Brexit: deset let rozpaků

Je to breksit nebo bregzit? Jako anglistovi mi tato otázka byla položena v uplynulých deseti letech několikrát a já pokaždé musel přiznat, že nemám jasnou odpověď. Dodnes nepanuje konsenzus, jak by se vlastně měl neologismus, který v uplynulých deseti letech definoval britskou politiku, vyslovovat. Někteří preferují neznělou variantu, jiní znělou a odborníci se nedokážou shodnout, co je vlastně správně. Je to jako s brexitem samotným: jedni ho vítali, druzí ho oplakali a dodnes nevíme, jaký byl vlastně jeho přínos či škoda.

Ekonomické blouznění

Z ekonomického hlediska byl odchod Británie z Evropské unie zcela nepochopitelný. Jak se nedávno pro nedělník The Observer vyjádřil někdejší konzervativní vicepremiér Lord Heseltine, je šílenství odstřihnout se od svého největšího trhu. Lord Heseltine by dle svých slov uvítal nové referendum o připojení (Breturn?) a dle průzkumů s ním souhlasí většina nejmladších voličů ve věku od 18 do 28 let, kteří se referenda v červnu 2016 ještě nemohli účastnit. Zároveň dnes údajně většina Britů nepovažuje Brexit za úspěch.

Z ekonomického hlediska odchod spoléhal na potenciál Británie uzavírat vlastní výhodné obchodní dohody. Jako tradiční velmoc a někdejší srdce obchodního impéria, jež sahalo od Singapuru až k Vancouveru, měla Británie dle zastánců odchodu z EU tu nejlepší pozici pro vyjednávání. Dle některých proponentů brexitu byla atraktivita Spojeného království dokonce tak velká, že se dalo očekávat poměrně rychlé a snadné uzavření obchodní dohody na bázi volného trhu se samotnou EU. Bohužel ani jedna hospodářská vize se nenaplnila. Ekonomická realita ukázala, že od dob největší slávy britského impéria už bohužel trochu vody uplynulo a dnešní ekonomičtí giganti v čele s USA, Čínou a dokonce i někdejším korunním klenotem impéria, Indií, nevidí ve volném obchodu s Británií zas až tolik výhod. Vyjednávání nových obchodních dohod byla zdlouhavá, frustrující a většinou neskončila slibovaným paktem o volném obchodu. Co se týče představ o uzavření dohody s EU, ta sice nakonec přišla, ovšem za cenu obrovských ústupků a de-facto odtržení Severního Irska od zbytku Spojeného království celní hranicí v Irském moři. Zde se projevilo podcenění bruselské schopnosti obětovat vlastní obchodní zájmy vyššímu principu pomsty. Kdybychom se tedy po deseti letech na Brexit dívali čistě hospodářskou optikou, byl to neúspěch.

Svrchovaný parlament

Ovšem nejen ekonomikou živ je homo politicus. Velmi významnou roli v koncepci brexitu sehrál politicko-ústavní faktor. Členství v EU je podmíněno vzdáním se části národní suverenity. V dnešní unii to znamená předání odpovědnosti za vlastní samosprávu do rukou byrokratického aparátu v Bruselu. Pro Británii, jejíž ústavní systém je po mnoho staletí založen na principu parlamentní svrchovanosti – tedy formě vlády ve které je vůle parlamentu nadřazena ostatním složkám státní moci – představovala tato forma evropské koexistence vždy problém. Zatímco nutnost přijímání evropských norem se dala obhájit faktem, že na jejich tvorbě se britská vláda jako člen evropských rad přímo podílela, složitější už to bylo s otázkou, co se stane, když se tyto normy dostanou do konfliktu s domácím zákonem. Palčivost této otázky plně odhalila soudní kauza Factortame na začátku století. Sdružení španělských rybářů v tomto případě napadlo britský zákon, který zpřísňoval požadavky pro registraci rybářských lodí ve Spojeném království s cílem zamezit španělským rybářům, aby v zemi registrovali svá plavidla a obcházely tak evropské kvóty na rybolov. Zákon nově požadoval, aby byl vlastník lodi britský občan či trvalý usedlík žijící ve Spojeném království. Španělé v tomto spatřovali porušení svého práva na volný pohyb v rámci unie a požádali soud, aby předběžně pozastavil účinnost zákona. Po sérii odvolání nakonec soudní funkce Sněmovny lordů (předchůdce dnešního Nejvyššího soudu) rozhodla, že podle anglického práva a doktríny parlamentní svrchovanosti, takovou pravomoc žádný soud nemá. Lordi přesto podali předběžnou otázku k Evropskému soudnímu dvoru, který rozhodl že evropské právo je v tomto případě nadřazeno právu národnímu a soud má pravomoc účinnost zákona pozastavit. V následné otázce, která se týkala přímo meritu případu, pak Soudní dvůr opět rozhodl ve prospěch rybářů. To způsobilo doslova seismický otřes v britském ústavním právu, kde již od roku 1689 platilo ustanovení Listiny práv o tom, že zdánlivá pravomoc zneplatnit zákon bez souhlasu parlamentu je protiprávní. Je pravda, že Listina upravuje zejména vztah koruny a parlamentu, nicméně případ Factortame rozproudil debatu o tom, zda pravomoc takto omezit parlament může mít soud.

