Článek
Alexandr Dugin nemá žádnou oficiální mocenskou pozici a neexistují důkazy, že by Putin nebo nejvyšší vedení Ruska systematicky studovali jeho díla. Přesto jeho myšlenky kolují v mocenských kruzích:
- Mezi nacionalisticko-pravoslavnými oligarchy, kteří v něm vidí intelektuální ospravedlnění svých geopolitických ambicí,
- V armádně-zpravodajském komplexu, kde jeho myšlenky „hybridní civilizační války“ nacházejí odezvu,
- V pravoslavném kléru, který se v Duginově světovém názoru cítí potvrzen ve svém odmítání liberálního Západu.
Kreml se na Dugina nemusí oficiálně odvolávat, aby ho využíval. Poskytuje ideologickou rezervu, ze které může ruské vedení čerpat v závislosti na geopolitické situaci:
- Pro anexi Krymu posloužila jeho myšlenka „ruského světa“ (russkij mir) jako legitimace,
- Pro invazi na Ukrajinu poskytl jeho neo-eurasianismus ospravedlnění, že Rusko musí „bojovat proti dekadentnímu Západu“,
- Pro hybridní válku proti Evropě stanovil rámec geopolitické strategie založené na vnitřní erozi Západu.
Duginovy teorie tedy nejsou pro Kreml pevně daným programem, ale arzenálem myšlenek, které lze flexibilně přizpůsobit.
Ideologická sebereflexe – když Kreml začne věřit vlastní propagandě
Zvláště nebezpečným aspektem Duginova vlivu je ideologická sebereflexe uvnitř ruských mocenských struktur:
- Jeho narativy jsou zpočátku používány jako čistě politické komunikační nástroje – k ospravedlnění expanzionismu, války nebo geopolitické rivality.
- Časem však důležití aktéři v Kremlu a elitě začnou tyto narativy považovat za realitu.
- Tento vývoj vede k radikálnímu zkreslení rozhodovacích procesů, protože Rusko se stále více uzavírá do ideologické ozvěny.
Příkladem je představa, že Rusko má historickou misi „bojovat proti dekadentnímu Západu“.
Původně to byla pouze ospravedlňující rétorika pro geopolitickou agresi. Když však oligarchové, tajné služby a armáda tento narativ převezmou, stává se z něj reálný strategický rámec. Vzniká cyklus, ve kterém se ideologie a politická realita vzájemně posilují – a Rusko se stále více vzdaluje racionální mocenské politice.
Kreml Dugina nevytvořil – ale napomáhá tomu, aby jeho myšlenky získaly vlastní dynamiku, která Rusko tlačí do ideologického tunelového vidění.
Duginův koncept Eurasie – utopie jako geopolitická hrozba
Dugin po desetiletí propaguje myšlenku eurasijského impéria pod ruským vedením. Jeho eurasianismus však není realistická strategie, ale utopie, která přesto slouží jako ospravedlnění skutečných geopolitických konfliktů.
Rozporuplnost této vize je zřejmá:
- Čína je příliš mocná na to, aby byla ruským juniorským partnerem, ale Dugin tuto realitu ignoruje, protože se nehodí do jeho světonázoru.
- Střední Asie nechce ruskou dominanci, což se ukazuje v rostoucím odstupu Kazachstánu, Uzbekistánu a Moskvy.
- Mnoho eurasijských zemí se Ruska bojí více než Západu, protože mají historické zkušenosti s imperiálním útlakem ze strany Moskvy.
Ačkoli Duginův koncept Eurasie nemá žádný realistický základ, zůstává nebezpečný, protože slouží jako argumentační rámec pro ruský expanzionismus:
- Válka proti Ukrajině byla částečně ospravedlněna nutností „zachránit Eurasii“.
- Vliv na Srbsko, Maďarsko, Slovensko a balkánské státy se zdůvodňuje bojem proti „atlantické hegemonii“.
- Propaganda v Evropě a USA využívá Duginovy myšlenky k destabilizaci Západu zevnitř.
Duginova Eurasie může být tedy fantazií – ale jako legitimace pro reálné mocenské hry je to velmi nebezpečná fantazie.
Dugin jako intelektuální mýtus – Kreml má mnoho „Duginů“, Dugin je ale nejnebezpečnější
Dugin není jediný nebezpečný ideolog v okolí Kremlu. Kromě něj existuje celá paralelní svět ideových vůdců, kteří ovlivňují různé aspekty ruské mocenské politiky:
- Sergej Karaganov, architekt ruské eskalační strategie s jadernými zbraněmi.
- Vladislav Surkov, teoretik „suverénní demokracie“ a hybridní války.
- Michail Leontjev, vlivný propagandista a zastánce ultranacionalistického revizionismu.
Dugin tedy není „jediný“ Rasputin Kremlu – ale je jedním z několika extrémních ideologů, kteří prorůstají tímto systémem, není hlavou ruské strategie – ale je ideologickou zbraní, kterou Kreml instrumentalizuje. Jeho vliv nespočívá v přímém politickém řízení, ale v ideologické subverzi ruské a zahraniční elity. Kreml jeho myšlenky využívá jako flexibilní ospravedlňovací nástroj – aniž by se na něj oficiálně odvolával.
Největším nebezpečím je ideologická sebereflexe: Co začíná jako propaganda, se nakonec stává reálným přesvědčením.
Duginův koncept Eurasie není realizovatelnou strategií, ale utopickou fantazií – která je přesto využívána k ospravedlnění skutečných geopolitických konfliktů.
Kreml má mnoho „Duginů“ – Alexander Dugin je jen jednou z několika radikálních postav, které formují myšlení ruských elit.
Nebezpečí tedy nespočívá v samotném Duginovi a jeho osobě, ale v ideologické dynamice, která vzniká, když jeho nebezpečné myšlenky zakoření v ruské mocenské elitě.
