Článek
Okrajem veřejného prostoru nedávno proběhla debata o úmyslu vedení Filozofické fakulty Univerzity Karlovy zrušit ústav translatologie a jeho činnost rozmístit pod hlavičku příslušných filologických kateder. Úmysl vyvolal odpor vyučujících, studentů a absolventů příslušného programu a z části i širší odborné veřejnosti, takže se vedení fakulty rozhodlo vést o svém záměru s dotčenými hlubší dialog. Je ale předem jasné, že to jediné klíčové téma v něm nezazní, protože se ho bojí obě strany sporu. Konkrétně jde o zavedení školného na vysokých školách.
V jádru záměru zrušit translatologii stojí poměrná „nerentabilita“ oboru. Protože je překladatelství zejména prakticky zaměřený obor, vyučující jsou často lidé z praxe a nikoliv čistokrevní akademici. To má za následek relativní nedostatek odborných publikací, a tedy i nižší prestiž oboru. V tom se překladatelství a tlumočnictví vymyká jiným „malým“ oborům na fakultě. Přestože teorii překladu a tlumočení se studenti nevyhnou, program je spíše odbornou profesní přípravou nežli akademickým studiem.
Bohužel financování vysokých škol je dnes postavené na systému odměňování za publikační činnost v odborných vědeckých periodikách. Pro obory, jako například filologie či historie, kde bádání a filosofická rozprava tvoří gró předmětu, toto není problém, protože většina vyučujících je zároveň výzkumníky ve svém specifickém koutu oboru a jejich výzkum výuku doplňuje. V prakticky zaměřených oborech jako translatologie je však žádoucí, aby se vyučující v čase mimo výuku odborně věnovali praxi. V tomto ohledu je obor spíše než ryzí akademii blíže například policejní přípravě či záchranářství, kde by také měli odborníci z „terénu“ převažovat nad experty na teorii trestního práva, resp. epidemiologii.
Oba typy vzdělání jsou přitom pro společnost důležité. Stejně jako je pro efektivní fungování zdravotnictví potřeba jak špičkového záchranáře, tak mikrobiologa, mezikulturní komunikace a mezinárodní vztahy se neobejdou bez profesionálů v tlumočnických buňkách, kteří rychle a přesně přeloží, co je řečeno, ani bez expertů na danou kulturu z filologických oborů, kteří jsou schopni překlad interpretovat a číst mezi jeho řádky. Jenže zatímco například zdravotnictví a justice rozlišují mezi odbornou přípravou záchranáře a lékaře, respektive policisty a právníka, tlumočník a filolog se vzdělávají ve stejném systému.
Představa, že by se translatologie přesunula na nějakou státní školu, je asi nereálná, už jen proto, že obor je přeci jen více akademický než třeba již zmiňované záchranářství či policejní práce. Zároveň ale zrušení samostatného ústavu a násilná restrukturalizace pod filologie je pouze náplastí na rozsáhlejší hloubkové zranění systému vysokého školství, kterým je univerzální financování založené na systému přerozdělování, který výrazně preferuje ryze akademické obory. Proč na něm tedy tolik lpíme?
Systém grantů a státní podpory na základě publikačního skóre a obskurního koeficientu finanční náročnosti oboru, který objektivně penalizuje humanitní a sociální vědy, je dlouhodobě kritizován ze všech stran, aniž by se ho někdo pokusil změnit. Přitom alternativa se nabízí ve formě zavedení alespoň minimálního školného na vysokých školách.
Myšlenka volného přístupu ke vzdělání je naprosto správná, avšak ten se dá zajistit i ve zpoplatněném systému formou stipendií a studentských půjček. Naopak se nabízí otázka, zda stav, do kterého se české vysoké školství dostalo, neznemožňuje přístup ke kvalitnímu vzdělání více než potenciální poplatek za studium. Je pro studenty skutečně lepší, když jejich učitelé žijí na hranici chudoby a prakticky zaměřené studium se ruší pro svou ztrátovost, než kdyby za něj měli studenti platit? Zavedením promyšleného systému školného včetně stipendií a státem garantovaných bezúročných půjček by věčné diskuse o tom, jaký obor má smysl „živit“ a jaký ne, odpadly a na jedné vysoké škole by vedle sebe mohly existovat jak obory zaměřené na praxi, tak ty akademické.
