Článek
Tento stav exaltace bývá zpravidla dočasný a neopakovatelný. Ovšem až na pár chvilek nastávajících zejména při dokončení pololetí - zejména těch sudých. Dále to jde s žákem už jen s kopce. S narůstající obtížností a množstvím učiva nepřímo úměrně klesá štěstí plynoucí ze vzdělávací instituce.
Nemohu a ani nechci říct, že škola je k ničemu. Vždyť bych bez ní ani nevěděl, co je to ta úměra. Nebyl bych ani schopný napsat tenhle článek. Byl bych dost možná naprostý asociál. Mimoto bych byl v mnohých oblastech velmi hloupý a neobratný… Když se podíváme na celou společnost, byla by bez školy z dnešního pohledu vskutku zaostalá. Bylo by naprosto stupidní tvrdit, že vzdělání je špatné - na tom se snad všichni shodneme. Je ale jeho podání dobré? Není? A kdo za to může? Učitelé? Žáci?
Skleslost. Cesta domů ze školy. Smutek ze školních neúspěchů a z nedostatku s tím spojených prožitků radosti. Ach jo. Učitelé vykládají nezáživně. Klasické testy nepřipraví na život. Díky Bohu tyhle cesty jsou už za mnou.
Je chyba na straně učitelů, že neudělají vyučování záživnější? Není to vina žáků, že v hodinách hlučí a nejeví o učivo zájem? Je to snad chyba systému, který neumožňuje studentům projevit kreativitu a nutí je jen tupě naslouchat a snažit se zapisovat, co vyučující vykládá?
K závěru bych uvedl výrok jednoho studenta, jejž jsem zaznamenal a se kterým se, s hořkostí věřím, dokáže ztotožnit spousta studentů a žáků: „Vždyť já se už netěším na žádný předmět!“ Je to smutná skutečnost. Žalostný fakt, že spousty lidí nacházejících se v jejich snad nejkrásnější etapě života denně dělají něco, co je nebaví. Ale proč?