Tato otázka nebyla nikdy jednoznačně zodpovězena. Jednotliví soudci a právní akademici se k ní stavěli rozličně a zdaleka ne všichni sdíleli názor, že evropské právo je nadřazeno vůli parlamentu. Jedním z nejvýznamnějších zastánců parlamentní svrchovanosti byl v tomto ohledu soudce nejvyššího soud Lord Reed, který v jednom ze svých rozhodnutí uvedl, že pokud parlament přijme zákon, není rolí soudu ho přepisovat.

Brexit je tak třeba chápat také jako vyjádření většinového konsenzu pro zachování parlamentní svrchovanosti v rámci britského ústavního systému. Zároveň se díky němu již nedozvíme, zda je tento ústavní princip s členstvím v EU vůbec slučitelný. Po ústavně-právní stránce tak byl odchod z EU pro Británii úspěchem, avšak pro ostatní zastánce parlamentní demokracie v rámci bloku představuje v tomto ohledu ztrátu.

Vzpoura severu

Jak ekonomická, tak ústavně právní otázka jsou však témata brexitových intelektuálů. O politické změně vždy rozhodují nakonec voliči, jejichž většina se nuancemi obchodních dohod a ústavního práva příliš nezabývá.

Jedním z problémů, který Velká Británie s Evropskou unií paradoxně sdílí, je přílišná centralizace moci. Spojené království se skládá ze čtyř zemí, přesto však není federací. Unitární systém státní správy je řízen z Londýna, kde sídlí parlament, vláda, všechna ministerstva, většina úřadů a tradičně i královská rodina. Hlavní město je navíc obklopeno bohatými venkovskými hrabstvími, zatímco více urbanistický sever je chudší a dále od zdroje moci. Toto rozdělení umocnil úpadek těžkého průmyslu a těžby uhlí na konci minulého století. Právě tyto oblasti britské ekonomiky byly tradičně koncentrovány v severní Anglii, Skotsku a Walesu. Ekonomická situace mnoha obyvatel v těchto regionech se díky úpadku těžby a těžkého průmyslu od konce minulého století rapidně zhoršila. Zatímco v případě menších národů se problém s transformací ekonomiky podařilo do jisté míry vyřešit přenesením části moci na národní shromáždění v Edinburghu a Walesu, které mohou efektivněji řešit problémy místních obyvatel, sever Anglie nadále zůstal plně řízen parlamentem v dalekém Westminsteru a komplexní transformace ekonomiky zde neproběhla. Kdysi bohatý veřejný prostor v někdejších průmyslových centrech jako je Preston či Bradford je dnes jen odrazem své zašlé slávy. Ve stínu impozantních budov z devatenáctého století se tu daří už jen kebabům a obchodům s e-cigaretami, kam chodí místní utrácet sociální podporu. Při absenci vlastní samosprávy mnoho obyvatel těchto kdysi vzkvétajících míst cítí, že na ně jih Anglie zapomněl.

