování ukrajinské státnosti, někdy za použití slov připomínajících Dugina.
- Systematická rehabilitace ruských imperiálních tradic.
- Aktivní oslabování západních institucí, jako je NATO a EU.
Putinova politika není čistě ideologicky motivovaná, ale spíše vysoce pragmatická a oportunistická. Ideologický základ Duginových teorií slouží především k mobilizaci nacionalistických a konzervativních kruhů v Rusku. Zejména po zahájení války proti Ukrajině zesílila rétorika existenciální konfrontace mezi Ruskem a Západem s cílem zajistit si vnitropolitický souhlas a prezentovat válku jako historickou nutnost.
Klíčovým momentem této ideologické mobilizace byl Putinův plamenný projev v předvečer invaze 21. února 2022, v němž označil Ukrajinu za umělý stát, zpochybnil legitimitu její vlády a prohlásil, že NATO ohrožuje existenci Ruska. Tento projev nebyl jen geopolitickým zdůvodněním, ale jasným ideologickým vyhlášením války Západu a přímou realizací Duginova narativu o Ukrajině jako „Západem ovládané entitě bez vlastní identity“.
Z dlouhodobého hlediska bude mít tato politika dopad na geopolitické uspořádání. Vzestup Číny jako ekonomické a vojenské supervelmoci a klesající efektivita globálních institucí, jako je OSN, ukazují na vývoj, který by mohl posílit Putinovu vizi multipolárního světového řádu. Pokud bude tento trend pokračovat, Rusko by mohlo dále posílit svou pozici, zejména pokud dojde k oslabení západních aliancí.
3. Úloha ruské pravoslavné církve: kanonizace války
Klíčovým faktorem ruské geopolitické strategie je Ruská pravoslavná církev (RPC), která slouží jako zesilovač imperialistické politiky Kremlu. Za patriarchy Cyrila I. se církev stala ideologickým pilířem ruské expanze. Ospravedlňuje válku jako duchovní boj proti Západu a hovoří o nutné obraně tradičních hodnot. Je třeba zdůraznit zejména následující aspekty:
- Náboženská legitimizace války: Církev popisuje ruský útok na Ukrajinu jako boj za pravoslavnou jednotu proti Ukrajině infiltrované západní dekadencí.
- Morální delegitimizace Západu: Ruská pravoslavná církev prezentuje Západ jako morálně zkažený, zejména prostřednictvím šíření liberálních hodnot, práv LGBTQ a feminismu.
- Podpora armády: kněží žehnají ruským vojákům, zbraním a tankům. Cyril slíbil, že padlí vojáci budou považováni za mučedníky a jejich hříchy budou odpuštěny.
4. Donald Trump a jeho obdiv k Putinově autoritářské politice
Trumpův politický styl vykazuje fašistické tendence, zejména v rétorice kultu vůdce, politice obětního beránka a cíleném podkopávání demokratických institucí. Ačkoli byl dlouho považován za pouhého autoritářského oportunistu, mobilizace jeho příznivců prostřednictvím šturmu Kapitolu 6. ledna 2021, cílená podpora polovojenských skupin, jako jsou Proud Boys, a založení hnutí MAGA vykazují jasné revoluční rysy. Tyto prvky naznačují, že Trump nejen využívá institucionální struktury, ale aktivně buduje hnutí, které podkopává demokratické principy a je připraveno použít násilí jako prostředek politického prosazování.
Jeho poslední eskalace v Oválné pracovně z 28. února 2025, kdy bezhlavě zaútočil na ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a zmařil plánovanou rámcovou dohodu o nerostných surovinách, opět podtrhuje Trumpovy geopolitické priority. Místo aby Ukrajinu podpořil jako spojence, učinil Zelenského osobně odpovědným za válku a obvinil ho z nedostatku vděčnosti vůči USA. Tento vývoj ukazuje, že Trump aktivně usiluje o obrat v zahraniční politice USA, který nepřímo zvýhodňuje Rusko a podkopává transatlantickou jednotu.
Trumpovo chování v Oválné pracovně vyvolalo okamžité geopolitické reakce: Evropské hlavy států Zelenského podpořily, zatímco Rusko napětí mezi USA a Ukrajinou uvítalo. Bývalý ruský premiér Dmitrij Medveděv se Zelenskému vysmíval a eskalaci považoval za „důkaz úpadku západní solidarity“.
Trump obdivuje Putina nejen z osobní fascinace mocí, ale také z populistických důvodů. Jeho základna ho vnímá jako postavu, která se staví proti politickému establishmentu, což posiluje jeho rétoriku namířenou proti demokracii a institucím. Tento obdiv se projevuje např:
- Zničení západních institucí: Trump systematicky útočí na NATO a EU, což přímo nahrává Putinovým strategickým zájmům.
- Odmítnutí Ukrajiny: Jeho poslední prohlášení a neúspěch schůzky se Zelenským ukazují na radikální odklon od předchozí politiky USA vůči Ukrajině.
- Pochybnosti o demokratických principech: Jeho útoky na tisk, soudnictví a celý státní aparát (prostřednictvím DOGE) odrážejí Putinovy metody a ukazují autoritářský vývoj v domácí politice USA.
5. Přepočítává se Trump obdivem k Putinovi?
Trump se možná přepočítal, když předpokládal, že může Putina využít jako partnera pro vyjednávání, protože Putin používá Trumpa jako nástroj, ale nepovažuje ho za spojence. Poslední eskalace se Zelenským rovněž mění geopolitickou rovnováhu. Pokud bude Trump svou politikou nadále veřejně delegitimizovat Ukrajinu a dále oslabovat NATO, mohlo by to povzbudit nejen Rusko, ale i Čínu k prosazování územních nároků silou. USA stále více ztrácejí svou roli garanta západní bezpečnosti, což by v dlouhodobém horizontu mohlo vést k destabilizaci světového řádu. Tento vývoj vyvolává otázky, zda Trumpův impulzivní styl zaměřený na dominanci nakonec neohrozí globální bezpečnostní architekturu - s potenciálně nevratnými důsledky.
