Zapomenutý radikál z Vysočiny. Příběh Františka Niklfelda

17. květen 1893 se stal nejbouřlivějším dnem, který dosud český zemský sněm ve své historii zažil. Příčinou bylo projednávání vládní předlohy o zřízení krajského soudu v Trutnově. Ačkoliv vláda záležitost prezentovala jako neškodnou administrativní úpravu, mladočechům neušlo, že jde o součást nenáviděných punktací. Jejich účel směřoval k rozdělení Čech na dvě uzavřená jazyková území, německé a smíšené. Bylo jisté, že němečtí poslanci budou hlasovat pro návrh. Pomyslný jazýček na vahách tvořila česká konzervativní šlechta ve velkostatkářské kurii, od níž se také očekával kladný postoj, takže vládní návrh měl podle všeho uspět. V mladočeském klubu to vřelo. Roztržení tisíciletého jednotného ústrojí Českého království je nutné zabránit všemi prostředky!

Když zemský maršálek kníže Lobkowicz prohlásil zasedání sněmu za usnášeníschopné, obstrukce začíná. Sněmovnou se rozléhají výkřiky: „Vaše většina vznikla násilím!“ - Fikce! Podvod! Nezastupujete lid, ale zadlužená pole!" - „Nedáme si trhati svou vlast!“ - „Běžte do Berlína!“ - „Chcete z Čech udělat nové Prusko!“ Německý poslanec Funke na pokyn zemského maršálka předčítá referát o projednávaném opatření, jeho slova však zanikají v křiku a bouchání do lavic. Někteří z mladočechů se vrhají ke stenografům a rvou jim z rukou papíry, aby nemohli pořídit žádný záznam. Na předsednictvo sněmovny, které obstupuje skupina velkostatkářských a německých poslanců, připravená je chránit svými těly, se snáší sprška různých kancelářských potřeb.

Poslanec zvolený v kurii venkovských obcí za obvod Chotěboř, František Niklfeld, nezůstává pozadu. Podařilo se mu z bytelné poslanecké lavice vytrhnout zásuvku a teď s ní divoce mlátí o lavici, čímž ještě znásobuje panující lomoz.

Jen šťastnou shodou okolností se poslanci ten den nepoprali. Projednání vládní předlohy však za těchto okolností bylo nemožné, proto český místodržitel František hrabě Thun sněm raději uzavřel. Mladočeši historicky první násilnou obstrukcí na území monarchie dosáhli svého; punktace byly definitivně zmařeny. Svou troškou do mlýna k tomu přispěl i František Niklfeld.

Kdo Niklfelda znal, toho jeho vystupování nemohlo překvapit. Celkem třikrát, poprvé už v roce 1875, byl zvolen okresním starostou v Přibyslavi. Jednalo se o funkci šéfa okresní samosprávy, fungující v době monarchie na úrovni soudních okresů, zpravidla o něco menších než okresní hejtmanství. Potřeboval však potvrzení od vlády, která mu jej ve všech třech případech odmítla udělit. Jaký k tomu měla důvod? Jeho dcera prý byla vybrána, aby k jubileu císaře Františka Josefa I. veřejně přednesla oslavnou báseň. Když se o tom otec dověděl, zakázal jí to. Takové pohrdání panovnickým majestátem nemohlo být tolerováno, proto opakovaně nedostal císařský souhlas.

Ve skutečnosti nevíme, zda je historka pravdivá, nebo jde o pouhou legendu. I kdyby však platila druhá možnost, vypovídá mnohé o tom, jaká pověst Františka Niklfelda v jeho okolí obestírala.

Bylo by však mylné považovat Niklfelda pouze za destruktivního buřiče. Jádro jeho významu spočívá především v komunální politice. Byl také považován za zemědělského odborníka a obhájce zájmů venkova, k čemuž jej předurčovala rodinná tradice.

Narodil se 8. prosince 1841 v osadě Dvorek u Přibyslavi. Rolnická rodina, v níž vyrůstal, původně nebyla příliš bohatá, avšak díky podnikavosti jeho otce Jana Niklfelda, který založil prosperující tkalcovskou dílnu, prošla výrazným vzestupem. Po roce 1850 už rodině ve Dvorku patřily tři zemědělské usedlosti. Jeho otec se veřejně angažoval a František kráčel v jeho šlépějích. Roku 1869 otce vystřídal v přibyslavské městské radě.

Roku 1890 byl zvolen starostou města Přibyslavi, a jelikož k výkonu této funkce žádné císařské dobrozdání nepotřeboval, zastával ji více než dvacet let. Za jeho starostování byla vybudována silnice do Šlapanova, kanalizační síť, nová škola i městská jatka. Organizoval aktivity občanských spolků, zejména místní sokolské jednoty a Ústřední matice školské, předsedal i představenstvu místní záložny.

Poslancem zemského sněmu byl zvolen v doplňujících volbách roku 1891. Svůj mandát obhájil dvakrát a v nejvyšším zemském zákonodárném sboru tak působil až do roku 1908. Mladočeská strana ze svého nacionálního radikalismu postupně slevovala. Zatímco počátkem 90. let se o ní císař vyjadřoval jako o „obzvláštní společnosti, proti které se musí rázně zakročiti,“ v roce 1898 se stali součástí vládní většiny premiéra hraběte Thuna a měli ve vládě dokonce svého ministra financí, Josefa Kaizla. Tomuto vývoji odpovídal i postoj Františka Niklfelda, který opouštěl radikalismus a vyjadřoval se zejména k zemědělským otázkám.

Po neúspěchu v komunálních volbách roku 1914 František Niklfeld post přibyslavského starosty opustil. Zemřel v rodném Dvorku 18. ledna 1915; nedočkal se tedy pádu monarchie a vzniku Československa, který by patrně přivítal. Niklfeldův příběh lze číst také jako svědectví o vzestupu českého venkova. Jeho obyvatelé se pomalu, ale přece jen zbavovali tradičního pocitu být poddáni a usilovali o pevné místo v české národní společnosti. Nově nalezené sebevědomí pak nezřídka nacházelo vyjádření v nacionálním radikalismu.

Galandauer, Jan; František kníže Thun – místodržící českého království, Paseka, Praha a Litomyšl 2007

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Niklfeld

https://vysocina-news.cz/zakazal-dceri-pronest-basen-o-cisari-mozna-i-proto-se-monarcha-starostovi-pribyslavi-roky-mstil/