A do značné míry mají pravdu. V dobách průmyslového rozkvětu byla výrobní centra na severu země politicky propojena s vládou na jihu, avšak přenesení těžiště národní ekonomiky způsobilo, že Londýn už sever dnes nepotřebuje. Zatímco ještě před několika desítkami let byla britská ekonomika na oceli, uhlí a těžkém průmyslu obecně závislá, dnes je jejím hnacím motorem finanční sektor sídlící převážně v Londýnském City. Finančnictví je navíc na rozdíl od tradičních průmyslových odvětví velmi globální a změna hospodářské perspektivy tak přinesla nejen odliv ekonomických příležitostí, ale také přesun pozornosti centrální vlády od regionů ke globálním trhům.

V tomto kontextu byl Brexit první skutečnou příležitostí, jak vyjádřit frustraci z pocitu odtržení a nespokojenost s centrální vládou. Hlavním mottem kampaně za vystoupení z EU bylo „take back control“ tedy něco jako „chopte se znovu kontroly (či vlády)“. To v mnoha obyvatelích severní Anglie, kteří si dlouhodobě připadali bez možnosti cokoliv ovlivnit, velmi rezonovalo a bylo vlastně jedno, zda si tu kontrolu nad vlastními životy a správou své země mají uzmout z Westminsteru nebo Bruselu. Když se podíváme na mapu výsledků referenda, zjistíme, že nejvyšší procento hlasujících pro vystoupení z EU měly právě bývalé průmyslové oblasti na severu a severovýchodě Anglie. Naopak nejmenší úspěch slavila kampaň „take back control“ v globálním Londýně a ve Skotsku, které má svůj vlastní parlament. Brexit byl v tomto ohledu anglickou lidovou revoltou proti elitám, ve které EU jako taková hrála pouze symbolickou roli.

Brexit: úspěch či neúspěch?

Není tedy překvapivé, že většina respondentů, zejména v nejmladší dospělé generaci, vnímá brexit jako neúspěch. Situace většiny regionů, které pro brexit hlasovaly se od referenda nezlepšila, spíše naopak. Severní Anglie nevzkvétá, slibované investice nepřicházejí a jediný sektor, kterému se dlouhodobě daří a který nabízí pracovní příležitosti je ten pečovatelský. Mladí lidé navíc mají problém najít si práci i s univerzitním vzděláním, nájmy jsou stále dražší a procento těch, kteří mají naději, že si někdy budou moci dovolit vlastní bydlení, rok od roku klesá. To není problém jen severní Anglie, nicméně nerovnoměrná distribuce kapitálu a rodinného bohatství má za následek, že na severu země se tyto problémy projevují daleko více než na bohatším jihu. Nůžky ekonomické nerovnosti mezi severem a jihem se tak nadále rozevírají, o čemž svědčí mimo jiné i popularita pravděpodobného příštího premiéra Andyho Burnhama, který jako dnes už bývalý starosta Manchesterské metropolitní oblasti propaguje decentralizaci a vytvoření jednotné samosprávy pro sever Anglie, podobně jako funguje ve Skotsku a Walesu.

Byl tedy brexit celkově úspěch či neúspěch? Ačkoliv se o to mnozí snaží, tuto otázku nikdo nemůže jednoznačně zodpovědět. Mnoho faktorů a motivací za brexitem přináší mnoho úspěchů i neúspěchů. Celkově však dnes můžeme téměř s jistotou konstatovat, že většinu odpovědí, které brexit nabízel, nepřinesl. Místo toho vypustil z lahve džina politické nestability, toxické kultury veřejné debaty a jistého národního zacyklení se na jedné jediné otázce. Ačkoliv sám o sobě nebyl tak katastrofický, jak je někdy s oblibou prezentováno, uvrhl brexit zemi do stavu jakési paralýzy, ze kterého se dodnes zcela nevzpamatovala. Ten však spíše než samotný odchod z EU zapříčinilo otevření veřejné debaty o otázkách, které odhalily hluboký vnitřní rozkol v britské společnosti. Kořeny tohoto společenského schizmatu sahají mnohem dále než do Bruselu a v podstatě věci vlastně nikdy o členství v EU nešlo.